Již delší dobu se v české společnosti vede intenzivní debata o možnostech proměny a zkvalitnění výuky dějepisu. Poukazuje se na přetrvávající nevyhovující způsob výuky spočívající ve frontálním režimu založeném na výkladu učitele a pouhém memorování izolovaných historických faktů, požaduje se tzv. výuka v souvislostech a opakují se mylná tvrzení o tom, že se čeští učitelé bojí výuky dějin 20. století.

V nedávné době vyšla v nakladatelství Fraus nová tzv. badatelská učebnice pro devátý ročník základní školy s titulem Soudobé dějiny. Její ambicí je zásadně proměnit způsob výuky. Podařilo se autorům učebnice vytvořit materiál, který by mohl přispět k tomu, abychom u žáků rozvíjeli potřebné kompetence pro život v 21. století?

Kladení otázek minulosti?

Dějepis je zvláštní předmět. Citlivě se totiž dotýká paměti a historického vědomí společnosti, vyvolává vášnivé diskuze a prostřednictvím tzv. politiky paměti zasahuje až do mocenských struktur. Řada lidí jej ale mívá spojený s úmornou a ubíjející zkušeností dlouhých zápisů do sešitů, či naopak s nostalgickou vzpomínkou na „procítěné vyprávění atraktivních příběhů charismatickým učitelem“.

V programovém prohlášení vlády Petra Fialy (ODS) je dějepis explicitně zmíněn. Hovoří se o zde cíli „proměnit výuku dějin 20. století s důrazem na nedemokratické režimy a společenský extremismus“. Ministerstvo školství se vedle toho minulý rok rozhodlo investovat do proměny výuky pomocí projektu Dějepis+, jehož cílem je proměnit nevyhovující způsob výuky s využitím v zahraničí osvědčeného nástroje „učící se komunity učitelů“.

Zatímco o způsobech vyučování přírodopisu diskutují převážně učitelé, didaktici a někteří vědci, k tomu, jak se má, či nemá učit dějepis se otevřeně vyjadřuje daleko více lidí. Dějiny jsou zkrátka citlivým neuralgickým bodem kolektivní i subjektivní identity, a jejich vyučování ve školách je tím pádem poměrně palčivá společenská otázka.

Nová badatelská učebnice Fraus neskrývá ambice. Didaktickým východiskem učebnice je konstruktivistická výuka dějepisu, která je založena na tom, že žáci v hodinách aktivně analyzují a interpretují tzv. školní historické prameny (fotografie, videoukázky, dobové karikatury, svědectví pamětníků atd.) a následně odpovídají na úvodní badatelskou otázku (např. Jak se lidé chovali během holocaustu?).

Autoři učebnice — učitelé, didaktici a historici — jsou vesměs napojení na vzdělávací oddělení Ústavu pro studium totalitních režimů, které se dlouhodobě snaží o šíření moderních didaktických přístupů založených na tzv. historické gramotnosti či historickém myšlení.

Namísto toho, aby žáci byli pouze pasivní příjemci „historické interpretace učitele“, nová učebnice nabízí „didaktické kompozice pramenů“, které žákům umožní zformulovat vlastní odpověď. Taková odpověď však nemůže být libovolná, ale musí být podložena odkazy na zdroje, s nimiž žáci během hodiny pracují.

Podle autorů učebnice by historicky myslící člověk měl klást minulosti otázky podobně, jako to perspektivou současnosti vždy činí sama společnost. V devadesátých letech se tak Češi tázali jinak než dnes, kdy se daleko více do popředí dostává otázka, kdy a proč se proměnil vztah člověka k přírodě, jehož důsledkům nyní čelíme v podobě planetární ekologické krize.

Problematika tradičního „závazného historického kánonu k naučení“ tak čelí nejen pedagogické a didaktické kritice, pluralitě historických a společenských věd, emancipačním tendencím „znevýhodněných a z historie vyškrtnutých skupin“, ale také zrychlující se dynamice událostí stále akcelerující krize globální společnosti.

Ostatně koncept historického myšlení, ze kterého autoři vycházejí, byl zpracován v Kanadě, která v současnosti čelí dramatickému přehodnocení vyprávění o minulosti tváří tvář nálezům masových hrobů státem násilně internovaných dětí původních národů. Jak učit dějepis společnost s dědictvím kulturní genocidy? Příběh vyhlazení původních obyvatel a jejich kultury, anebo hrdinský mýtus o podmanění a civilizování domněle nezkrotné divočiny?

Které příběhy chceme vyprávět v České republice? Příběh Čechů? Čechoslováků? Slováků? Romů? Všechny vedle sebe, anebo od každého kousek? A kdo bude garantem „správnosti“? A budou žákům stačit sešity?

Jak učebnice vypadá?

Učebnice je rozdělena na jedenáct tematických bloků v podobě zastřešující otázky (např. Jaký je význam války pro současnost?), přičemž tematický blok zahrnuje tři až šest lekcí, které jsou vždy koncipovány pro jednu vyučovací hodinu. Každá lekce zahrnuje jednu dvojstránku a je spojena s jedním z tzv. principů historického myšlení, jejž se snaží rozvíjet (např. Princip dobové perspektivy či princip trvání a změny).

Učebnice je nakladatelstvím charakterizována jako „hybridní“, protože k některým klíčovým zdrojům, jako jsou krátké videoukázky, se lze dostat pouze přes internet. Integrální součástí je i interaktivní dílna — vzdělávací aplikace pro práci s historickými prameny HistoryLab.

České nakladatelství tak reaguje na mezinárodní trend spočívající v tom, že se stále více učebních pomůcek přesouvá do digitálního prostoru. Zajímavou badatelskou otázkou by mohlo být, jak rychle se tato „papírová učebnice“ sama stane „historickým pramenem“.