„Zavření škol na 14 dní jen přes mou mrtvolu. Covid tu bude i za rok, byť věřím, že už to nebude celorepubliková záležitost.” Podobných výroků, jako pronesl kandidát na ministra školství Petr Gazdík, se vyrojilo v poslední době plno. Politici se předhánějí v tom, že výuku ve školách musíme za každou cenu udržet, protože již nadále nelze obětovat vzdělání žáků.

Aktuální rozhodnutí politiků o tom, že se nebudou prodlužovat vánoční prázdniny, je podloženo argumenty ministra Plagy, který tvrdí, že školy „nesmí nést následky pandemie.“ Jak to vlastně vypadá ve školách, které podle názoru ministra školství nyní „nenesou následky pandemie”? Opravdu všude probíhá plnohodnotné vzdělávání? A jak jsou na tom učitelé?

Vcházím do třídy. Kouká na mě deset žáků, které mám učit prezenčně, zatímco dalších deset je připojených online. Snažím se zorientovat v tom, jak mám zapsat absenci, jelikož někteří žáci sice online připojení jsou, ale nejsou oficiálně v karanténě. Ti, co jsou v karanténě, jsou oficiálně přítomni, i když jsou online. Někdo je online přítomen, ale vlastně je nepřítomen, a proto potřebuje omluvenku. Jiný, který je v karanténě, je online přítomen a je přítomen i oficiálně, takže ho nezapisuji do třídnice. Toho nepřítomného mám učit také, i když ve škole vlastně není. Cože? Začíná nějaký úvod do skeče Monthy Python, anebo běžná hodina na základce?

Kameru počítače stavím tak, ať na mě vidí i žáci, kteří jsou online, a mezi tím se snažím vysvětlit zadání, když tu se z reproduktoru začne ozývat: „Pane učiteli, já se omlouvám, já jsem přišel pozdě… Pane učiteli, mně nějak nefunguje Meet… Pane učiteli, co vlastně máme dělat, my vás neslyšíme!”

„Ano, Tomáši, ehmm, říkal jsem… počkat, Tondo tam vzadu, neper se!” Zmateně pobíhám od notebooku k projektoru a mezi zneklidnělými přítomnými žáky. Online žáci na mě mrkají zároveň zezadu z projekčního plátna a z notebooku na katedře, do toho mluví dunivě shůry jako hlas boží, protože reproduktor máme u stropu. Připadám si trochu jako zvíře ostřelované ze všech stran.

Další hodinu zkouším využít veškeré své dovednosti distančního vyučování — skupinovou práci, interaktivní platformy, sdílené skupinové pracovní listy… Přece to musí jít nějak smysluplně skloubit! Snažím se propojit žáky ve škole s těmi online do skupin, využíváme počítačovou učebnu. Marně, všechno kolabuje, nefunguje, žáci jsou nervózní a já taktéž a roztáčí se blázinec.

Online? Ne, hybridně

Žáci, kteří mají očkování či nejsou v karanténě, normálně chodí do školy a musí být pod pedagogickým dozorem bez ohledu na to, že většina spolužáků sedí doma u počítačů. Proto je pro učitelé nesmírně složité kombinovat distanční a prezenční výuku. Jednu hodinu máte přítomné všechny žáky včetně těch připojených online, druhou hodinu se vám ti distanční odpojí, protože z psycho hygienických důvodů nelze nutit žáky sedět šest hodin u počítače.

Proto musíte vytvořit jakési paralelní alternativní úkoly, které mohou ti distanční dělat svým tempem tzv. asynchronně a výuka v jedné třídě se vám zcela rozpadá. Nehledě na nutnost poskytnout každému žákovi k úkolu zpětnou vazbu. A teď si nějak poraďte — jste přece profesionál!

V další hodině na mě upřeně zírá o zeď opřený iPad, který střídavě mluví sedmi hlasy. Když se snažím empaticky komunikovat se sedmihlasým iPadem, napadne mě, že tohle by Monty Python nevymyslel… Tomuto peklu na rozhraní šílenství, absurdity a chaosu se s oblibou říká eufemismem kombinovaná či hybridní výuka.

Někteří učitelé se stále více nepřítomně kymácejí mezi vyčerpaným nihilismem a cynickým odevzdáním. Jejich pohled začíná matnět jakýmisi jiskrami pobaveného šílenství protknutého zoufalstvím. Poskytovat zpětnou vazbu těm v karanténě, vymýšlet online zadání, které mohou zároveň plnit i fyzicky přítomni žáci, snažit se zapojit všechny včetně žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří vyžadují specifický přístup.

K tomu se přidává stále více a více nadúvazkových hodin suplování, protože řada kolegů je nemocných. Šéfka asociace ředitelů gymnázii Renata Schejbalová prohlásila před nějakou dobou, že učitelé jsou vyčerpáni, jako by byl červen. Nuže, to už bychom měli být pomalu v červenci, ne? „Tohle je úplně na hlavu, vždyť se ta děcka nenaučí vůbec nic a akorát nám všem hrábne,“ posteskla si jedna kolegyně.

Byť se líčení strastí a komplikovanosti tzv. kombinované výuky může zdát přehnané, z velké části odráží realitu některých škol a některých učitelů ve stále sílící pandemické vlně. Zdá se, jako by problém toho, že část žáků bude v karanténě, část ve škole, ale všechny děti mají mít přístup ke stejné výuce, nikdo dopředu v pořádně nepromyslel.

Zatímco distanční výuku se po složitých peripetiích a bolestných zkušenostech podařilo humanizovat skrze fungující zásady psychohygieny a adaptaci učitelů na práci v online prostoru, tzv. kombinovaná výuka je pro mnohé pedagogy a žáky stále větším oříškem. O narůstajícím zoufalství škol, které mimo jiné zastávají práci nestíhajících hygien, svědčí například množící se zprávy z různých zdrojů o tom, že žáky s pozitivním testem někde už radši ani nehlásí a rezignovaně nechávají ve škole.

Vyčerpání

Je velkou otázkou, nakolik takový způsob výuky vede ke kvalitnímu učení dětí a zda není náhodou spíš kontraproduktivní. Nehledě na stále rostoucí stres a tlak na učitele, z nichž více než třetina se podle výzkumů potýká s psychickými problémy jako je úzkost či deprese.

Zdá se, jako by chyběl systémový přístup reflektující krizovou situaci současné vlny. Nebylo by možné promyslet nějakou funkčnější variantu? Proč už dávno žáky netestujeme PCR testy každý týden, když podle studií vychází, že se jedná o daleko efektivnější opatření než problematické karantény?

Co by obnášela některými kantory oceňovaná varianta tzv. rotační výuky, při níž dětí chodí týden do školy a týden jsou vyučovány online? Nebylo by možné jednotlivým školám umožnit, aby některým dětem umožnily zůstat doma s rodiči na ošetřovném a účastnit se plnohodnotné distanční výuky místo chaotické hybridní? Jak nastavit pravidla pro karantény tak, aby výuka mohla v rámci možností reálně a funkčně probíhat?

Petr Gazdík statečně mluví o své mrtvole, ale o mrtvolných učitelích a učitelkách se nezmiňuje. Udržet české školy otevřené za každou cenu je rozhodně ctihodný požadavek, zvláště v situaci, kdy byly v důsledku nesmyslných rozhodnutí politiků zavřené nejdéle z Evropy. Daleko ctihodnější by však bylo reflektovat praxi a nabídnout vyčerpaným ředitelům, učitelům, studentům a žákům nějaké smysluplné a promyšlené východisko.

A než se promyslí ono koncepční východisko, možná by stálo za to zvážit, zda ty tři dny vánočních prázdnin navíc jsou opravdu tak nepřijatelným zásahem, který by průběh našeho vzdělávání zdevastoval, či zda by se naopak jednalo o sympatické gesto pokusu o záchranou resuscitaci.