↗

Ve společnosti bude mnohem méně nervozity, mnohem méně podezíravosti, závisti i nenávisti, podaří-li se formulovat vizi, jak tady teď budeme žít. S válkou na Ukrajině, covidem, klimatickou změnou… Foto FB Člověk v tísni

V posledních dvou týdnech sledujeme obrovský vzmach české společnosti a obdivuhodnou akceschopnost občanské sféry — velkými neziskovkami počínaje a spontánními lokálními iniciativami konče. Válce na Ukrajině čelíme horečnatou aktivitou, sbírkami léků, oblečení i nábytku, posíláním peněz, hledáním bydlení a práce pro přicházející uprchlíky, organizováním „školek“.

Stranou tohoto činění tentokrát není ani náš stát, což je občerstvující. S každým dalším dnem války si ale kromě nebývalé solidarity stále víc všímáme i projevů závisti a zpochybňování pomoci, které se ukrajinským uprchlíkům dostává.

Znamená to, že ona jednota, z níž jsme se první dny války tiše těšili, je pryč? A že válečné události a uprchlická vlna jsou vlastně jen tragická, ale málo významná, epizoda vývoje „rozdělené“ české společnosti? Ano i ne.

„Viděla jsem je a mají mobily a značkové oblečení — takhle se neutíká před válkou.“ „Jak to, že mají MHD zadarmo?“ „To si myslí, že dostanou 4+kk za nic?“ „Proč nedáte vedle ukrajinské vlajky i tu českou?“ Setkáme-li se s podobnými otázkami, určitě je lze odbýt lehce povýšeným konstatováním, že „teď se ukazují charaktery“. Ale bude to bohužel pravda jen zčásti.