Institut dočasné ochrany je mechanismus prosazený Evropskou unií, který v členských zemích poskytuje Ukrajincům utíkajícím před válkou nejen právní ochranu, ale také přístup k bydlení, na trh práce a sociální a lékařskou pomoc. V praxi to znamená, že ukrajinští občané coby držitelé dočasné ochrany mohou být v České republice i bez jiného pobytového oprávnění — za účelem studia nebo zaměstnání — legálně zaměstnáni a požívat stejného sociálního a zdravotního zajištění jako čeští občané.

Dočasná ochrana však není samozřejmostí. V České republice zaznamenáváme případy, kdy ukrajinským žadatelům nebyla prodloužena dočasná ochrana kvůli jejímu získání v jiné zemi, respektive kvůli podání žádosti o ni. Pokud držitelé dočasné ochrany požádali o stejný typ pobytového oprávnění v jiné zemi Evropské unie, museli následně — i pokud si vše rozmysleli — z České republiky odejít, případně zde získat jiný typ pobytového oprávnění.

Pokud se například držitel dočasné ochrany rozhodl odejít do Německa za příbuznými, po několika měsících tam získal dočasnou ochranu, ale nakonec usoudil, že kvůli jazykové bariéře by pro něj byla u našich západních sousedů adaptace náročná, nezíská už v České republice dočasnou ochranu. Z právního hlediska jde o „českou“ zvláštnost, která může být v rozporu s unijním právem.

Česká vláda ovšem není ve svém úsilí o vytváření specifického nastavení dočasné ochrany zcela výjimečná. Držitelé dočasné ochrany mohou v unijních zemích obecně požívat sociálních příspěvků, čerpat zdravotní pojištění a mít přístup na pracovní trh, každý stát si však upravuje podmínky zvlášť. Například Rakousko požadovalo po ukrajinských uprchlících speciální pracovní povolení i přesto, že získali dočasnou ochranu.

Mnozí ukrajinští uprchlíci uvažují kvůli restriktivním podmínkám české vlády, které spoustu držitelů dočasné ochrany uvrhly do chudobného postavení, o přesunu do jiného státu, často do Kanady nebo Německa. Pokud se však v těchto zemích registrují a poté si svůj pobyt rozmyslí například vzhledem ke geografické vzdálenosti od své domoviny nebo kvůli jazykové bariéře, tedy naprosto pochopitelným a legitimním důvodům, nebudou se moci vrátit.

Ovšem česká vláda za takovým jednáním Ukrajinců patrně spatřuje jen snahu ekonomicky využít situaci, kdy by ukrajinští držitelé dočasné ochrany teoreticky mohli čerpat německé sociální příspěvky a zároveň žádat o ochranu v České republice. Je jistě legitimní, pokud by česká vláda vystupovala proti takovému jednání, nemůže ovšem předjímat ryze pragmatické jednání Ukrajinců postavené na předpokladu zneužívání principů dočasné ochrany en bloc.

Rozhodnutí o odepření dočasné ochrany z důvodu jejího získání nebo podání žádosti o ni v jiné zemi navíc již v některých případech vyvrátily české soudy, které přiznaly, že nároky žadatelů plynou z unijního práva, a ti mají proto možnost získat dočasnou ochranu v České republice. Soudy tak již vlastně vyvrátily pravděpodobný předpoklad české vlády, nahlížející na jednání ukrajinských žadatelů pouze jako na pragmatické a racionální akty jednání, a potvrdily význam humanitárních principů.

Ukazuje se tak krátkozrakost české vlády a Lex Ukrajina. S ostatními státy Evropské unie se totiž Česká republika dohodla, že nebude bránit ukrajinským občanům ve volném pohybu a oni tak mohou změnit zemi pobytu a nadále požívat dočasnou ochranu. Samozřejmě se předjímá, že v případě přemístění dočasná ochrana původního státu zaniká a žadateli je udělena ve státě, kam se přemístil.

Stávající postup české vlády v kontextu Evropské unie není legitimní. Bude zajímavé sledovat, jak budou soudní třenice pokračovat.