↗

Měnící se společnost musí pod tlakem pandemie a dalších událostí od sektoru vzdělávání vyžadovat mnohem více. Zapotřebí jsou kreativní odvážná řešení a skutečné masivní systémové a dlouhodobé investice. Ilustrace HaticeEROL, pixabay.com

Končící volební období lze s nadsázkou charakterizovat jako sdílené oddechnutí nad tím, že se ve školství kromě dočasné zátěže způsobené pandemií nic moc nezhoršilo.

Zcela jistě si oddechla vláda: že se mohly od září již téměř normálně otevřít budovy škol a není třeba dále promýšlet zlepšování online výuky a sociálně pedagogické podpory části rodin, pro které bylo učení na dálku obtížné. A také mnoho učitelů: že nepřišly za celé poslední období žádné zásadní nápady na změny podmínek jejich práce. A v neposlední řadě si oddychli studenti a s nimi i velká část odborníků: protože se matematika nakonec nestala povinnou součástí státní maturitní zkoušky.

Můžeme si ale v době rychle se měnící společnosti dovolit být pouze spokojeni s tím, že se nic nezhoršilo? Jistě, v porovnání s některými necitlivými zásahy v minulosti je spokojenost některých zainteresovaných skupin možná pochopitelná. Na druhou stranu, jak dlouho lze ještě odkládat systémové inovace a rozvoj vzdělávacího systému?

Po celou dobu posledního funkčního období této vlády byl mediální obraz školské politiky charakterizován snahou o rozumnost a opatrnost — snahou vyjít co nejlépe s různými aktéry, uspokojit různé názorové proudy a zkrátka nikoho moc nenaštvat. „Rozumná“ politika současného ministra, dalo by se říct až příliš rozumná, vystřídala „emocionálnější“ politiku bývalé ministryně Kateřiny Valachové (ČSSD).

Zároveň se ukázalo, že ať už vládne kdokoli, některé věci běží dlouhodobě pořád stejně. Školství je stále velmi tradiční a uzavřené do sebe a zároveň je pod dlouhodobým tlakem zájmů průmyslu. Mnoho let posloucháme o prioritách typu, že školství má naplnit potřeby rozvoje technických oborů, a část dětí systém stále až příliš rychle vyhazuje na trh práce anebo je nutí do příliš úzké specializace.