Úspory ve školství: stojí nám to za to?
Jiří KarenEnergetická krize nutí k razantním úsporám také školy. Neuvážené škrty na všech stupních českého školství ale podkopávají základní předpoklady kvalitní výuky.
Bezprecedentní zvyšování cen energií jako jeden ze symptomů prohlubující se strukturální společenské krize nutí šetřit za každou cenu. Také situace ve školství škol se stává kritickou. Pokud nedojde k systémové podpoře, jejíž rozsah by měl být znám ke konci září, můžeme očekávat drastické kroky částečně připomínající reálný válečný stav. Může krize vést k potřebné redukci plýtvání a luxusu, která by mohla mít v dlouhodobém horizontu společensky a ekologicky pozitivní efekt za využití potenciálu digitálních technologií? Anebo jde o zoufalé tonutí a lapání po dechu a stéblech?
Využití digitálních technologií, anebo rezignace na vzdělávání?
Vysoké školy zvažují, že kvůli očekávaným až pětinásobným nákladům opět přejdou na distanční výuku. Závěry průzkumu Ministerstva školství ohledně distanční výuky na vysokých školách ukazují, že pro dvě třetiny vysokoškolských studentů bylo studium více časově zatěžující než prezenční forma. U čtyřiceti pěti procent studentů došlo ke zhoršení fyzického zdraví a u alarmujících padesáti pěti procent sledujeme zhoršení psychického zdraví. Roste počet zpráv, které poukazují na další negativní efekty v podobě absence socializace, snížení motivace a dokonce zvýšení počtu případů ukončení studia.
Problém je však složitější. Bylo by nesprávné redukovat kvalitu vysokoškolské výuky pouze na množství hodin odsezených v posluchárnách. Digitální a online revoluce ve vzdělávání, vynucená covidovou pandemií, nepřinesla jen negativa, ale i velký průlom ve využívání digitálních technologií a obecně v možnostech přístupu k informacím. Řada vysokoškolských učitelů využila potenciál online vzdělávání a začala nahrávat své přednášky na YouTube, kde k nim mají přístup nejen studenti, ale i veřejnost.
Efektivitu takového přístupu dokládají například veřejně dostupné přednášky kognitivního vědce Johna Verveakeho Awakening from the Meaning Crisis či několik vysokoškolských kurzů Andersona Todda o hlubinné psychologii. Oba kognitivní vědci využili potenciál sdílení audioviuzálního obsahu a vlastně se stali populárními youtubery. Zvláště John Verveake, který je již dnes respektovanou „online vědeckou celebritou“, svými přednáškami přesvědčivě dokazuje, že formát „tabule, fixu a promluvy“ může být i v podobě sdíleného videa naprosto strhující a fascinující.
Zdá se, že efektivně a aktivně pojaté přednášky lze do distanční výuky převést a ušetřit tak studentům spoustu dojíždění a postávání na zastávkách. Sám vzpomínám na neskutečnou frustraci ze svých univerzitních studií, kdy jsem nedokázal porozumět tomu, proč musím zabít tolik hodin vzácného času, abych si přepsal do poznámek — často nepříliš srozumitelný — mluvený projev, který si můžu nesrovnatelně rychleji přečíst. Proto jsem některé nudné přednášky víceméně vynechával a na zkoušky se připravoval z textů.
Na druhou stranu je zřejmé, že bez aktivní účasti studentů na seminářích, ve kterých mají možnost se zapojit do diskuze a socializovat, bude vysokoškolské vzdělání ochuzeno o to nejcennější — neocenitelnou interakci a diskuzi s vrstevníky a pedagogy.
Vzdělávání nelze redukovat na vysedávání před obrazovkou, i když je potřebné posunout je od archaického důrazu na poslouchání v lavicích. Rozhodně může být pro všechny nesmírně přínosné převést část vzdělávání do digitálního prostoru — například přednášky, materiály, literaturu. Avšak nucený paušální přechod na online výuku kvůli cenám elektřiny je devastující strategií, která může mít dramaticky negativní důsledky nejen na psychické zdraví a výsledky studentů. Motivem pro proměnu vzdělávání by měla být snaha o co nejlepší a nejefektivnější model, nikoliv snaha ušetřit za vytápění a elektřinu.
Inovace nutně, ale vytisknout si papír pro žáky nelze
Podobné tendence jako ve vysokém školství vidíme i na základních a středních školách. Počátek druhého školního roku, během nějž se ověřuje projekt inovace dějepisné výuky Dějepis+, je zatížen novým neočekávaným problémem. V duchu moderní konstruktivistické pedagogiky, která je spojována se závaznými cíli českého kurikula a s deklaracemi chystané revize vzdělávání, nabízí didaktici a historici dějepisné lekce zaměřené na rozvíjení historické gramotnosti u žáků.
Základním předpokladem je pracovní list pro žáky, který obsahuje texty a další zdroje, jako jsou historické fotografie, plakáty nebo karikatury. Žáci mají mít v hodině vytištěné materiály, pomocí nichž se pokouší samostatně odpovědět na historickou otázku. Současná pedagogika a psychologie totiž zdůrazňují klíčovou roli aktivního činnostního poznávání pro rozvíjení dovedností a kompetencí pro život v 21. století.
Během úvodních setkání učících se komunit učitelů se ukázalo, že předpokládané razantní zvýšení nákladů na elektřinu donutilo řadu škol k drastickému šetření a omezování možností učitelů používat kopírky a tiskárny. Řada učitelů má přísný limit na počet papírů za rok, a nemají tak možnost si potřebné materiály pro žáky vytisknout.
Dochází tím k paradoxní situaci. Na jedné straně se investují nemalé prostředky do zkvalitnění výuky, při které žáci mohou rozvíjet svou historickou a čtenářskou gramotnost pomocí autentických textů. Na straně druhé však školy, limitované financemi od zřizovatelů, nemají často pod tlakem zvyšujících se nákladů na výběr. Anebo nerozumí prioritě „autentického textu“, když to tak dlouho šlo s učebnicí a sešitem.
Řada výzkumů přitom dokládá, že pro rozvoj gramotností je práce s offline textem naprosto stěžejní. Jakékoliv čtení z obrazovky nemůže nahradit tradiční setkání s textem. Navíc zvyšuje nesoustředění v záplavě toxických dopaminových impulzů digitálního prostoru.
Pro kvalitní vzdělávání je proto nezbytné, aby si učitelé mohli tisknout tolik vzdělávacích materiálů, kolik potřebují. Je absurdní investovat systémově stovky milionů do chvályhodné snahy o inovaci, když je tato snaha v praxi naprosto zdevastována a podkopána chybným nastavením a financováním „provozních nákladů školy“.
Zdá se, že se ale nejedná o ryze bizarní český problém, ale o určitou širší tendenci související s razantním prohloubením nerovností ve společnosti během pandemických let. Podobné zkušenosti, jako mají někteří čeští učitelé, dokládá historička Muriel Blaive, která minulý školní rok učila na gymnáziu ve francouzském Nice.
Chudnoucí francouzské školství neumožňuje podle Blaive některým učitelům už ani nakupovat učebnice či sdílet žákům materiály online kvůli autorským právům. Přitom podle zprávy Oxfamu Profiting from Pain se během posledních dvou let přibližně každých třicet hodin „zrodil“ nový miliardář a každých třiatřicet hodin se propadl milion lidí do extrémní chudoby.
Jak chceme dosáhnout kvalitního vzdělávání pro život v 21. století, když si učitelé musí ročně rozpočítávat omezený počet papírů do všech předmětů, které vyučují? Jak chceme zajistit mladé kvalitní učitele, když budou během studia odkázáni jenom na obrazovku počítače? A jak má v takových podmínkách vzdělávání vést ke kultivaci občanů, na jejichž bedrech bude úkol čelit pravděpodobně nejhlubším krizím, které lidstvo kdy zažilo?