↗

Zmocněnce pro lidská práva naléhavě potřebujeme. Uprchlíci potřebují tvář na niž se budou moci obrátit v případě systémových potíží. Česká společnost zase potřebuje mít někoho, kdo přispěje k udržení solidárních nálad i v následujících týdnech a měsících. Foto FB Středočeský kraj — oficiální stránka

Před třemi měsíci nás opustil Petr Uhl. Vedle mnoha jeho zásluh se často zapomíná na to, že pomohl nastartovat českou lidskoprávní politiku. Programové prohlášení Zemanovy vlády, v níž kdysi působil, bylo prošpikováno progresivními nápady, kam českou lidskoprávní politiku směřovat. Tyto nápady navíc nepotkal častý osud vládních programů a nezůstaly jen na papíře.

Petr Uhl se tak stal prvním zmocněncem vlády pro lidská práva, za jeho působení byl zřízený úřad ombudsmana, schválený zákon o ochraně osobních údajů a byly zahájeny snahy o přijetí antidiskriminační legislativy. V programovém prohlášení vlády připravovaném i Pavlem Rychetským se mluvilo o zajištění rovných příležitostí žen i o sledování lidských práv v legislativním procesu.

Myslelo se na práva národnostních a etnických menšin, rychlost soudního řízení, dodržování doporučení orgánů OSN. Tyto představy zní vizionářsky i z dnešního pohledu.

Úspory?

Dnes nám nechybí jen osobnost Petra Uhla, Česká republika postrádá i lidskoprávního zmocněnce jako takového. Koncem ledna byla nepřekvapivě odvolaná Helena Válková, která se po volbách přesunula z vládních poslaneckých lavic do lavic opozičních. Od té doby do médií tu a tam prosakují různá zvažovaná jména. Ani po pěti týdnech se však žádné jmenování nechystá. Jde snad o úsporu ve veřejných financích?

Vládních zmocněnců má každá vláda celou řadu a výsledky jejich působení vždy závisí na naturelu té které osobnosti. Může se volebním obdobím protlouci jako neviditelný úředník, který posouvá spisy z jednoho oddělení na druhé. Může to ovšem také být postava, která nastoluje vládní agendu, formuluje klíčové politiky a zná ji domácí veřejnost i mezinárodní experti.

Lidskoprávní zmocněnec za to nemůže čekat valné uznání — někteří tak v minulosti po sporech s Úřadem vlády post dokonce opustili. Šlo o M. Kocába a M. Šimůnkovou. Pozice ostatně závisí také na aparátu, jímž zmocněnec zrovna disponuje. Například před patnácti lety vedle sebe fungovali vládní zmocněnci i přímo ministři pro lidská práva. To bylo období, kdy se podařilo zřídit Agenturu pro sociální začleňování v romských lokalitách nebo konečně přijmout antidiskriminační zákon. Od té doby byl obsazený už jen jeden z těchto postů a dnes nemáme žádný.

Podaná ruka uprchlíkům

Lidskoprávní zmocněnec by měl plné ruce práce i za normálních okolností. Připomínkoval by zákony a hlídal, aby nekolidovaly s lidskoprávními standardy. Předsedal by Radě vlády pro lidská práva, která vtahuje do vládních politik neziskový sektor a podává podněty vládě. Komunikoval by s mezinárodními orgány o dodržování úmluv na vnitrostátní úrovni. Reagoval by na podání jednotlivců, přijímal koncepční materiály, cestoval po republice a mluvil s ohroženými skupinami.

Dnes ale normální okolnosti nemáme. Blíží se české předsednictví v Radě EU, které klade zvýšené nároky na úřední aparát včetně lidskoprávní agendy. A především se ze dne na den stala Česká republika cílovou zemí pro válečné uprchlíky z Ukrajiny.

Jakkoli můžeme mít zatím dojem, že veřejné orgány práci s uprchlíky hladce zvládají, může se to rychle změnit. Vláda neustavila žádného koordinátora pro uprchlíky, a je tudíž potřeba, aby někdo místa, kam jsou uprchlíci přemísťování, začal navštěvovat a aby sledoval, nakolik se daří udržet standard ubytování, poskytování zdravotní péče či vzdělávání.

Uprchlíci potřebují tvář, čitelnou a akceschopnou, na niž se budou moci obrátit v případě systémových potíží. Česká společnost zase bude potřebovat mít někoho, kdo přispěje k udržení solidárních nálad i v následujících týdnech a měsících.

Rychlé obsazení postu vládního zmocněnce pro lidská práva je proto naléhavé jak z hlediska morálního, tak čistě pragmatického.