Situace uprchlíků je velice náročná pro jejich psychiku. Podle Světové zdravotnické organizace WHO je výskyt běžných duševních poruch, jako je deprese, úzkost či posttraumatická stresová porucha, mezi migranty a uprchlíky vyšší než u běžné populace.

Běženci zpravidla prožili už doma stres, který předcházel jejich rozhodnutí vydat se na cestu. Už v rodné země mohli být vystaveni ozbrojeným konfliktům, násilí, pronásledování či chudobě. I potom během své cesty se často setkávají s násilím, dostávají se do život ohrožujících situací, často jim chybí možnosti naplnit základní životní potřeby, jako je jídlo, pití či hygienické prostředky.

Stres však nekončí ani s příchodem do nové země. Život v uprchlických zařízení není jednoduchý, kromě odloučení od rodinných příslušníků je trápí nejistota v azylovém systému, který zrovna v České republice je podle odborníků zpravidla zdlouhavý a stresující. Žadatelé o azyl tu pak může čekat dlouhá doba života v sociální izolaci, nejistotě a strachu z deportace.

Podle Magdy Faltové, ředitelky Sdružení pro integraci a migraci, už fakt, že člověk musí zažádat nějakou cizí zemi o ochranu, neboť v jeho vlastní mu hrozí pronásledování, s sebou nese nejistotu. „Azylový systém je někdy nekonečná hra, je to ping pong mezi úřady. Žadatele jsou z toho unavení a ve stresu. Někteří z nich v pobytových střediscích podléhají jakémusi fatalismu, říkají si, ‚jak to bude, tak to bude‘. Je pak pro ně těžké probudit se k nějaké činorodosti,“ doplňuje právník Petr Benesch z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Podívejme se tedy na azylový systém v České republice a jeho důsledky blíže.

Podnikatel z Taškentu, prodavač v Levných knihách v Praze

Třiašedesátiletý Dmitrij pochází z Uzbekistánu. V České republice žije zhruba patnáct let. Na začátku tu měl práci a vízum, posledních zhruba tři roky je žadatelem o azyl. Jak se to stalo?

Dmitrij má vskutku poutavý, ale smutný životní příběh. Přestože není typickým žadatelem o azyl, na jeho příběhu lze dobře ilustrovat složitou azylovou a migrační politiku České republiky. Jako podnikatel z Taškentu odešel v roce 2006 z důvodů sociokulturních i politických — nesouhlasil s tamějším vládním establishmentem. Jeho azylové řízení stále ještě trvá, popisu podrobností jeho odchodu se proto vyhýbáme.

Do České republiky přijel s manželkou letecky a s platným vízem. Pracoval v Levných knihách a měl v úmyslu tady zůstat a podle svých slov „začít normálně žít“. V roce 2011 tu proto chtěl s manželkou požádat o trvalý pobyt, ale několik dnů před dovršením pětiletého pobytu, což je potřebná podmínka k dosažení pobytu trvalého, mu ukradli doklady.

„Měli jsme všechno v pořádku a připravené, zhruba měsíc před tím, než jsme ale mohli o trvalý pobyt zažádat, se nám stalo toto neštěstí,“ líčí Dmitrij. S manželkou šli na policii a oznámili krádež. Chtěli si pořídit nové doklady.

„Jenomže cizinecká policie nám řekla, že nové doklady si můžeme pořídit pouze v Uzbekistánu, museli bychom se vrátit do Taškentu. To jsme ale nemohli, protože jsme se obávali, že bychom z něj už pak nemohli odcestovat zpátky,“ popisuje prekérní situaci Dmitrij.

Po čase na doporučení cizinecké policie proto s manželkou požádali o vízum strpění. Ministerstvo vnitra je uděluje ovšem pouze v mimořádných situacích. Žádat o ně mohou cizinci, kterým brání ve vycestování z České republiky překážka na jeho vůli nezávislá, jsou svědky nebo poškozenými v trestním řízení, či lidé, kteří tu požádali o trvalý pobyt, byli k němu oprávněni, ale pobývají tu na základě oprávnění, jež nelze prodloužit.

„Takový nejtypičtější příklad je, když má žena rodit. Řekne se, že teď už není možné, aby člověk odcestoval. Často se ‚strpění‘ dávalo také jako náhražka azylu,“ uvádí příklady další z právníků Organizace pro pomoc uprchlíkům Petr Baroch.

Dmitrij si tak musel každý zhruba půlrok prodlužovat vízum. Po pěti letech by tu pak opět mohl zažádat o trvalý pobyt. Vízum tu tedy takto prodlužovali po tři roky. Totéž udělali i v srpnu roku 2018. Jenže vzápětí dostali zprávu, že jim v Uzbekistánu zabili syna.

Tragickou zprávu neusnesla jeho manželka. Dostala infarkt a krátce po tom zemřela. „Umřela mi v náručí. Čekali jsme na udělení víza, neměl jsem žádné doklady, jenom potvrzení o podání žádosti. Byl jsme úplně zničený. Měl jsem problémy pohřbít manželku, nemohl jsem dostat úmrtní list,“ popisuje od pohledu utrmácený muž. „Na ničem mi najednou nezáleželo a skončil jsem na ulici,“ říká.

V dubnu roku 2019 požádal o azyl, poté co zhruba měsíc strávil jako člověk bez přístřeší na ulici. A nyní po třech letech, v dubnu 2022 je Dimitrij stále v řízení. „Mezitím už ministerstvo vnitra v roce 2020 rozhodlo mu pro nedostatek důkazů azyl neudělit. Zastání jsme ale našli u soudu v červnu 2021. Teď to jde tedy zpátky na vnitro,“ objasňuje situaci právník Baroch. Upozorňuje přitom, že ministerstvo se ale může rozhodnout azyl neudělit i podruhé.

Život jako pingpongová hra

Podle jeho kolegy Petra Benesche české Ministerstvo vnitra často prostě zkouší, jak dopadne u soudu. Když žadatel podá žalobu, soud na to může reagovat tak, že ministerstvo dostatečně nezjistilo skutkový stav, a případ se mu vrátí zpátky. Často teprve potom ministerstvo vnitra začne věc prověřovat řádně. Může to být i tento případ?

Petr Baroch, který Dimitrije právně zastupuje, doufá, že tentokrát uspěje a vysněný azyl pro něj získá. „Můžeme si to pinkat donekonečna. Zastupoval jsem třeba paní, se kterou jsme pětkrát vyhráli na soudě, než ji reálně udělili mezinárodní ochranu,“ komentuje Baroch složitost a zdlouhavost českého azylového systému.