Na webu In IUSTITIA píšete, že vaším cílem bylo vůbec poprvé v českém prostředí zmapovat zkušenosti lidí se zdravotním postižením s násilím a předsudečným násilím. Co vás k tomu vedlo?

Tři důvody. Vnímali jsme, že v české společnosti existuje předsudečné jednání ve vztahu k lidem se zdravotním postižením. Z médií je známý případ místního odporu vůči výstavbě chráněného bydlení ve Svitávce a dalších obcích. Současně se na naši organizaci obraceli lidé, kteří předsudečné násilí zažívali. No a konečně pro nás byly důležité zahraniční trendy.

V odborné literatuře se lze dočíst, že lidé s postižením patří mezi skupiny nejvíce ohrožené předsudečným násilím. V některých zemích proto přijali nejrůznější opatření, a to především na úrovni orgánů trestněprávní kontroly. Ruku v ruce s tím šel rozmach empirického bádání, zejména ve Velké Británii.

Proč zrovna tam?

Protože v jeden čas zemřelo příliš mnoho lidí příliš brutálním způsobem. Mrzí mě, že to musím říct takto, a i když samozřejmě šlo o souhru různých důvodů, tohle byl podle mého názoru ten hlavní. V druhé polovině nultých let otřáslo Velkou Británií několik případů vražd, kdy pachatelé své oběti v podstatě umučili nebo vraždy provedli jiným trýznivým způsobem. Kevina Daviese drželi zamčeného v psí boudě, dávali mu jíst zbytky. Podobně Stevena Hoskina donutili pachatelé nosit psí obojek a oslovovat je pane a paní. Vláčeli ho po domě, než ho nakonec shodili z viaduktu.

Ačkoli již předtím existovalo povědomí o tom, že lidé s postižením čelí ve zvýšené míře násilí, právě tyto případy nakonec přispěly k tomu, že se jimi začala veřejnost zabývat. Organizace občanské společnosti se pokusily zmapovat šíři tohoto násilí a pojmenovat problematické body v přístupu ke spravedlnosti. Mimo jiné přitom zjistily, že soudy neberou v potaz předsudečnou pohnutku pachatelů.

Z výše uvedených případů je zjevné, že v evropských společnostech jsou lidé s postižením vnímáni jako méněcenní, avšak soudy místo předsudků mluvily o zločinech bez důvodů či bez motivu. Nakonec ale zareagovaly také státní instituce. Dnes je předsudečné kriminalitě pro zdravotní postižení věnována pozornost na všech úrovních trestního řízení.

Proč se lidé s postižením častěji setkávají s násilím?

Důvodů je určitě více, ale nepochybně na tom má svůj podíl již zmiňovaná skutečnost horšího vnímání lidí s postižením. Považujeme za normální, že lidské tělo má být především způsobilé, schopné podávat výkony, být esteticky přitažlivé a podobně. Kdo takovým tělem nedisponuje a v jistém smyslu disponovat nemůže, ten je vykázán do podřadné pozice. Tato kulturní norma se pak překlápí i do motivů konkrétních pachatelů.

V sociální psychologii je zmiňováno více teorií vzniku a přetrvávání předsudků a nerovného zacházení s lidmi s postižením. Na jedné straně to má být výsledek evolučně podmíněných obav o přežití. Lidé se zdravotním postižením jsou vnímáni jako „nemocní“. A tak se snažíme, abychom se od nich nenakazili.

Stejně tak ve druhém případě jde o primárně iracionální reakci: existenciální úzkost, úzkost plynoucí z konečnosti lidské existence, tělesné zranitelnosti a ztráty smysluplného života. Jinými slovy, vylučování a diskriminování lidí s postižením je takovým magickým aktem, jímž se snažíme překonat strach ze smrti.

Pro tyto teorie byla nalezena nějaká empirická podpora, ale nepříliš přesvědčivá. Sociální psychologové a psycholožky mají za to, že předsudky a předsudečné jednání jsou primárně věcí naučenou, reflektující širší společenské nastavení. A jak víme, co je naučené, může být také odnaučeno.

Napadají vás ještě nějaké jiné důvody?

Zmínil bych dva. Z viktimologických výzkumů plyne, že obětí kriminality se častěji stávají lidé s nižším socioekonomickým statusem, zkrátka více chudí, než bohatí. Podle dat Eurostatu jsou v České republice lidé s postižením dvakrát více ohrožení chudobou a sociálním vyloučením než lidé bez postižení.

Je zjevné, že systém sociálního zabezpečení tady selhává. S tím souvisí také nedostupnost sociálních služeb, včetně komunitního bydlení či podporovaného bydlení, v důsledku čehož stále příliš mnoho lidí s postižením žije ve velkokapacitních ústavech nebo jiných nekomunitních formách bydlení.

Problém s těmito institucemi je, že přispívají k dehumanizování klientů v očích personálu. Názornou ukázkou je případ Doroty Šandorové, která byla v lednu 2021 udušena profesionálním pečovatelem.

Petr Třešňák, který na tento případ upozornil v reportáži, zjistil řadu předchozích pochybení, včetně fyzického trestání a zvýšené medikace. Podobné zkušenosti popisovali v jiných článcích také klienti a klientky psychiatrických zařízení.

Na Třešňákovu reportáž reagovali členové vlády a slibovali sjednání nápravy. Pokud ale vím, nestalo se nic, co by situaci skutečně pomohlo změnit. Násilí se tak nepochybně děje dál.