Návrh zavést dvě úrovně maturity je nebezpečný. Zkouška nesmí rozdělovat
Petr ChalušThink-tank Univerzity Karlovy Vzdělávání21, který spolupracuje s ministerstvem školství na novele školského zákona, přišel s návrhem dvojí náročnosti maturit. Autor varuje před neblahými důsledky, jež by tento koncept mohl způsobit.
Návrh vytvořit dvě různé úrovně maturity, který nedávno zveřejnil think-tank Vzdělávání21, by prohloubil již existující problém rozdělování středoškoláků na lepší a horší. Navrhovaná nižší úroveň maturity by totiž neměla umožnit pokračování ve studiu na vysoké škole. O své budoucnosti by tak lidé rozhodovali už na sklonku střední školy.
Rozvoj vzdělávacího systému dle programového prohlášení vlády má přitom směřovat úplně jiným směrem. Ještě během středoškolského studia by mělo být žákům umožněno rozhodovat se a hledat ideální cesty svého zaměření. Prioritní by měla být podpora vysoce kvalifikované pracovní síly pro rychle se rozvíjející trh práce.
Například doporučení prezentovaná před volbami na konferenci i-STAR směřovaly k podpoře takového typu střední školy, který ve variabilním kurikulu kombinuje vysoký podíl všeobecného vzdělání s možností profesních certifikátů, v zásadě však předpokládá další studium. Některé typy kvalifikací, tradičně poskytované středními odbornými školami, má tento typ školy posunout na terciární úroveň s možností pokračování v bakalářských programech.
Byli to politici STAN, kteří prezentovali podobné vize středního školství, a kteří nyní díky obsazení pozice ministra školství mají na vzdělávací systém největší vliv. Paradoxně ale zvažují návrhy v zásadě úplně opačné.
Nepovedená státní maturita
Před deseti lety vznikla státní centralizovaná maturita, která staví na iluzi univerzální srovnatelnosti výkonu. Státní test, který rozhoduje o budoucnosti většiny lidí v populaci, je tak nejtvrdší existující formou standardizace v oblasti vzdělávání. A tato forma navíc existuje v systému, kde prioritou vzdělávání jsou kompetence (tedy nejen znalosti, ale i dovednosti a postoje uplatňované v různorodých kontextech), schopnost žít ve společnosti, pracovat, být občansky aktivní a rozvíjet se po celý život.
Mezi znalostním testem z českého jazyka, cizího jazyka nebo matematiky a těmito širšími prioritami se dá najít souvislost jen těžko.
Tato velmi tvrdá forma standardizace pak platí pro písemné a ústní projevy, které jsou součástí státní maturity. Učitelé mnoha škol by přitom jazykové nebo matematické dovednosti chtěli učit jiným způsobem, než je nutí státní maturita. Mnoho škol by chtělo dát důraz na jiné vzdělávací oblasti, než jsou ty, jež určuje státní maturita.
Dokonce by se dalo říci, že státní maturita je v rozporu se státními rámcovými vzdělávacími programy, a to přinejmenším svým nesmyslným důrazem na dílčí znalosti bez širšího kontextu ve vybraných vzdělávacích oblastech.
Ne jednotná zkouška, ale jednotné prostředí
Standardizace vzdělávání ze strany státu by neměla mít formu tvrdé zkoušky, jež rozhoduje o budoucnosti žáků, nýbrž podobu vysoce efektivní jednotné podpory škol zahrnující vytvoření prostředí, které umožňuje dobré nastavení postupů ověřování výsledků učení (kompetencí, dovedností aj.). Systém by zkrátka měl směřovat k tomu, aby školy mohly mít důvěru v tom, že samy dokážou vyhodnotit, co vzdělávaný umí.
Návrh vytvořit dvě úrovně maturity je oproti tomu zaměřen výhradně na řešení důsledků. Omezuje proto ve svém důsledku šanci na získání plnohodnotného vzdělání a zavírá množství lidí dveře k dalšímu zvyšování kvalifikace.
Změna maturity je potřebná. Pojďme však cestou snížení tvrdosti a umožnění větší variability forem včetně možnosti dodělat maturitu kdykoli během života. Je totiž v pořádku, že ne všichni maturitu získají, všichni, kdo jí nezískají, by ovšem měli být neustále podporování v tom ji získat. Je žádoucí podporovat zvyšování kvalifikace, a to především za účelem vzniku rozvinuté společnosti, která stojí na kvalifikované práci, na občansky aktivních lidech, kteří se umí dále rozvíjet po celý život, pečovat o své zdraví, o své blízké a podobně.
Maturita již dnes znamená mnoho výhod. Jedna z nich je i možnost studovat vysokou školu, která by měla nabízet zejména praktické bakalářské programy široce dostupné většině lidí. Budoucí cestou je snaha vytvořit jeden rámec, který dokáže motivovat k dalšímu rozvoji a vzdělávání, a to bez rozdílu. Maturita nesmí rozdělovat. A měla by spojovat.
Pan Chaluš hodně angažuje v oblasti školství, bohužel ale vůbec nerozumí tomu, o čem píše. Současné didaktické testy jsou schopni zvládnout někteří (velmi dobří) deváťáci, nicméně je autor považuje za "velmi tvrdou formu standardizace". Jeden pohled řadového učitele: žák čtvrtého ročníku je schopen mi tvrdit, že 3/6 = 1/3. Je v matematice, ale i v českém jazyce a cizích jazycích velmi slabý. Pravděpodobně maturitu neudělá a bude figurovat v číslech neúspěšných absolventů. Podle kritiků současného stavu oběť současného školství, jehož talent jsme nepodchytili.
Cesta snížení tvrdosti znamená, že budeme mít absolventy maturitního studia, kteří se neumí písemně vyjádřit, neumí počítat se zlomky, sestavit si rovnici, nedomluví se ani jedním cizím jazykem. Chce-li to pan Chaluš, budiž, ale společnost by to podporovat neměla.
Původně měla být veřejná část maturity (vulgo "státní") opravdu tvrdě standardizovaná. Mělo to být nepodkročitelné minimum -- tedy něco, co podprůměrný žák gymnázia udělá ještě spolehlivě, zatímco to může být problém pro absolventy různých "oborů s maturitou".
Tato standardizace přitom neměla znamenat předčasnou selekci žáků, naopak ji měla brzdit -- když půjde vaše dítě na střední školu, která vám poskytne jistotu, že odmaturuje -- i kdyby se domnívalo, že 3/6=1/3 a psalo "lef" místo "lev" -- nebude nejspíše mít příliš velkou šanci dokončit bakalářský stupeň kterékoli vysoké školy. A s ubývajícími dětmi se, bohužel, v půlce desátých let začaly objevovat školy, které lákaly rodiče a žáky právě tou spolehlivou maturitou.
Kritické místo představovalo zavedení školní části maturit. Tedy: Jak motivovat školy, aby nasazovaly požadavky přiměřeně možnostem svých žákům a jejich dalším kariérovým očekáváním? Tady se dalo spoléhat jen na malý počet "prestižních" gymnázií, která už stejně spolupracovala s vysokými školami (právě matfyz býval v této oblasti vynikající).
Dneska se zdá trochu naivní, že jsme spoléhali na podpůrné programy finančně motivující jak střední, tak vysoké školy k vytváření dobrého školského maturitního rozhraní.
Jenomže přijímání školského zákona se v roce 2003 zadrhlo, zdržel se o rok (nestabilní koalice) a pak padla vláda.
Po volbách v roce 2006 nové vlády na rozpracovaný proces nenavázaly, místo toho se vrátily k nesmyslnému moloch zvanému Cermat. V matematice to snad nenadělalo takovou paseku, přeci jen tamější středoškolský obsah učiva má pevnou kostru a dobou standardizaci, ale to idiotství, které napáchal ten -- obávám se, pouze korupční zájmy zdůvodnitelný -- idiotský krok v češtině, cizích jazycích a ZSV. Absurdní, a proto nevypočitatelné požadavky, dílem pro žáky sedmé třídy, dílem těžké, kdybych se na ně ptal u státnic.
Středním školám ze současné krize nepomůže nijak výrazně sebelepší způsob maturity, ale ten současný tu krizi prohlubuje.
Dvě úrovně maturity, pokud by byly spojeny s možností kvalitní přípravy na tu vyšší po absolvování příslušného středoškolského studia uzavřeného nižší úrovní, představují rozumný a pragmatický nápad -- ale ďábel se skrývá v detailu a ten nový návrh je zatím ve stavu zrodu.
Zdravím Vás jako pamětník, který u toho tenkrát byl a nese kus odpovědnosti za to, že se to tak ...
Když se řekne A, mělo by se říci i B. Ta navrhovaná, ale nikdy neuvedená v život, představa byla, že budou dvě úrovně - vyšší pro vysoké školy, nižší pro splnění maturity. Když se v plné nahotě ukázalo, že řada "maturantů" kvalitu nesplňuje, byly dvě úrovně nahrazeny jednou, nižší. Z vyšší zůstala jen matematika +, která je, resp. její splnění, vodítkem pro technické školy.
"Absurdní, a proto nevypočitatelné požadavky, dílem pro žáky sedmé třídy, dílem těžké, kdybych se na ně ptal u státnic."
Ale zapomínáte, že ty otázky jsou spojeny s vysvětlením pojmu, takže úkolem, rozlišujícím jedničkáře od čtyřkařů, je pochopit, co definice pojmu znamená.
"Středním školám ze současné krize nepomůže nijak výrazně sebelepší způsob maturity, ale ten současný tu krizi prohlubuje."
Co je krize? Že byly početně slabší ročníky, takže žáci ze základní školy se čtyřkou z matematiky nebo českého jazyka šli na střední školy? A to se v posledních pár letech s větším počtem žáků mění. Nebo je krizí něco jiného? Nevím.
Ono to tak úplně nebylo. Už v první oficiální verzi ta vyšší úroveň měla jen indikativní charakter, předpokládalo se, že ji budou vysoké školy preferovat při přijímacím řízení, ale striktní zákonná podmínka to nebyla.
Co se krize středních škol tyče, to by bylo na dlouhé psaní, ale rozhodně nejde jen o počty dětí. To byl jen katalyzátor.