S žadateli o azyl Česká republika občas zachází jako s pingpongovými míčky

Fatima Rahimi

Přijíždí-li někdo do České republiky žádat o mezinárodní právní ochranu neboli azyl, zpravidla se jedná o člověka, který má za sebou traumata a útrapy. Zacházet by se s nimi mělo podle toho, včetně ohledů na psychický stav a zdraví.

Přístup českého ministerstva vnitra je nastavený tak, že často prostě žádost zamítne a zkouší, jak dopadne u soudu. Když žadatel podá žalobu, soud na to může reagovat tak, že ministerstvo dostatečně nezjistilo skutkový stav, a případ se mu vrátí zpátky. Často teprve potom ministerstvo vnitra začne věc prověřovat řádně. Ilustrace Šárka Motyčková

Situace uprchlíků je velice náročná pro jejich psychiku. Podle Světové zdravotnické organizace WHO je výskyt běžných duševních poruch, jako je deprese, úzkost či posttraumatická stresová porucha, mezi migranty a uprchlíky vyšší než u běžné populace.

Běženci zpravidla prožili už doma stres, který předcházel jejich rozhodnutí vydat se na cestu. Už v rodné země mohli být vystaveni ozbrojeným konfliktům, násilí, pronásledování či chudobě. I potom během své cesty se často setkávají s násilím, dostávají se do život ohrožujících situací, často jim chybí možnosti naplnit základní životní potřeby, jako je jídlo, pití či hygienické prostředky.

Stres však nekončí ani s příchodem do nové země. Život v uprchlických zařízení není jednoduchý, kromě odloučení od rodinných příslušníků je trápí nejistota v azylovém systému, který zrovna v České republice je podle odborníků zpravidla zdlouhavý a stresující. Žadatelé o azyl tu pak může čekat dlouhá doba života v sociální izolaci, nejistotě a strachu z deportace.

Podle Magdy Faltové, ředitelky Sdružení pro integraci a migraci, už fakt, že člověk musí zažádat nějakou cizí zemi o ochranu, neboť v jeho vlastní mu hrozí pronásledování, s sebou nese nejistotu. „Azylový systém je někdy nekonečná hra, je to ping pong mezi úřady. Žadatele jsou z toho unavení a ve stresu. Někteří z nich v pobytových střediscích podléhají jakémusi fatalismu, říkají si, ‚jak to bude, tak to bude‘. Je pak pro ně těžké probudit se k nějaké činorodosti,“ doplňuje právník Petr Benesch z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Podívejme se tedy na azylový systém v České republice a jeho důsledky blíže.

Podnikatel z Taškentu, prodavač v Levných knihách v Praze

Třiašedesátiletý Dmitrij pochází z Uzbekistánu. V České republice žije zhruba patnáct let. Na začátku tu měl práci a vízum, posledních zhruba tři roky je žadatelem o azyl. Jak se to stalo?

Dmitrij má vskutku poutavý, ale smutný životní příběh. Přestože není typickým žadatelem o azyl, na jeho příběhu lze dobře ilustrovat složitou azylovou a migrační politiku České republiky. Jako podnikatel z Taškentu odešel v roce 2006 z důvodů sociokulturních i politických — nesouhlasil s tamějším vládním establishmentem. Jeho azylové řízení stále ještě trvá, popisu podrobností jeho odchodu se proto vyhýbáme.

Do České republiky přijel s manželkou letecky a s platným vízem. Pracoval v Levných knihách a měl v úmyslu tady zůstat a podle svých slov „začít normálně žít“. V roce 2011 tu proto chtěl s manželkou požádat o trvalý pobyt, ale několik dnů před dovršením pětiletého pobytu, což je potřebná podmínka k dosažení pobytu trvalého, mu ukradli doklady.

„Měli jsme všechno v pořádku a připravené, zhruba měsíc před tím, než jsme ale mohli o trvalý pobyt zažádat, se nám stalo toto neštěstí,“ líčí Dmitrij. S manželkou šli na policii a oznámili krádež. Chtěli si pořídit nové doklady.

„Jenomže cizinecká policie nám řekla, že nové doklady si můžeme pořídit pouze v Uzbekistánu, museli bychom se vrátit do Taškentu. To jsme ale nemohli, protože jsme se obávali, že bychom z něj už pak nemohli odcestovat zpátky,“ popisuje prekérní situaci Dmitrij.

Po čase na doporučení cizinecké policie proto s manželkou požádali o vízum strpění. Ministerstvo vnitra je uděluje ovšem pouze v mimořádných situacích. Žádat o ně mohou cizinci, kterým brání ve vycestování z České republiky překážka na jeho vůli nezávislá, jsou svědky nebo poškozenými v trestním řízení, či lidé, kteří tu požádali o trvalý pobyt, byli k němu oprávněni, ale pobývají tu na základě oprávnění, jež nelze prodloužit.

„Takový nejtypičtější příklad je, když má žena rodit. Řekne se, že teď už není možné, aby člověk odcestoval. Často se ‚strpění‘ dávalo také jako náhražka azylu,“ uvádí příklady další z právníků Organizace pro pomoc uprchlíkům Petr Baroch.

Dmitrij si tak musel každý zhruba půlrok prodlužovat vízum. Po pěti letech by tu pak opět mohl zažádat o trvalý pobyt. Vízum tu tedy takto prodlužovali po tři roky. Totéž udělali i v srpnu roku 2018. Jenže vzápětí dostali zprávu, že jim v Uzbekistánu zabili syna.

Tragickou zprávu neusnesla jeho manželka. Dostala infarkt a krátce po tom zemřela. „Umřela mi v náručí. Čekali jsme na udělení víza, neměl jsem žádné doklady, jenom potvrzení o podání žádosti. Byl jsme úplně zničený. Měl jsem problémy pohřbít manželku, nemohl jsem dostat úmrtní list,“ popisuje od pohledu utrmácený muž. „Na ničem mi najednou nezáleželo a skončil jsem na ulici,“ říká.

V dubnu roku 2019 požádal o azyl, poté co zhruba měsíc strávil jako člověk bez přístřeší na ulici. A nyní po třech letech, v dubnu 2022 je Dimitrij stále v řízení. „Mezitím už ministerstvo vnitra v roce 2020 rozhodlo mu pro nedostatek důkazů azyl neudělit. Zastání jsme ale našli u soudu v červnu 2021. Teď to jde tedy zpátky na vnitro,“ objasňuje situaci právník Baroch. Upozorňuje přitom, že ministerstvo se ale může rozhodnout azyl neudělit i podruhé.

Život jako pingpongová hra

Podle jeho kolegy Petra Benesche české Ministerstvo vnitra často prostě zkouší, jak dopadne u soudu. Když žadatel podá žalobu, soud na to může reagovat tak, že ministerstvo dostatečně nezjistilo skutkový stav, a případ se mu vrátí zpátky. Často teprve potom ministerstvo vnitra začne věc prověřovat řádně. Může to být i tento případ?

Petr Baroch, který Dimitrije právně zastupuje, doufá, že tentokrát uspěje a vysněný azyl pro něj získá. „Můžeme si to pinkat donekonečna. Zastupoval jsem třeba paní, se kterou jsme pětkrát vyhráli na soudě, než ji reálně udělili mezinárodní ochranu,“ komentuje Baroch složitost a zdlouhavost českého azylového systému.

S úřady Dimitrij bojuje dodnes, azylová a migrační politika tu zatím výsledky nepřináší, o tom, že by odjel někam jinam však zatím neuvažuje. Má zde zázemí, rozumí už výborně česky, vyzná se v právních záležitostech; také tu má pohřbenou manželku.

Českým úřadům to ale stejně, zdá se, nestačí. Nejsou to důvody k udělení azylu. „Osobně tady v Čechách nemám s ničím problém, jazyk umím, pracoval jsem, bydlení jsem měl. Jenom už nejsem zdravý a nemám sílu,“ povzdechne si Dimitrij, opíraje se o hůlku.

Dimitrij dodnes chodí na terapie. Zařídila mu je Organizace pro pomoc uprchlíkům. Nějakou dobu tu také navštěvoval psychiatrii a bral léky. „Pořád myslím na manželku, v noci vidím její tvář, myslím na to, zda dostanu azyl, těžko už snáším nejistotu,“ vypráví a nervózně a hlasitě přitom klepe prstem o stůl.

Co trápí žadatele o azyl

Mezi klienty terapeuta Františka Cihláře je řada cizinců. Říká, že jedním z kritických faktorů, které se podepisují na neblahém psychickém stavu mnoha žadatelů o mezinárodní ochranu, je právě nejistota.

„Velmi často ke mně přicházejí v psychicky nedobrém stavu,“ přibližuje vstupní situaci svých klientů Cihlář. Po cestě do České republiky nebo ještě v rodné země zažili traumata. Když se k tomu přidá nepřehledné azylové řízení, v němž se nikdy dopředu neví, jak dopadne a jak dlouho bude trvat, jejich potíže se podle terapeuta často násobí.

Cihlář ale říká, že v terapii se jejich stav často změní k lepšímu. „Vždy spolu přemýšlíme, jak je můžeme zbavovat stresu, jemuž jsou permanentně vystaveni. A po čase se jim to skutečně začne dařit,“ říká.

Jeho zkušenosti potvrzuje klinická psycholožka Béatrice Mohedano-Bréthesová. „Ať už mají jakékoli předpoklady, proces azylu, zejména jeho zdlouhavost, jejich problémy obvykle prohloubí,“ říká. „Čekání a nejistota jsou pro ně traumatizující. Někteří se psychicky hroutí a končí na psychiatrii,“ říká klinická psycholožka.

Terapeutka Věra Roubalová jezdívala do pobytových zařízeních pro žadatele o azyl dlouhá léta. „Chvíli si oddechli, že mají střechu nad hlavou, jídlo… Během několika měsíců však šli psychicky velmi dolů. Táborový stereotyp byl stále stejný, neměnil se, časem se také dozvěděli, jak málo lidí má naději azyl tady získat, chyběla jim práce, normální život,“ vzpomíná na své zkušenosti s klienty v uprchlických zařízeních.

Pro duševní zdraví lidí je podle ní nejdůležitější, aby se lidé mohli co nejrychleji osamostatnit, najít si bydlení a práci a stali se součástí majoritní společnosti. Věra Roubalová také vzpomíná, že její tehdejší klienti se soustředili na přítomnost. Potřebovali řešit, jak se „teď“, „aktuálně“ cítí. Mnozí nereflektovali, že to může nějak souviset s tím, co zažívali v minulosti.

Někteří při terapii o tom, co zažili, nechtěli ani mluvit. Někdy jim v tom bránil stud, někomu výčitky, že doma zanechal někoho z rodiny, třeba staré rodiče.

Jedním z témat, které terapeuti se všemi cizinci řeší, je také „odmítání“ ze strany majoritní společnosti. Čím je klient odlišnější, tím jsou zkušenosti s odmítnutím výraznější. Nejedná se o malé procento lidí. Podle terapeuta Cihláře řeší takové zkušenosti devadesát procent cizinců. „Téma nepřijetí většinovou společností se mnou řeší i mnoho klientů ze Západu,“ popisuje panující stav Cihlář.

Jeho zkušenosti potvrzuje i Věra Roubalová. „Cítí tu nejistotu, cítí se osamělí, protože tady nemají svou širokou rodinu. Ocitli se v cizím prostředí, a vnímají, jak na ně majorita reaguje, jak s nimi mluví. Všímají si také, nakolik jsou na ně příjemní či nepříjemní úředníci,“ popisuje Roubalová.

Pohovor rozhoduje o osudech lidí

V azylovém procesu je velmi důležitým momentem pohovor, který často rozhoduje o tom, zda a kdy žadatel azyl dostane. Podle klinické psycholožky Mohedano-Bréthesové čekání na pohovor i jeho průběh žadatelé o azyl stresuje, neboť jsou si dobře vědomi toho, o jak významnou situaci se jedná.

Zkušeností právníků, kteří žadatele při pohovorech provázejí, to stvrzují. Zaznamenávají, že jejich klienti jsou často při pohovech nervózní, třese se jim hlas, někdo tu i brečí či zvrací — musí totiž vyprávět i o intimních záležitostech či o věcech, které jsou pro ně velice traumatizující.

Jak rozhovory probíhají? V místnosti spolu sedí žadatel s tlumočníkem, s právníky a s úředníky z ministerstva vnitra. Délka pohovoru je podle Adama Rözlera z tiskového odboru ministerstva vnitra individuální, minimální ani maximální doba není zákonem omezena.

Podle právníků, kteří tu žadatele doprovázejí, ale pohovory trvají většinou několik hodin. „Osobně jsem třeba jednou zažila i devítihodinový pohovor,“ vzpomíná právnička Petra Miholová z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Zástupce pro tisk ministerstva vnitra Adam Rözler říká, že „cílem pohovoru je zjištění skutečného stavu věcí, na základě kterých je možné rozhodnout o žádosti uchazeče o azyl“. Strohé sdělení v úřední řeči v podstatě odpovídá principu, ale stres a emoce, jež situace doprovázejí, jsou za ním skyty.

Výpověď uchazečů o azyl je velkou součástí důkazního řízení, měla by být proto maximálně věrohodná. „Proto se třeba zástupci ministerstva ptají na některé otázky opakovaně, trošku jinak a ověřují si, zda žadatel odpovídá stejně,“ vysvětluje právník Organizace pro pomoc uprchlíkům Petr Benesch.

Z jeho zkušenosti ale plyne, že úředníci ministerstva často nepůsobí, jako by si chtěli ověřit podrobnosti, ale spíše jako by chtěli nalézt důvody, proč žadatele odmítnout. Podobně to vnímá i jeho kolegyně Petra Miholová. „Sami žadatele to popisují také tak,“ doplňuje.

„Myslím, že problémem mohou být otázky, které se netýkají žadatele. Třeba dotazy typu, co si myslí někdo jiný než sám klient. Ptají se jej třeba na to, proč policie neměla uniformy,“ popisuje detail z jednoho pohovoru Miholová. To je podle ní příklad otázky, na kterou klient nemůže odpovědět na základě svých znalostí — může se pouze domýšlet.

Odpověď „Nevím“ podle ní navíc nikdy není pro zástupce ministerstva uspokojivá. „Z mé zkušenosti plyne, že strategií ministerstva je klienta nachytat, najít ve výpovědí sebemenší rozpory a označit ho tak za nedůvěryhodného,“ říká.

Musí například odhadovat vzdálenost, což je ale velmi individuální schopnost. Anebo po nich požadují, aby si pamatovali konkrétní data, aby přesně popsali chronologii situace, jak v ní šly události za sebou. Miholová popisuje, že se úředníci ptají na velmi konkrétní detaily situací, které se staly před měsíci, někdy i před lety. „Takhle ale lidská paměť nefunguje,“ podotýká.

Příručka Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, agentury zřízené Evropskou unií v roce 2010, uvádí, jak se má pohovor s žadateli o azyl vést. „Přímo se v ní píše, že osoby, které prodělaly trauma, mohou tím mít ovlivněnou paměť. Například mají roztříštěné představy o čase, nejsou schopny s takovou přesností události popsat. Na to zdejší ministerstvo vnitra nebere dost ohled,“ říká právník Petr Benesch.

Navzdory mnoha špatným zkušenostem s úřady a ministerstvem vnitra podle právníka Petra Benesche, ale nelze to, jak pohovor vypadá, zcela zobecnit. Velmi záleží na tom, kdo připravuje otázky a kdo pohovor vede. „Mám i dobré zkušenosti, například v Havířově úředníci byli lidští,“ doplňuje.

Pracovat s empatií

Podle terapeutů průběh pohovoru někdy žadatele o azyl retraumatizuje. Proto je zvláště důležité, aby byl veden s empatií.

Psychložka Béatrice Mohedano-Bréthesová popisuje příběh nezletilé dívky, která se do České republiky dostala poté, co ve své rodné zemi byla unesena a donucena pracovat jako sexuální otrokyně. Byla velice traumatizovaná, ve stresu měla panické ataky. „Pracovaly jsme spolu nad tím, aby takové stavy nezažívala,“ vypráví klinická psycholožka. Pohovor pro ni byl strašný stres.

Jiná paní, s níž pracovala, měla v momentech, kdy zažívala stres, sluchové halucinace. Čekatelé na azyl jsou sice v bezpečí, ale psychicky se tak necítí. Většina neví, co je čeká a stres z nejistoty může způsobit jejich zhroucení.

„S takovými lidmi je pak velmi důležité pracovat pozvolna. Myslet na to, že je můžeme retraumatizovat. Musíme být opatrní, abychom neoživovali vzpomínky, na které by oni sami nejraději zapomněli,“ říká psycholožka Mohedano-Bréthesová a doplňuje: „Přirovnávám to k práci hodináře, který opravuje rozbité hodiny. Jde to kousek po kousku a pomalu,“ přibližuje průběh svých sezení s klienty.

Nejdůležitější je podle ní vytvoření důvěrného vztahu. Klientům musíte dávat najevo, že je posloucháte. „Když čekatelé na azyl procházejí různými procesy s úřady, mají často pocit, že je nikdo neposlouchá, že jim nikdo nedůvěřuje. V mé ordinaci proto musí cítit, že jsem tady zcela pro ně,“ vysvětluje.

Dostupnost psychologické péče

Žadatelé o azyl v České republice mají k terapeutické podpoře přístup. „Psychologická péče je nedílnou součástí služeb, které v našich zařízeních poskytujeme,“ říká Jan Piroch, vedoucí oddělení vztahů s veřejností Správy uprchlických zařízení ministerstva vnitra.

Podle něj psychologové jsou na vyžádání schopní v relativně krátkém čase přijet do zařízení a poskytnout klientům například krizovou intervenci. Při delším pobytu klienta například v pobytovém středisku mohou poskytovat i opakovanou terapeutickou pomoc.

Psychologické služby jsou samozřejmě dostupnější v Praze a v dalších větších městech, jako je například Brno. V menších městech je situace ovšem horší. Paradoxně pandemie covid-19 napomohla rozšíření online terapií, o kterých se ještě před dvěma lety příliš nepřemýšlelo. V současné době se tak mohou klienti z odlehlejších míst přihlásit na ně.

Dostupnost psychologické a psychiatrické péče je velkým tématem i pro majoritní společnost. Například nedostatek dětských psychiatrů je velkým společenským problémem. Uprchlíkům a cizincům však situaci komplikují ještě i jazykové bariéry. Prace s tlumočníkem má svá úskalí. A dostat se k terapii v některých neobvyklých jazycích je v České republice skoro nemožné.

František Cihlář málokdy pracuje s tlumočníkem, u žadatelů o azyl skoro nikdy. Ovládá ruštinu, angličtinu a češtinu. Problém s tlumočníky tkví podle něj například v tom, že mohou pocházet ze stejné země, ale nemusejí být ze stejného etnika či náboženské, sexuální či politické skupiny.

„Sám jsem pro klienty neutrální člověk, z neutrální země, člověk, kterého už v životě neuvidí. Když však přijde tlumočník ze stejně země, pochází ze stejného kulturního kontextu, má podobnou historii a zažil třeba i situaci, kterou klient popisuje, mohl by překlad zkreslit nebo by mohl klientovi dát najevo své mínění, a celý terapeutický proces tak ovlivnit,“ popisuje své důvody, proč nerad u žadatelů o azyl pracuje s tlumočníkem.

Pomoc v podobných situacích by mohli vyškolení tlumočníci nebo interkulturní pracovníci, kteří by věděli, jak terapie funguje. Byli by empatičtí a klienty nesoudili.

Uprchlíci jsou lidé, kteří tu hledají východisko z krajní tísně. Psychická podpora na nejvyšším standardu během tak složitého procesu, jakým je azylová procedura, by měla být samozřejmostí.

Duševní zdraví má totiž také velký dopad na pozdější integraci cizinců do nové společnosti. Psychicky zdravý jedinec se samozřejmě lépe adaptuje a integruje do nového prostředí. Dostupná a kvalitní psychologická péče pro všechny je tedy i cestou k zdravé společnosti.

Text vznikl s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost Deník Referendum a nemusí odrážet postoje EU.

advertisment