Diakonie Českobratrské církve evangelické ve spolupráci s partnerskými ukrajinskými organizacemi poskytuje materiální i psychologickou podporu civilistům v oblastech zasažených válkou. Kristina Ambrožová se nedávno vrátila z poslední cesty na východ Ukrajiny a při té příležitosti poskytla Deníku Referendum rozhovor.

Nedávno jste se vrátila z oblastí kolem Charkova. Jak byste popsala situaci přímo na místě?

Ukrajina je obrovská země a situace se v různých místech a regionech liší. Je rozdíl mezi západní části Ukrajiny a východní části. Charkovská oblast, kde jsme se nyní pohybovali, je opravdu velmi blízko frontě. Večer jsme přijížděli do úplně setmělého Charkova. Tma nás praštila do oči. Aby nebylo město snadno identifikovatelné pro bombové nálety, v noci je zákaz svícení. Ale kromě nočního zákazu vycházení a svícení se město snaží žít běžným životem. Je vylidněnější, míň lidí se pohybuje na ulicích, ale jsou tam otevřené obchody, doprava funguje, maminky s dětmi chodí na hřiště. Letecké poplachy se ale ozývají často.

Zažila jste je během svého pobytu i vy?

Samozřejmě. Jednu noc nám zazněl alarm třikrát. Mám pocit, že velká část místních si na to nějak zvykla.

Měla jste strach?

Myslím, že jsem se tolik nebála. Spíš jsem prožívala stres. Říkala jsem si, jak tohle mohou místní lidé dennodenně vydržet. Věděla jsem, že se vrátím do bezpečné země, do České republiky, a v klidu se dospím. Žít v tom ale dlouhodobě? Je to obrovský stresor. Někdy je ale lidská psychika milosrdná, naučí lidi, co řešit a co ne. Jak v tom všem existovat.

Podle toho, co popisujete, na východě země válka ostře zasahuje do každodenního života...

Je to tak. Navštívili jsme mimo jiné naši partnerskou organizaci, která v charkovské oblasti zřizuje šest humanitárních kuchyní a vaří denně teplé jídlo pro zhruba devět tisíc lidi. Kuchyně mají sice ve městech, ale rozvážejí jídlo i do úplně malých vesniček. Tam jsou lidé, kteří jsou zodpovědní za určitou ulici, dostanou třeba padesát porcí jídel, které pak distribuují dál. I těsně u fronty žijí stále lidé a řidiči jim denně vozí jídlo. Riskují svoje životy. Denně.

V městech, jako je Izjum nebo Kupjansk, vidíte přímé důsledky ruského bombardování. Izjum je velmi poničené město, na náměstí i okolních vesnic jsou vybombardované domy, vylidnění je vidět na první pohled.

Navštívili jsme řadu obydlí, kde nám říkali: „Před třemi dny nám po devíti měsících obnovili elektřinu, nemáme přívod pitné vody, jsme závislí na balené vodě, nemáme možnost jít nakoupit do obchodu." Nejbližší funkční obchod je totiž až v nějakém větším městě. Ceny základních potravin jsou tu extrémně vysoké. Ten, kdo obchod v těchto podmínkách otevírá, dost riskuje, není tam běžný závoz. Je to stále velmi kritické.