O životě ve válečných zónách Ukrajiny, organizaci humanitární pomoci i jejím genderovém aspektu jsme hovořili s Kristinou Ambrožovou, ředitelkou Střediska humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Diakonie Českobratrské církve evangelické ve spolupráci s partnerskými ukrajinskými organizacemi poskytuje materiální i psychologickou podporu civilistům v oblastech zasažených válkou. Kristina Ambrožová se nedávno vrátila z poslední cesty na východ Ukrajiny a při té příležitosti poskytla Deníku Referendum rozhovor.
Nedávno jste se vrátila z oblastí kolem Charkova. Jak byste popsala situaci přímo na místě?
Ukrajina je obrovská země a situace se v různých místech a regionech liší. Je rozdíl mezi západní části Ukrajiny a východní části. Charkovská oblast, kde jsme se nyní pohybovali, je opravdu velmi blízko frontě. Večer jsme přijížděli do úplně setmělého Charkova. Tma nás praštila do oči. Aby nebylo město snadno identifikovatelné pro bombové nálety, v noci je zákaz svícení. Ale kromě nočního zákazu vycházení a svícení se město snaží žít běžným životem. Je vylidněnější, míň lidí se pohybuje na ulicích, ale jsou tam otevřené obchody, doprava funguje, maminky s dětmi chodí na hřiště. Letecké poplachy se ale ozývají často.
Zažila jste je během svého pobytu i vy?
Samozřejmě. Jednu noc nám zazněl alarm třikrát. Mám pocit, že velká část místních si na to nějak zvykla.
Měla jste strach?
Myslím, že jsem se tolik nebála. Spíš jsem prožívala stres. Říkala jsem si, jak tohle mohou místní lidé dennodenně vydržet. Věděla jsem, že se vrátím do bezpečné země, do České republiky, a v klidu se dospím. Žít v tom ale dlouhodobě? Je to obrovský stresor. Někdy je ale lidská psychika milosrdná, naučí lidi, co řešit a co ne. Jak v tom všem existovat.
Podle toho, co popisujete, na východě země válka ostře zasahuje do každodenního života...
Je to tak. Navštívili jsme mimo jiné naši partnerskou organizaci, která v charkovské oblasti zřizuje šest humanitárních kuchyní a vaří denně teplé jídlo pro zhruba devět tisíc lidi. Kuchyně mají sice ve městech, ale rozvážejí jídlo i do úplně malých vesniček. Tam jsou lidé, kteří jsou zodpovědní za určitou ulici, dostanou třeba padesát porcí jídel, které pak distribuují dál. I těsně u fronty žijí stále lidé a řidiči jim denně vozí jídlo. Riskují svoje životy. Denně.
V městech, jako je Izjum nebo Kupjansk, vidíte přímé důsledky ruského bombardování. Izjum je velmi poničené město, na náměstí i okolních vesnic jsou vybombardované domy, vylidnění je vidět na první pohled.
Navštívili jsme řadu obydlí, kde nám říkali: „Před třemi dny nám po devíti měsících obnovili elektřinu, nemáme přívod pitné vody, jsme závislí na balené vodě, nemáme možnost jít nakoupit do obchodu." Nejbližší funkční obchod je totiž až v nějakém větším městě. Ceny základních potravin jsou tu extrémně vysoké. Ten, kdo obchod v těchto podmínkách otevírá, dost riskuje, není tam běžný závoz. Je to stále velmi kritické.
Jaká je situace na západě Ukrajiny? Čeští populisté často poukazují na to, že část Ukrajiny je bezpečná, a není tedy důvod uprchlíky přijímat. Jak s tímto argumentem pracovat?
Na západní Ukrajině je situace lepší, lidé žijí vcelku normální život. Ani tam ale není úplně bezpečno — i tam hrozí raketové či letecké útoky, i když poplachy tam nezní tak často jako na východě. Jsou lidé, kteří v tom umí žít, nějakým způsobem si zvyknou, ale mám pochopení pro ty, kterým situace nepřipadá bezpečná, nechtějí v tomto vychovávat své děti a chtějí žít někde, kde je míra bezpečí mnohem vyšší.
Jak se lidem v rozbombardovaných městech daří tuto situaci zvládat? Kde na to berou sílu?
Z lidí, které jsem potkala, jsem cítila velkou houževnatost. Pocit sounáležitosti. Zažili jsme to například při poslední návštěvě, když se protrhla Kachovská přehrada. Naše partnerská organizace nám hned volala, že chystají kamion a v počtu asi dvanácti lidí vyrážejí na místo, aby zjistili situaci a začali v ideálním případě vařit teplá jídla a distribuovat lidem, kteří jsou povodní zasažení.
To je myslím pro ukrajinský národ příznačné. Jsou zvyklí si v krizových situacích pomoci navzájem. Souvisí to možná také s jejich nedůvěrou ve státní instituce — mají pocit, že na stát není spolehnutí, a proto si musí pomoci sami. O to víc ovšem fungují různé spolky, sdružení, svépomocné týmy.
Fungovalo to tak i před válkou, nebo je to důsledek války?
My jsme na Ukrajině působili i dříve, byť ne tolik jako teď, a myslím, že to v nějaké míře fungovalo i před válkou. Během cest jsem nezažila nikoho, kdo by pochyboval, že válka skončí pro Ukrajinu vítězstvím, ale hodně lidí je válkou unavených. Kolega říkal jedné místní paní, že Ukrajinci jsou pro nás hrdinové. Její odpověď je památná: „My už nechceme být hrdinové, my chceme, aby válka skončila.“
Mluvila jste během cest i s vojáky?
S vojáky jsme nemluvili vůbec, vyjma kontrolních bodů. Pro mě osobně bylo emočně náročné pozorovat, jak se vojáci vracejí v rámci dovolenky do Kyjeva. Jejich setkání s rodinami v Kyjevě na nádraží pro mě byl emočně ten nejsilnější a nejnáročnější okamžik. Velmi špatně jsem nesla představu toho, že teď se vojáci s rodinou vítají, jsou šťastní, ale nikdo neví, zda se setkají znovu. Málokdo na Ukrajině nemá někoho na frontě.
Ze země prchají většinou ženy a dětí. Jak doléhá válka na ženy, které zůstaly na Ukrajině?
Především jsou nyní ženy na Ukrajině na řadu věcí samy. Byly zvyklé, že žijí společně s mužem, který měl ledacos na starosti. Jenže teď mají mnohé z nich muže na frontě. Je to pro ně velice náročné. Proto se snažíme naslouchat potřebám žen — na Ukrajině, i těm, které přišly do České republiky.
Jakou podporu ženám nabízíte zde v České republice?
Zaměřujeme se na volnočasové aktivity pro děti nebo pro maminky s dětmi. Hodně jsme vyučovali češtinu. V České republice je mezi uprchlíky řada žen se skvělou kvalifikací a vysokoškolským diplomem, ale bez výborné znalosti češtiny nemohou dělat svou práci a uplatnit se na trhu práce.
V Litoměřicích jsme měli dětskou skupinu. Naše organizace tam velmi rychle zareagovala a hned na začátku války své dětské centrum, které bylo běžně určeno českým ženám, otevřela i maminkám z Ukrajiny. Podařilo se nám najmout dvě šikovné ukrajinské vychovatelky. Jedna z nich už tady dlouhodobě žila, uměla česky a stala se vedoucí centra.
Centrum fungovalo až do letošního léta. Naštěstí se ukazuje, že potřebnost podobného centra velmi prudce poklesla, děti začínají být integrované do českých státních zařízení a maminky začaly pracovat. Proto jsme se rozhodli přesunout naše aktivity do Ústí nad Labem, kde je situace stále složitá.
S novým Lex Ukrajina 5 budeme teprve sledovat, nakolik budou ukrajinské ženy schopné v naší zemi důstojně existovat a zda jim český stát poskytne adekvátní pomoc. Na začátku války totiž byla česká reakce opravdu výjimečná a velmi dobrá.
Vraťme se zpátky na Ukrajinu. Jaká je humanitární situace v oblastech, kde jste se pohybovala? Po čem je největší poptávka?
V oblastech zasažených nálety je potřeba obrovské množství materiální pomoci. V charkovské oblasti je řada lidí plně závislá na potravinové humanitární pomoci, nemohou se samozásobit.
Zásadní roli ale hraje také psychologická pomoc. Problém psychického zdraví je totiž po více než roce válečného konfliktu stále palčivější. Naše partnerská organizace proto kromě humanitárních kuchyní zřizuje v každém městečku takzvané HUBy, kde probíhají volnočasové aktivity pro děti. Děti totiž měly během covidu online výuku, potom začala válka a pokračovalo se v online výuce, takže pro děti je nyní velmi obtížné se socializovat a zapojit do kolektivu. V centrech proto pracují také psycholožky. Psycholožka z města Derhači mi říkala, že velká většina dětí, které k ní chodí, trpí úzkostmi, depresemi a sebevražednými myšlenkami.
Jaké aktivity ještě volnočasová centra nabízejí?
Je to opravdu široké spektrum: výuka angličtiny, práce s počítači, výtvarné kroužky, různé druhy sportu.
Psychologická pomoc v těchto centrech je určena primárně dětem. Jak jsou na tom dospělí? Potřebují také podobnou pomoc?
Psychicky strádají samozřejmě nejen děti, ale i dospělí. Naše partnerská organizace připravuje zřízení centra duševní pomoci v Izjumu. Mělo by být otevřeno někdy na začátku příštího roku. Místní žijí v každodenním ohrožení. Když jsem doprovázela naši partnerskou organizaci při rozvážce jídel a potravin, viděli jsme lidi, kteří na tom jednoznačně nebyli psychicky dobře. Pokud se jich ale zeptáte, řeknou, že je všechno v pořádku. Prostě se snaží. Snaží se s tím vším nějak vyrovnat.
VOJTĚCH PETRŮ, FATIMA RAHIMI