Nedlouho po ruské invazi na Ukrajinu se na organizaci Nautis, jež podporuje lidi na autistickém spektru, obrátila rodina z Kyjeva. Jejich syn byl v rodném městě velmi aktivní, navštěvoval běžnou školu a účastnil se různých volnočasových aktivit. Podobný život mu rodiče chtěli dopřát i v Česku. Situaci však záhy zkomplikovala nerozhodnost institucí.

„Školy vůbec nevěděly, jestli dítě bez doporučení od školského poradenského zařízení přijmout. Pracovníci školského poradenského zařízení zase nevěděli, zda mohou ukrajinské dítě s autismem vyšetřovat, protože neměli jednoznačný pokyn od státu,“ popisuje integrační úskalí Šimon Plecháček, vedoucí poradny Nautis.

Jakmile se podařilo domluvit se školou, přišla řada na volnočasové aktivity. „S tatínkem jsme řešili, že chlapec je citlivý a potřebuje společenství, kde nebude hodnocený pouze na základě výkonu. Bavili jsme se například o tom, že v České republice existují Skauti. Nápad se jim velice zalíbil. Kontaktoval jsem skautský oddíl podle věku chlapce a bydliště a vyšlo to,“ vypráví Plecháček.

Ne všechny příběhy však měly šťastný konec. Aktuální uprchlická krize poukázala na celou řadu přetrvávajících problémů, s nimiž se potýkají nejen příchozí z Ukrajiny, ale dlouhodobě jim čelí také čeští občané. Co krize ukázala v oblasti podpory lidí se zdravotním postižením? Co fungovalo a co ne?

Vlastní iniciativa a podpora soukromého sektoru

Mnohé organizace poskytující podporu lidem s postižením byly pohotové a vymýšlely, jak mohou pomoci také ukrajinským uprchlíkům. Česká asociace paraplegiků — CZEPA sama na Ukrajinu vysílala humanitární pomoc. Díky pracovnici, která je původem z Ukrajiny, navázala CZEPA spolupráci s tamními organizacemi. Vyhlášenou sbírku podpořili i běžní čeští občané, a tak na Ukrajinu v srpnu vyjelo už druhé auto s kompenzačními pomůckami.

„Dokonce se na nás obrátili i Slováci, sebrali jsme pár vozíků a tam jsme je rozdali,“ popisuje solidaritu lidí ředitelka CZEPA Alena Jančíková.

Zkušenosti s pomocí soukromého sektoru mají také v organizaci Asistence, jež poskytuje asistenční služby. Zástupce ředitele Štěpán Lohr zhodnotil pomoc ukrajinským uprchlíkům se zdravotním postižením slovy: „Nechci říkat, že český stát nic nedělal. Myslím si ale, že soukromý sektor zafungoval lépe. Firmy pochopily, že je třeba pomoci hodně a rychle. Dostali jsme peníze, za které jsme mohli koupit vozíky a další kompenzační potřeby a darovat je potřebným.“

Podle Matěje Chába, mluvčího organizace Hewer, jež poskytuje asistenci lidem se zdravotním postižením, český sociální systém ukázal, že umí poskytnout bezplatnou pomoc tam, kde je potřeba.

U příležitosti Světového dne uprchlíků 20.6. ministr vnitra Vít Rakušan prohlásil: „Děkuji všem dobrovolníkům, lidem z neziskových organizací i obyčejným občanům. Jste skvělí a bez vás by to nešlo.“

Krize ukázala, že občanská společnost, reprezentovaná nejenom neziskovými organizacemi, ale také jednotlivci, je silná a flexibilní. Zareagovala rychle a užitečně. Stát pak často odkazoval právě na neziskový sektor.

Pomohla spolupráce mezi organizacemi

Podle Lohra ruská agrese a příchod válečných uprchlíků do Česka vedly k větší spolupráci v  rámci neziskového sektoru. Výrazně tomu napomohla sdílená zkušenost působení v pražském Kongresovém centru. Díky ní se mohli zástupci organizací lépe seznámit a spolupráci lépe promyslet.

Jeden z hmatatelných přínosů Lohr spatřuje v tom, že si organizace mezi sebe mohly rozdělit více klientských zakázek. „Často to byl soubor více problémů, které jsme potřebovali řešit. Nedělali jsme ale všechno my. Něco si vzaly na starost další organizace,“ osvětluje praxi vzájemné spolupráce.

Součinnost přišla vhod zejména tehdy, kdy jeden člověk potřeboval pomoci s více věcmi najednou. Zpočátku se jednalo hlavně o zprostředkování ubytování. Hned potom bylo třeba zajistit kompenzační pomůcky, jako jsou vozíky, chodítka, berle nebo hygienické pleny.

V Praze podle Lohra sehrál podstatnou roli také pražský magistrát. „Snažil se propojovat jednotlivé organizace, přeposílal různé požadavky,“ přibližuje situaci zaměstnanec Asistence.

Bezbariérové bydlení? Stále problém

Největším problémem pro ukrajinské uprchlíky s postižením zůstává vhodné bydlení. Řada uprchlíků získala ubytování jen na několik měsíců, a proto nyní musí hledat nové. Navíc klesá počet lidí, kteří jsou ochotní ubytovat uprchlíky u sebe doma.

Uprchlíci, kteří potřebují bezbariérové bydlení, jsou v této situaci znevýhodněni dvojnásob. Podle Jančíkové příchod uprchlíků z Ukrajiny odhalil, jak bariérové Česko nadále zůstává a jak malá informovanost v této oblasti panuje.

„Stalo se nám, že poslali pána do hotelu, který vyhodnotili jako bezbariérový. Byly tam však schody, malá koupelna a záchod, do kterého se pán nemohl dostat. Bezbariérovost se podceňuje a často se nedodržuje,“ dokládá na konkrétním případu Jančíková.

Podle Jančíkové chyběla zejména databáze bezbariérového bydlení a asistenčních služeb s tím spojených. „Musela jsem celé dny obvolávat lidi a ptát se, zda umí zacházet se zdravotně postiženým člověkem,“ popisuje komplikace, které ubytovávání uprchlíků s postižením provázelo.

Navíc lidé s postižením jsou nezřídka znevýhodněni ve více oblastech. Jančíková upozornila, že zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí i někteří pracovníci Kongresového centra nepočítali s tím, že člověk na vozíku může mít také další potíže, které vyplývají z jeho zdravotní diagnózy. Na tyto potřeby se v rámci pomoci ne vždy pamatovalo.

Podobné zkušenosti s nedostupností bydlení měli také ve Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením a Asistenci. „Zpočátku lidé nabízeli bydlení a byly i nějaké možnosti bezbariérového ubytování. Ty se ale rychle vyčerpaly,“ říká Lohr. Aby bydlení pro uprchlíky z Ukrajiny sehnali, byli nuceni uchýlit se k různým ad-hoc řešením.

Využívali zejména vlastní kontakty a oslovovali potenciální poskytovatele bydlení prostřednictvím svých profilů na sociálních sítích. Domluvili se také s Organizací pro pomoc uprchlíkům, aby v pronajatém hotelu zarezervovala několik bezbariérových pokojů.

Nicméně kapacity se brzy zaplnily a hledání bydlení bylo čím dál složitější. „Pak jsme jim v podstatě radili, ať zkusí i jiná města,“ přiznává Lohr, který pomáhal v Praze.

Nedostatek odborníků, zejména psychiatrů

Podle Plecháčka válka na Ukrajině ukázala, za jakých podmínek sociální služby v Česku fungují. „Dokud sem nepřišlo najednou tolik lidí, mnohé problémy se daly improvizovaně vyřešit. S válkou na Ukrajině ale hodně služeb přestalo plnit svou funkci. Někteří potřebovali pomoc ihned, jenže na určité služby se čeká až půl roku. Co se týče naší cílové skupiny, psychiatrů je málo a klinických psychiatrů ještě méně,“ vysvětluje.

Obrovský rozdíl je podle Plecháčka mezi regiony. Například pro lidi na autistickém spektru je v Ústeckém nebo Karlovarském kraji nedostatek organizací a psychiatra zná jediného.

Na problém s nedostatkem tlumočníků znakového jazyka a nedostatek financí na tlumočníky znakového jazyka upozorňuje Iveta Melichar z Centra denních služeb pro sluchově postižené Brno, pobočného spolku Svazu neslyšící a nedoslýchavých v ČR.

„Práce tlumočníka je náročná sama o sobě, ale v souvislosti s uprchlickou krizí byla doslova vysilující. Pracovali jsme ve dne v noci,“ dodává. Navíc český a ukrajinský znakový jazyk se od sebe zásadně liší. Podle Melichar je jedním z pozitivních výsledků příchodu uprchlíků, že dnes v jejich Centru pracují také tlumočníci ukrajinského znakového jazyka.

Pomáhejte Čechům

„Mnoho lidí nás podpořilo jak finančně, tak hmotně, posílali dary, děkovali nám. Ale také se vyskytly stížnosti, že máme pomáhat Čechům, kteří jsou na tom sami špatně. Pomoc pro české klienty jsme však nikdy neomezili, naopak jsme průběžně rozšiřovali kapacitu. A do toho jsme přidali ‚ukrajinskou sekci‘,“ popisuje strach klientů, že se na nich zapomene, Lohr.

„Nikdy nikdo z nás neomezil práci pro stálé klienty. Nebylo to na úkor českých klientů, navíc jsme přijali dočasně několik kolegyň a kolegů z Ukrajiny,“ podotýká. Podle Lohra to byla vlastně výhra, neboť mohli pomoct uprchlíkům, a zároveň neomezit podporu českým občanům. Mnoho věcí se tím naučili a dočasně rozšířili organizaci.

Kateřina Kolářová, přední odbornice na výzkum postižení — disability studies — z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, upozorňuje, že válka stejně jako každý ozbrojený konflikt produkuje postižení, znamená ohrožení života, zranění, traumata a posttraumatický syndrom pro velkou část populace — bez ohledu na to, zda člověk zůstane v místě nebo odejde. Pro lidi se zdravotním postižením může válka znamenat ještě další komplikaci: málokdy z ní mohou odejít. Jejich zkušenost a zkušenosti jejich blízkých je vyhrocenější, neboť násilí války jejich problémy zintenzivňuje.

Útěk z rodné země bývá často velmi náročný, zejména emocionálně, ale také fyzicky. Pro mnoho lidí se zdravotním postižením je taková cesta ještě obtížnější, pro některé i nemožná. Díky českým organizacím podporujícím lidi s postižením ji Ukrajinci dokázali zvládnout.

Pomoc ukrajinským uprchlíkům ale také odhalila řadu problémů, které se dotýkají i českých občanů se zdravotním postižením. Ukázalo se, že postižení je v naší společnosti zneviditelňováno a potřeby těchto lidí bývají přehlíženy. Společnost, a především stát by měl na lidi se zdravotním postižením mnohem více pamatovat a nabízet jim účinnou pomoc.

Text vznikl s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost Deník Referendum a nemusí odrážet postoje EU