Podle poslankyně Zuzany Majerové Zahradníkové školství trpí permanentními reformami ministrů školství a tlakem horlivých aktivistů, kteří sice neumějí a nechtějí učit, ale pochopili, jak se mohou přesto ve školství prosadit.

Cílem odmítnutí reforem je nechat školy takové, jaké jsou. Jenže ony se musí rozvíjet ve světě, který se mění. Není třeba, aby jim změny reformami nařizovalo ministerstvo, nepotřebují vědět, jak přesně to mají dělat. Potřebují podpořit v tom, aby o to vůbec usilovaly.

Poslankyně obviňuje jakési aktivisty (nechává to záměrně v obecné rovině, nedozvíme se, koho má na mysli, ve stylu „všichni dobře víme o kom je řeč“), že tlačí na školství. Jinými slovy, podle poslankyně jsou za vším zlem neziskovky a menšiny, a nebýt jich, české školství by jistě prosperovalo.

Hlavním cílem školy je podle ní učit číst, psát a počítat a předávat znalosti. Nejprve poznat základy přírodních věd, a pak teprve něco nového objevovat. Otázka zní, kdy nastane to „pak“? Nejspíše až v dospělosti, jenže to už je na rozvíjení schopnosti objevovat pozdě. Rozvoj kompetencí dětí považuje paní poslankyně za pitomost. Vadí jí zejména, že škola rozvíjí kompetence personální, komunikační, občanské i pracovní. To je pro ni nebetyčná hloupost.

↗

V klidu sedět v lavici a soutěžit, kdo do hlavy za hodinu dostane víc znalostí. Repro DR

Rozvoj kompetencí představuje stále významný trend v oblasti přístupu ke vzdělávání. Je pravda, že spojení rozvoj kompetencí může vyznívat jako formální fráze a definice kompetencí může také až příliš vycházet z potřeb trhu práce. Přesto jej odsoudit nelze, význam definovaných kompetencí spočívá v jejich univerzálnosti pro různé životní situace a práce. Znalosti odtržené od kompetencí jsou jen mrtvé nástroje, které nám nemusí v ničem v životě pomoci. Kompetence v sobě nese zasazování znalostí do kontextu a jejich aplikace.

Paní poslankyně obdivuje soutěžení, úspěchy v soutěžích jsou pro ni úspěchem školství. Nicméně úspěch i společnost stojí také na vzájemném porozumění a spolupráci.

Inkluze se podle ní týká dětí s mentálním postižením, pro které je začlenění do klasické třídy utrpením. Představuje podle ní nelidský, krutý koncept — nechápe, jak může být vůbec tolerován. Z čeho poslankyně soudí, že se týká dětí s mentálním postižením? A i kdyby inkluze podpořila děti s lehkými rozumovými hendikepy, v tom, aby chodily společně s ostatními dětmi do jedné třídy: to přece může přinést mnoho užitečného pro všechny děti. Užitečného, pokud školu právě nechápeme jako soutěž.

Jenže poslankyni se právě soutěžní školní výkon líbí. Nelíbí se jí, že děti tráví čas ve škole nejrůznějšími projekty. Měly by podle hezky v klidu sedět v lavici a soutěžit v tom, kdo do hlavy nažene nejvíce znalostí. Jak jim to pomůže v životě? Spolupráce na projektech oproti tomu mnohem více připomíná reálný život, včetně světa práce, na který děti potřebují být připraveny.

Vrcholem konzervatismu je odmítání digitálních technologií ve výuce. Nejde o bezduché klikání na tablet, jak to poslankyně prezentuje. Jde o přežití v dnešní společnosti, která je plná technologií, a právě v oblasti technologií se objevuje mnoho nových profesí. Technologie vstoupily do všech oborů lidské činnosti a nepouštět k nim děti ve škole je velmi nebezpečné pro jejich budoucí život.