Ministryně Helena Langšádlová v rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásila, že vláda plánuje zvýšit doktorské stipendium na 1,2násobek minimální mzdy. Toto prohlášení vyvolává řadu otázek. Předně tu, zda je toto zvýšení postačují a zda umožní studujícím věnovat se výzkumu naplno a dokončovat doktorát včas.

K jejímu zodpovězení je však třeba zohlednit širší souvislosti. Prvním faktorem, který je třeba vzít v potaz, je skutečnost, že na začátku jednání byla výchozí hodnota jedna — tedy stipendium se mělo rovnat minimální mzdě. Ke zvýšení této hodnoty na 1,2násobek došlo až v důsledku poměrně dlouhých jednání, v nichž významnou úlohu sehrála Studentská komora Rady vysokých škol, která se o zvyšování stipendií neúnavně zasazovala.

Z tohoto hlediska je zde diskutované zvýšení posunem k lepšímu. K podobnému závěru dojdeme, srovnáme-li plán vlády se současnou situací, kdy je ona základní výše stipendia 11 250 Kč za měsíc.

Důležitou proměnnou dále představují platy akademiků, především těch začínajících, a těch, kteří působí v sociálních a humanitních vědách či na uměleckých školách. Nástupní platy se zde pohybují mnohdy pod úrovní platů učitelů základních škol. Navíc je v řadě oborů téměř nemožné dosáhnout na plný úvazek, případně výuku zajišťují externisté na prekérní smlouvy typu dohoda o provedení práce, kteří jsou placeni dle odučených hodin za semestr.

Z hlediska právě uvedených faktorů se zvýšení na 1,2násobek minimální mzdy jeví jako úspěch — o úspěch skutečně jedná, nicméně jen o úspěch zdánlivý. Nacházíme se totiž v paradoxní situaci: ačkoli se jedná o výrazné zlepšení, které v České asociaci doktorandů kvitujeme a jsme upřímně rádi, že se stipendium dostane nad úroveň minimální mzdy, debata o dostatečnosti či nedostatečnosti uvedeného navýšení nasvěcuje mnohem hlubší problémy českého vysokého školství.

Představa, že by se ohodnocení začínajících vědkyň a vědců měla pohybovat v těchto mantinelech, je pro sektor vědy, výzkumu a vzdělávání symptomatická. Pokud jde o vysoké školství, přetrvává názor, že jsou výuka a výzkum posláním. Jako by neplatilo, že akademici jsou lidmi jako kdokoli jiný a že by jim měl jejich příjem pokrýt životní náklady.

Nízké mzdy vysokoškolských pedagogů jsou nadto často používány jako argument, proč stipendia nezvyšovat — doktorand by přece neměl mít vyšší příjem než asistent, který již titul Ph.D. má. Jakkoli logicky se tato úvaha jeví, ve skutečnosti jen podtrhuje celkovou nepřijatelnost současného nastavení odměn. Namísto teze, že nelze dát doktorandům více než 19 400 Kč (1,2násobek současné minimální mzdy), protože by jejich příjem převýšil plat pedagogů, by tak měla zaznít otázka, zda je stávající mzda VŠ pedagogů vůbec důstojná.

Zvýšení stipendií na částku na 19 400 Kč měsíčně studujícím pravděpodobně uleví — místo plného úvazku jinde nebo dvou až tří dalších brigád, budou moci mít jen jednu. A ti, kdo bydlí takzvaně „ve vlastním“ si s touto částkou mohou, nepečují-li o děti, vystačit. Většina studujících však bude nějaký další přivýdělek potřebovat — a další zaměstnání je jedním z hlavních faktorů, proč studující doktorát prodlužují, případně ho jsou nuceni opustit.

Úspěšné absolventy doktorského studia může navíc čekat po nástupu na fakultu české vysoké školy finanční propad — třebaže by se mohlo zdát, že z 1,2násobku min. mzdy není příliš padat kam. Opak je, přinejmenším v některých oborech, pravdou. Pro absolventy doktorského studia je tak setrvání v České republice mnohdy neúnosné — zahraniční pracoviště totiž nabízejí nejen lepší finanční podmínky, ale také možnosti, jak slaďovat výzkum a péči o rodinu.

Oceňujeme, že se vláda k reformě doktorského studia odhodlala, a že nakonec přistoupila na větší zvýšení stipendii. Nicméně se domnívám, že by se mělo změnit uvažování nejen doktorandech, ale o výzkumnících a vysokoškolských pedagozích obecně. Neměli bychom se na ně dívat jen jako na položky zatěžující státní rozpočet.

V zájmu vlády by mělo být voličstvu vysvětlit, proč je důležité mít na vysokých školách kvalitní výuku, a jaký je přínos doktorandů pro rozvoj vědy a společnosti jako celku. Jestliže systém v současnosti neumožní kvalitní průpravu budoucích vědců a nezajistí jim důstojnější podmínky, budou tito lidé v tomtéž systému v dohledné době chybět.

Chybět pak nebudou jen jako výzkumníci, ale také jako vysokoškolští pedagogové. A na tuto skutečnost v budoucnu nedoplatí univerzity nebo vláda, ale každý jeden z nás, neboť je zde v sázce vzdělání budoucích generací.