Má-li se společnost uskromnit a pomáhat, musí umět zodpovědět i „hloupé“ otázky

Eva M. Hejzlarová

„Hloupé“ poznámky k ukrajinským uprchlíkům jistě můžeme odbýt povýšeným pozvednutím obočí. Chceme-li jich však zažívat co nejméně, zapotřebí je jiné reakce: přinést smysluplnou vizi toho, kam vlastně jako společnost směřujeme.

Ve společnosti bude mnohem méně nervozity, mnohem méně podezíravosti, závisti i nenávisti, podaří-li se formulovat vizi, jak tady teď budeme žít. S válkou na Ukrajině, covidem, klimatickou změnou… Foto FB Člověk v tísni

V posledních dvou týdnech sledujeme obrovský vzmach české společnosti a obdivuhodnou akceschopnost občanské sféry — velkými neziskovkami počínaje a spontánními lokálními iniciativami konče. Válce na Ukrajině čelíme horečnatou aktivitou, sbírkami léků, oblečení i nábytku, posíláním peněz, hledáním bydlení a práce pro přicházející uprchlíky, organizováním „školek“.

Stranou tohoto činění tentokrát není ani náš stát, což je občerstvující. S každým dalším dnem války si ale kromě nebývalé solidarity stále víc všímáme i projevů závisti a zpochybňování pomoci, které se ukrajinským uprchlíkům dostává.

Znamená to, že ona jednota, z níž jsme se první dny války tiše těšili, je pryč? A že válečné události a uprchlická vlna jsou vlastně jen tragická, ale málo významná, epizoda vývoje „rozdělené“ české společnosti? Ano i ne.

„Viděla jsem je a mají mobily a značkové oblečení — takhle se neutíká před válkou.“ „Jak to, že mají MHD zadarmo?“ „To si myslí, že dostanou 4+kk za nic?“ „Proč nedáte vedle ukrajinské vlajky i tu českou?“ Setkáme-li se s podobnými otázkami, určitě je lze odbýt lehce povýšeným konstatováním, že „teď se ukazují charaktery“. Ale bude to bohužel pravda jen zčásti.

Ukazují se totiž také nesnadné sociální a ekonomické podmínky, ve kterých někteří z nás žijí. Ukazují se zkušenosti, které jsme po cestě životem nasbírali, to, jestli něčemu — a čemu vlastně — věříme. Ukazuje se schopnost čelit věcem, které jsou nové a možná i ohrožující pro už tak nejistou existenci.

Kromě toho, že řada z nás pomáhá, má také řada z nás jednoduše strach. Z ozbrojeného konfliktu jen kousek od našich hranic, z toho, jak zvládneme migrační vlnu, o které se nám nesnilo ani v nejdivočejších snech, nebo i jen z celkové nejistoty následujících dnů, týdnů, ba možná i let.

Připočteme-li k tomu poslední dva roky s pandemií nebo rostoucí ceny energií a nafty, je těch strachů nakonec pěkný ranec. A aby toho nebylo málo, dostane tenhle ranec pak ještě u některých lidí „naloženo“ prostřednictvím dezinformačních řetězových mailů o zvláštních dávkách pro uprchlíky a tom, že Ukrajinky se kromě normálních léků dožadují i kolagenu (těžko říct proč).

Není se pak co divit, že na uprchlické „hejty“ narazíme i na místech, kde bychom je nečekali. Třeba v hloučku maminek, které jako každý všední den přivezly své děti z dalekého okolí do speciální školy, a teď se navzájem svěřují, že upřímně nevědí, kde najdou v už teď napjatém rodinném rozpočtu další peníze na rekordně drahý benzín. Tyto matky nejezdí autem z kratochvíle, ale proto, že spádová škola jejich děti přijmout nemůže, a veřejná doprava není všude tak hustá, aby byla reálnou alternativou.

Apel na osobní statečnost a velkorysost zaznít jistě může. Měl by ale jít ruku v ruce se soucitným vědomím, že jde o lidi, kteří dlouhodobě napínají své síly a často už nemají, kde brát. Ani materiálně, ani mentálně.

Pokud je těžké se do takové situace v čase adrenalinového modro-žlutého pomáhání vžít, vzpomeňme si na fyzické i psychické zoufalství nás rodičů vyčerpaných z nekonečných školních karantén, o němž na podzim a v zimě nikdo nechtěl slyšet. Z nejvyšších míst zaznívalo, že máme být rádi, že školy nejsou zavřené, a my jsme v sobě dusili vztek a ponížení, protože se nám zdálo, že na nás nikomu nezáleží. Vládu jsme tehdy posílali tam, co ukrajinští vojáci ruskou válečnou loď. A kam vládu s její pomocí uprchlíkům posílají i tyto matky…

Chceme-li těchto podezřívavých, závistivých až nenávistných reakcí zažívat co nejméně, jsou potřeba dvě věci. Zaprvé, aby systém sociální pomoci okamžitě reagoval a našincům vyslal zprávu, že jsou pro něj stejně důležití jako nově příchozí. Měla by přijít rychlá reakce na růst cen energií a pohonných hmot. Mělo by se začít pořádně vysvětlovat, v jakém režimu tu uprchlíci jsou a co jim stát nabízí.

V neposlední řadě by se pak měla formulovat také jasná představa, jak finančně zvládnout systém pomoci tak, aby se nezapomínalo ani na lidi, kteří byli v nouzi i před více než dvěma týdny a teď se jim o to víc nedostává — jednoduše proto, že třeba potravinové banky mají stále stejně jídla, ale násobně více potenciálních příjemců. Nabízí se třeba zvýšení daně z nemovitosti, které by kromě vyšších příjmů do rozpočtu státu i obcí mělo i další žádoucí efekty jako rozhýbání trhu s bydlením. Konkrétní instrumenty ovšem nejsou nakonec tím klíčovým.

Tím, o co se nyní skutečně hraje, není nic menšího než potřeba nějaké představy budoucnosti a naší role v ní. To je ona druhá věc. Ve společnosti bude mnohem méně nervozity, mnohem méně podezíravosti, závisti i nenávisti, podaří-li se formulovat vizi, jak tady teď budeme žít. S válkou na Ukrajině, covidem, klimatickou změnou…

Může to znít abstraktně, ale kromě představ politiků jde o velmi konkrétní snažení každého z nás nalézat přesvědčivá slova a vysvětlovat, proč je z jeho pohledu správné třeba dát teď uprchlíkům jízdné městskou hromadnou dopravou zadarmo. Někteří z nás by si nad takto položenou otázkou nejraději odplivli a s tím, kdo ji reálně pokládá a nepovažuje ji za řečnickou, skončili. Ta otázka ale sama o sobě není „špatně“, protože upozorňuje na zažitá pravidla toho, jakým způsobem tu spolu žijeme, a zvedá téma, jak to bude dál a jestli si stejné ohledy nezaslouží třeba i někdo další.

Pokud by se stalo, že bychom podobné kroky, jako je jízdné MHD zdarma, nebyli s to přesvědčivě obhájit, nabízí se přemýšlet nad tím, komu všemu by bylo dobré jízdné odpustit a jestli by se třeba systém veřejné dopravy neměl řídit jinou logikou než dosud. Je to jistě pracné a chce to hodně dobré vůle. Ale bez této snahy skončíme ve stavu, kdy jedni budou ohrnovat nosy nad pomocí Ukrajinkám, které utíkají z války s pěknými nehty, a druzí budou povýšeně zvedat obočí nad tím, že někdo zpochybňuje jejich upřímnou snahu pomáhat.

Geopolitické diskuze související s válkou jisté směřování a úvahy o naší identitě a budoucnosti samozřejmě představují. Umožňují cítit hrdost a mobilizují nás k obdivuhodným výkonům. Otázkou ale je, jak dlouho to bude fungovat. Válka vyčerpává a otupuje.

Stejně tak visí otazník nad tím, kolik lidí se s touto představou bude schopno ztotožnit — ať už proto, že mají dost starostí o své živobytí nebo proto, že už se za poslední roky odnaučili vládě nebo čemukoli „shora“ věřit.

To, co jsme za poslední dva týdny zažili, by každopádně bylo dobré brát jako jednu z důležitých zkušeností. Právě od ní se můžeme odrazit ve formulaci představy budoucnosti, kterou nutně potřebujeme. Něco funguje a můžeme se o to opřít, někde to drhne a musíme vymyslet, jak na tom pracovat.

Nemysleme jen na Ukrajinu, ale i na vytvoření vize, ve které cítíme smysl a jsme ochotní kvůli ní přiložit ruku k dílu nebo se kvůli ní i uskromnit. Vize, ve které zároveň nesledujeme zaťatě jen jeden cíl, ale promýšlíme i souvislosti, které na první pohled nebijí do očí. A ve které se u „hloupých“ otázek výstražně nezvedá obočí, ale láskyplně vysvětluje a pomáhá. Pomůžeme tím nejen sobě, ale v posledku i Ukrajině.

advertisment
advertisment
Diskuse
PK
March 11, 2022 v 12.8

A je to tady zase. Na tohleto hloupé moralizování jsme si tady už zvykli, a že to vždycky přijde znovu, je tak jisté a předvídatelné jako v kostele "Amen".

"Láskyplně" se vysvětluje dětem z pozice rodiče nebo učitele.

Takže my rozumnější, moudřejší a hlavně dospělí jsme povinni těm nedospělým "láskyplně" stále dokola vysvětlovat elementární věci. Přitom ale nesmíme "povýšeně zvedat obočí", a nesmíme jim dávat najevo, že jsou nedospělí.

Aha, a co vlastně vy rozumnější chcete vysvětlovat nám hloupějším a nedospělým? Vždyť my hloupější a nedospělí jsme přece evidentně PRO PŘIJÍMÁNÍ UKRAJINSKÝCH UPRCHLÍKŮ a CHCEME JIM POMÁHAT.

Spíše se zdá, že vy rozumnější potřebujete nás hloupější, abyste měli komu láskyplně vysvětlovat elementární věci, ať již s pozvednutým nebo bez pozvednutého obočí.

My hloupější vám chytřejším děkujeme, že tváří v tvář ruskému ohrožení dbáte o jednotu společnosti a doufáme, že jako správní humanisté zase brzy přijdete s něčím takovým, jako že je třeba třeba otevřít hranice a nedělat rozdíly mezi (ruskými) ekonomickými migranty a ukrajinskými válečnými uprchlíky a přijmout je všechny, což samozřejmě naši ochotu k pomoci podpoří.

Inspirujte se třeba zde:

https://denikreferendum.cz/clanek/20932-vedci-doporucuji-otevrit-hranice