Snad poprvé se nějaké vzdělávací téma stalo tak silným tématem politického předvolebního boje. Jde o společné vzdělávání, které je z odborného hlediska nepřesně označováno jako „inkluze“. Málokdy se realita tak výrazně rozchází s mediálním obrazem i s rádoby zasvěcenými soudy „selského rozumu“ jako v tématu vzdělávání dětí, které potřebují podporu a pomoc. Počet bludů a nesmyslů postupně narostl tak, že jen jejich prostá korekce i na základě dat, která máme k dispozici po prvním roce náběhu vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, by zabrala více stran.

Blud první — jde o výmysl Valachové, potažmo sociální demokracie, která konala na pokyn zlovolného „Bruselu“. Ve skutečnosti jde o jedno z mála opatření v oblasti vzdělávání kontinuálně připravovaných dokonce několika vládami. Zásluhu na zahájení plánu inkluzivního vzdělávání má Topolánkova administrativa a ministr Liška. Největší kus práce za Nečasova kabinetu vykonal ministr Fiala a po něm už ho po sérii kulatých stolů a pilotních projektů (Centra — později Střediska — inkluzivního vzdělávání) dotáhl do podoby novely zákona ministr Chládek. A Valachová jen připravila vyhlášky a začala s informační kampaní, která běžela (přesněji měla běžet) už v rámci předchozích projektů.