Šedivé ráno v centru Brna sem tam smáčí kapka deště. Většina do kabátů zachumlaných postav spěchá do práce či do školy, pár však i přes brzkou denní dobu, stejně jako já, odbočuje z ulice Husova na nádvoří Pražákova paláce — do Ženského vzdělávacímu spolku Vesna. V posledních týdnech tam začal chaotický kolotoč.

Od konce února, kdy Rusko zaútočilo na území Ukrajiny a donutilo k odchodu z domova miliony lidí, se dříve tiché nádvoří proměnilo ve stanové městečko, připomínající marockou tržnici. Cena se tu však nesmlouvá, protože nikdo nic neplatí a nabídka odpovídá základním potřebám nejčastějších zákaznic — ukrajinských matek s dětmi.

Když procházím bránou nádvoří, míjím krom stanů plných pečlivě roztřízených hygienických potřeb a dalšího materiálu hned několik ochotných dobrovolníků. Jména části z nich si přečtu na cedulkách, co mají nalepené na bundách, jiné jsou však psané azbukou. Na otázku, kde bych našla ředitelku spolku Báru Antonovou, mě gesty navigují do útrob areálu Pražákova paláce.

„Tým dobrovolníků se stabilizoval, lidé začali chodit pravidelně. Je to však pořád nevyvážené, některé dny, jako třeba dnes, je jich hodně, jindy ale chybí. Vzhledem k tomu, že počasí je poslední dny příšerné a my běháme z tepla do zimy, hodně lidí z původní Vesny onemocnělo. Jsme všichni strašně vyčerpaní a unavení,“ popisuje atmosféru posledních dní Bára, která je nejviditelnější tváří spolku.

Na české rodiny nikdo nezapomněl

Vesna se na Pražákovo nádvoří přesunula na konci loňského roku z bývalého prostoru klubu Eleven na Dominikánské, kde Bára spolu s dalšími ženami rozjela v květnu provoz šatníku pro samoživitelky. Šatník měl původně otevřeno pouze dvě odpoledne v týdnu a fungoval díky dobrovolnické práci. S příchodem války na Ukrajinu ale bylo třeba otvírací dobu rozšířit. Ze dne na den se tak provoz natáhl od rána až do večera po každý den, bez výjimky. Volno bude mít tým jen nyní o Velikonocích.

„Data ukazují, že největší nápor uprchlíků už pominul. Lidé stále chodí, ale už je to zvládnutelné. Navíc spousta těch, kteří přišli třeba před měsícem, si už stihli najít práci a jejich děti se zapisují do škol. Všímáme si toho i tady — hodně ukrajinských žen a teenagerů chodí pomáhat, na což je milý pohled, a i přesto, že tu mluvíme jakýmsi panslovanským esperantem, navazují se tu různé typy mezilidských kontaktů. Především pro starší ženy je to důležitá psychická vzpruha. Samy říkají, že by jinak seděly někde na ubytovně s pohledem upřeným do zdi, tady si popovídají, a ještě se cítí užitečně,“ usmívá se Bára, zatímco v ruce drží neustále vibrující telefon.

S příchodem války se k Vesně přidala také dobrovolnice Karin Heřmanská. První zprávy o ruském útoku v ní vyvolaly pocity zoufalé bezmoci, a potřebu zaměstnat se proto přetavila v pomoc na místě výdeje materiální pomoci.

„Ve Vesně se mým nejoblíbenějším místem stal koutek galanterie s přízemi, pletacími jehlicemi a háčky. Díky dětství strávenému u kreativní babičky k nim mám blízko a dobře znám jejich praktický, ale hlavně terapeutický potenciál. Všechny ženy a děti, které sem chodí, projevují vděčnost za nabízené vybavení, ale také za každý pokus o kontakt, ať je to letmý úsměv, vstřícné gesto nebo dokonce objetí,“ sdílí své dojmy Karin.

Zmiňuje i konkrétní setkání, kdy se k ní nad krabicí klubíček otočila starší paní v ošuntělém nepadnoucím oblečení, aby ocenila, jak jsou Češi hodní a vyjádřila, že jsou Ukrajinci za jejich pomoc velmi vděční.

„Tuto větu slyším ve Vesně neustále. Paní se ve tváři střídaly slzy, když vzpomínala na domov, s rozverným úsměvem, když jsme si notovaly, jaký je prezident Zelenskyj hrdina a fešák,“ vzpomíná Karin.

Spolek dříve čítal několik málo dobrovolnic. Nyní díky lidem jako Karin zvládá poskytnout pomoc desetitisícům přicházejících uprchlíků. Jak říká Bára, lidé jim tak nějak padají z nebe.

„Dobrovolnice z původní Vesny, typicky knihovnice a středoškolské učitelky, chodí pomáhat pořád, některé z nich tu stráví desítky hodin týdně. Udržitelná dobrovolnická činnost ale podle mě odpovídá maximálně dvěma odpoledním týdně, všechny mají svá povolání, a není divu, že tolik z nich onemocnělo. O to důležitější je pro nás skupina žen se zkušenostmi z byznysu, projektů humanitární pomoci a managementu, která se na Vesnu nyní nabalila,“ říká Bára.

Právě tyto ženy mají Vesně pomoci spolek co nejvíce profesionalizovat a zajistit, aby se zkušenosti nabyté z nynější pomoci uprchlíků zužitkovali také do budoucna — tedy opět v pomoci českým samoživitelkám a rodinám v Brně. S přívalem lidí z Ukrajiny se totiž brány Vesny místním samoživitelkám zdánlivě uzavřely a spolek za to na sociálních sítích schytal nejednu negativní reakci. Podle Báry ale Vesna na zdejší lidi ani na minutu nezapomněla.

„Píšeme desítky emailů a dokola opakujeme, že není v našich silách smíchat dva provozy, pořád jsme víceméně dobrovolnické sdružení. Pokud má však rodina akutní potřebu, může se obrátit na sociální pracovnici, která pro věci přijde. A už se to takto stalo mockrát, nikomu pomoc neodpíráme. Minulý týden jsme odvezli dvě dodávky věcí totožných s těmi, které vydáváme zde, na ubytovnu na Jarní, kde máme nejvíce klientek. To samé v menším objemu a jiném složení děláme pro azylový dům na Koniklecové, kde navíc řešíme s ženami další typy pomoci, jako je třeba zapojení elektřiny a plynu při stěhování nebo právní pomoc ve vymáhání výživného,“ sdílí Bára střípky poslední pomoci a zdůrazňuje, že české rodiny na nádvoří nepouštějí především proto, aby nevznikal ještě větší chaos.

Přijde-li krize, spoléháme na občanský sektor

Vedení města se s náročným provozem rozhodlo pomoci poněkud specifickým způsobem: nabídlo svým zaměstnancům v rámci pracovní doby strávit do konce letošního roku dvacet dnů dobrovolničením. Možnosti využila zhruba deset z nich.

Přestože lidé začali ze svých válkou zničených domovů přicházet už před více než měsícem, v Brně se jim tak pomoci stále dostává hlavně díky nevládním organizacím a dobrovolníkům.

Krom Vesny pomáhají také Podané ruce, které v očkovacím centru Bohéma na Rooseveltově ulici otevřely zdravotnické centrum, kde se mohou nechat lidé každý den prohlédnout a získat péči přímo od praktických lékařů, pediatrů a psychoterapeutů. Je to tak už druhý krizový moment, ve kterém Podané ruce v poslední době předběhly stát — na podzim roku 2020, v době druhé covidové vlny, otevřela nezisková společnost vůbec první veřejný COVID test point v České republice.

Diverzifikace poskytovaných služeb znamená pro Vesnu, která v Brně pomáhá od začátku, velkou úlevu. Silnější podpora od města i státu ovšem stále chybí. Jako by si veřejné instituce navykly, že přijde-li krize, nahradí jejich roli do velké míry občanský sektor.

Jak sama Bára Antonová poznamenala ve svém projevu na brněnské demonstraci na podporu Ukrajiny, připraveni vždy pomoci jsou stále ti stejní lidé. Ať už šlo o pomoc syrským uprchlíkům, českým matkám samoživitelkám, šití roušek nebo obnovu jihomoravských vesnic po tornádu. Řada dobrovolnických hnutí se postupem času a díky nabytým zkušenostem zprofesionalizovala — ovšem jen a jen vlastní zásluhou.

Problém s malou podporou města se aktuálně týká například distribuce potravin, kterou zajišťuje církevní hnutí Komunita Sant‘Egidio. Jeden z telefonních hovorů, který kvůli našemu rozhovoru Bára zmešká, přichází od koordinátora Komunity Vladimíra Valy.

„Na Sant‘Egidio padla veškerá potravinová pomoc, a přestože jsou v tom co dělají skvělí, myslím si, že tuhle pomoc nemůže poskytovat neziskovka, která si sama shání peníze. Zrovna v této činnosti je pro kraj a město velký prostor, není možné, aby se zodpovědnost hodila na dobrovolnickou organizaci. Zrovna minulý týden se vydávaly potraviny na Brno-střed, a protože místo očekávaných tří stovek přišlo osm set lidí, museli čekat v dešti a hrozných podmínkách,“ vysvětluje Bára.

Mimo další nevládní organizace Vesna úzce spolupracuje především s Ukrajinskou iniciativou Jižní Moravy. Tento spolek funguje osm let a donedávna se soustředil především na to, jak přiblížit ukrajinskou kulturu té české. V únoru přirozeně napnul své síly k pomoci lidem na útěku, přičemž v polovině března získal od vedení města prostor bývalé Muzejky na Moravském náměstí, který postupně přetváří v ukrajinské centrum. V něm příchozím poskytuje poradenství ohledně vzdělávání, dostupných škol, práce, právních záležitostí a otvírá také první dětské skupiny.

„Ukrajinskou iniciativu tvoří především silná ukrajinská komunita, se kterou spolupracujeme na řadě projektů. Kolem iniciativy se shromažďuje síť ukrajinských pedagogů, psychologů a terapeutů, my se pak snažíme je navázat dál na české struktury, propojit je s pedagogicko-psychologickou poradnou a dalším institucionalizovaným zázemím,“ popisuje spolupráci Bára.

Know-how, která sama Vesna získávala za běhu, se navíc daří posouvat i za hranice Brna. Úspěch a schopnosti spolku se totiž během fáze největšího náporu rozkřikly a na Vesnu se začali obracet lidé nejen z jiných měst, ale i krajů. V rámci sebezáchovy se však spolek naučil přespolní odmítat a nabádat je k vytvoření vlastní struktury.

Na otázku, zda se Vesně daří spolupracovat s Jihomoravským krajem a jeho hejtmanem Janem Grolichem, odpovídá Bára, že jsou v kontaktu spíše nepřímo. Kraj přislíbil podporu například chystanému projektu stabilizačního bydlení. To by mohlo vzniknout v objektu Biskupství brněnského. Řád Voršilek v něm nabídl k užívání komplex rozlehlých bezbariérových pokojů, které budou sloužit především jako přechodné ubytování pro ženy před a po porodu nebo pro rodiče s dětmi se speciálními potřebami.

Vesna pomáhala ženám již před 150 lety

Přestože Vesna nyní řídí své aktivity z Pražákova paláce, ráda by se přesunula do původních prostor na ulici Údolní. O návrat spolek usiluje poslední rok a půl v čele s producentkou Kamilou Zlatuškovou, která v aktivitách navazuje na svou babičku a bývalou ředitelku spolku Hanu Zlatuškovou.

Ta vedla spolek od sametové revoluce až do své smrti před devíti lety. Spolek se poté dostal do finančních potíží a postupně zaniknul. Nyní se však podařilo najít investora, který převzal za minulé dluhy vůči městu na nájmu odpovědnost, a spolek by se tak mohl do bývalých prostor vrátit. A ač Kamila v provozu na Pražákově nádvoří není většinu času vidět, je tomu především její zásluhou.

Dlouhodobým cílem Vesny je totiž vrátit se zpět ke svém původní činnosti — tedy vzdělávání.

Spolek byl založen jako vůbec první na Moravě a stejně jako další, které přibývaly, si kladl za cíl především kulturní rozvoj českého obyvatelstva a jejich zapojení do veřejného dění v tehdejším německy mluvícím Brně. Původně vznikla Vesna v roce 1870 jako dívčí pěvecký spolek, již během prvních dvou let fungování rozšířil svou působnost i na vzdělávání žen v českém jazyce. Není náhoda, že vůdčí silou Moravského emancipačního hnutí byly právě ženy z řad učitelek.

I přes odpor Matice školské, která ve Vesně spatřovala konkurenci, se povedlo spolku v roce 1886 otevřít první českou pokračovací školu pro dívky. Nejen o vznik osnov se zasadila tehdejší přední aktivista za ženskou otázku Eliška Machová, přičemž se inspirovala prací své přítelkyně Elišky Krásnohorské na osnovách ženského výrobního spolku českého v Praze. Pokračovací škola Vesny byla vedle ústavu učitelek jedinou možností pro české dívky z Brna a okolí, jak dosáhnout vyššího vzdělání. Spolek se dál úspěšně rozrůstal a po válce v roce 1918 tvořilo brněnskou Vesnu celkem třináct škol.

Vedle vzdělávání se Vesna soustředila od svého začátku také na sociální činnost a péči o potřebné. Zde se opět angažovala Eliška Machová, s jejíž pomocí Vesna otevřela na konci devatenáctého století ženskou útulnu služebných žen a poté útulnu pro sirotky. Později vznikly také mateřské školy pro dělnice.

Roku 1945 byla činnost spolku po válečném útlumu opět zahájena, ne však na dlouho. S příchodem totality byl v roce 1953 spolek vymazán ze spolkového katastru a majetek později převeden státu. Na počátku roku 1991 byla Vesna v čele s Hanou Zlatuškovou obnovena a na předchozí činnost navázala otevřením Rodinné a Střední zdravotnická školy. Kvůli finančním problémům, se kterými byla spojena také zmíněná výpověď z prostoru Údolní, je však škola nyní v likvidaci.

Nynější Vesna tak současnou činností navazuje na aktivity, které měly na dění v Brně a ženskou otázku obecně po desetiletí významný vliv. Už historicky však stála na úsilí občanské iniciativy zezdola. A tak je tomu i dnes.

„Abychom mohli rozjet činnost na Údolní, musíme postavit během tohoto týdne kompletně nové týmy. Vesna na takový fofr nebyla připravená, budujeme strukturu v běhu, kdy si nestíháme ani doříct větu. Pro mě je uklidňující, že pořád přicházejí schopní a profesionální lidé, kteří si tu téměř sami dokážou najít své místo a začít fungovat. Když člověk zvládne takový křest ohněm, vydrží už všechno,“ říká Bára, zatímco se taktně zvedá k odchodu, protože právě přijela jedna z mnoha zásilek.

Je ze strany města důstojné spoléhat na dobrotu svých občanů a nechávat zajištění životně důležitých potřeb především na neplacené práci? Neohodnocená a společensky přehlížená péče, která stereotypně končí na bedrech žen, by si možná zasloužila víc, než slova díků a tichou podporu z povzdáli. Například mít v plánech vedení měst své trvalé místo.

Společensky aktivní lidé jako Bára Antonová by pak nemuseli spoléhat na to, že ti správní lidé budou v ten pravý a potřebný okamžik padat z nebe. V kontextu doby, ve které se protínají dopady několika společenských krizí zaráz, je nejvyšší čas.

Je v lecčems fascinující sledovat, co se Vesně za necelý rok jejího fungování podařilo vybudovat. A jak rychle se dokáže v případě krize proměnit v akceschopnou jednotku, která pomůže obrovskému počtu lidí. Už nyní je zřejmé, že se spolku podařilo vytvořit strukturu, kterou jen tak něco nezlomí. Na jejím principu fungování — solidaritě a péči — lze budovat místa žitelnější pro nás všechny.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.