České školství na sklonku volebního období: oddechnout si nestačí

Petr Chaluš

Tváří v tvář pandemii a rychlým společenským změnám potřebuje vzdělávací systém komplexní a silnou vizí, která bude o trochu méně „rozumná“ než dosud. Už není čas držet se při zdi, jak tomu bylo v tomto volebním období.

Měnící se společnost musí pod tlakem pandemie a dalších událostí od sektoru vzdělávání vyžadovat mnohem více. Zapotřebí jsou kreativní odvážná řešení a skutečné masivní systémové a dlouhodobé investice. Ilustrace HaticeEROL, pixabay.com

Končící volební období lze s nadsázkou charakterizovat jako sdílené oddechnutí nad tím, že se ve školství kromě dočasné zátěže způsobené pandemií nic moc nezhoršilo.

Zcela jistě si oddechla vláda: že se mohly od září již téměř normálně otevřít budovy škol a není třeba dále promýšlet zlepšování online výuky a sociálně pedagogické podpory části rodin, pro které bylo učení na dálku obtížné. A také mnoho učitelů: že nepřišly za celé poslední období žádné zásadní nápady na změny podmínek jejich práce. A v neposlední řadě si oddychli studenti a s nimi i velká část odborníků: protože se matematika nakonec nestala povinnou součástí státní maturitní zkoušky.

Můžeme si ale v době rychle se měnící společnosti dovolit být pouze spokojeni s tím, že se nic nezhoršilo? Jistě, v porovnání s některými necitlivými zásahy v minulosti je spokojenost některých zainteresovaných skupin možná pochopitelná. Na druhou stranu, jak dlouho lze ještě odkládat systémové inovace a rozvoj vzdělávacího systému?

Po celou dobu posledního funkčního období této vlády byl mediální obraz školské politiky charakterizován snahou o rozumnost a opatrnost — snahou vyjít co nejlépe s různými aktéry, uspokojit různé názorové proudy a zkrátka nikoho moc nenaštvat. „Rozumná“ politika současného ministra, dalo by se říct až příliš rozumná, vystřídala „emocionálnější“ politiku bývalé ministryně Kateřiny Valachové (ČSSD).

Zároveň se ukázalo, že ať už vládne kdokoli, některé věci běží dlouhodobě pořád stejně. Školství je stále velmi tradiční a uzavřené do sebe a zároveň je pod dlouhodobým tlakem zájmů průmyslu. Mnoho let posloucháme o prioritách typu, že školství má naplnit potřeby rozvoje technických oborů, a část dětí systém stále až příliš rychle vyhazuje na trh práce anebo je nutí do příliš úzké specializace.

Na druhé koleji

Stále se nepodařilo ze školství udělat skutečnou prioritu, které věří někdo mimo sociální bublinu minoritní skupiny, která se oboru profesně věnuje. Nepodařilo se posílit vzdělávání jako významný sektor, který neslouží primárně jiným zájmům, než je zájem dětí, rozvoj jejich potenciálu a podpora spokojenosti a celkové kvality života. Nepodařilo se posílit rozvoj směrem k sebevědomému občanství tak, aby se studenti dokázali aktivně podílet na vytváření lepší podoby světa, ve kterém společně žijeme.

Nové generace příliš nevěří v to, že může svět jako celek ovlivnit, štěpení společnosti pokračuje, a novodobým vládcům s autoritářskými sklony je tak umožněno upevňovat své pozice.

I na příkladu tvorby vzdělávací strategie známé jako Strategie 2030+ můžeme vysledovat až příliš opatrnosti. Opět se podařilo nikoho příliš neurazit a nikoho současně příliš nenadchnout. Dočteme se od všeho trochu. Přizvaní odborníci odvedli maximum při tvorbě, následné převedení do implementačních kroků ale ukázalo, že budeme v zásadě pokračovat v tom, co již děláme. A dále bez silné vize.

Vizi by mohlo přinést vážně míněné otevření otázky, co nám má vzdělávácí systém v dnešní době přinést. V debatách ta otázka sice kladena je, jenže dialog nepůsobí tak, že by se očekávala odvážná kreativní odpověď se skutečným dopadem na praxi. Debata je nepochybně také velmi rozumná, jenže tato rozumnost může ve své extrémní podobě snadno paralyzovat jakýkoli skutečný vývoj.

Nejrozumnější je totiž vždy na první dobrou udržovat to, na co jsme všichni zvyklí. A to dokonce i navzdory šokujícím událostem, jako je pandemie, či navzdory rychlým změnám ve společnosti, které zdaleka nejsou jen technologické.

Na technologické změny je ostatně reakce školství ještě poměrně dostatečná, až na slabou podporu hybridních forem výuky. Méně už školství reaguje na celkové změny v oblasti práce, rostoucí klimatická rizika či nedemokratický vývoj některých zemí v Evropě.

Vzdělávání je oblast, od které mnozí z nás očekávají, že pomůže lidem na změny reagovat. A toho může systém školství dosáhnout jedině tehdy, když se sám nebude bát změn.

Málo prestiže?

Dalším velkým tématem posledního volebního období byly otázky kolem profese učitelů: riziko rostoucího nedostatku učitelů, nízkého zájmu mladých lidí, odchodů z profese. I proto se řada debat věnovala finančnímu ohodnocení učitelů. Mnohokrát se oznamovalo zvýšení platů, sliby ovšem byly splněny pouze částečně a přes všechna postupná navýšení není jisté, že se celkově a trvale podmínky práce učitelů skutečně dostatečně zlepšily.

Nedostatek učitelů měly kromě navyšování platů vyřešit méně přísné požadavky na pedagogické vzdělání. Jenže dílčí kroky, vytržené z kontextu, zkrátka nemohou uspokojivě situaci vyřešit. Ani prestiž učitelské profese se takovými dílčími kroky nezvedá tak, jak bychom si asi všichni přáli.

Otázka, zda školy „Zavřít, či nezavřít?“ se stala vlastně jediným skutečně celospolečenským tématem v oblasti školství. Za zásadnější přitom považuji jinou otázku, kterou pandemie přinesla: „Umíme vzdělávat bez závislosti na shromáždění dětí do budovy školy?“ Odpovědět si na ni může každý sám.

Právě v této krizové situaci ukázalo mnoho učitelů svoje mistrovství, většina z nich velkou obětavost, celkově však systém neobstál. Nevznikla žádná státní skutečně inovativní elektronická platforma, nevzniklo lepší systémové propojení školství a terénní sociálně pedagogické práce, nezměnil se ani přístup k hodnocení školního výkonu žáků navzdory poměrně důrazným doporučením od České školní inspekce.

Měnící se společnost musí pod tlakem pandemie a dalších událostí od sektoru vzdělávání vyžadovat mnohem více. Zapotřebí jsou kreativní odvážná řešení a skutečné masivní systémové a dlouhodobé investice, nikoliv jen lepení děr projekty z evropských peněz.

Potřebujeme investice do inovace a kvality výuky, do individuálního přístupu k žákům a studentům, do podpory zdraví a osobnostního rozvoje dětí, do intenzivnější spolupráce rodiny a školy, do rozvoje systému vzdělávání učitelů, do jejich trvalé profesní podpory, do poradenských služeb v oblasti učení a kariéry, sociálně-pedagogických služeb, a dalších mnoha prvků systému — a to vše s komplexní a silnou vizí, která bude o trochu méně „rozumná“.

Diskuse