↗

Květiny na památku utonulých uprchlíků ve Středozemním moři na akci, která se konala letos 11. března. Při tragédii poblíž Steccato di Cutro v italské Kalábrii zahynulo nejméně čtyřiasedmdesát lidí včetně dětí. V Itálii se čerstvě zvedla vlna solidarity s uprchlíky poté, co moře vyplavilo na pláž tělo utonulého čtyřletého děvčátka. Foto Gianluca Chininea, AFP

Současná česká vláda se chvályhodně vrací k politice ochrany lidských práv. Má solidního a odvážného ministra zahraničí, jmenovala respektovanou zmocněnkyni pro lidská práva Kláru Laurenčíkovou, která se velmi aktivně zabývá mnoha důležitými tématy včetně integrace ukrajinských uprchlíků.

České republice se tak po mnoha letech přešlapování na místě v něčem daří navázat na tradici ochrany lidských práv, která byla ozdobou české domácí i zahraniční politiky v dobách Václava Havla. S výjimkou Ukrajinců se to však zatím příliš netýká uprchlíků, kteří nepřestávají být velkým a neúspěšně řešeným tématem na úrovni celé Evropské unie.

Zavedená praxe systematického porušování lidských práv uprchlíků

Jako tradiční zastánci respektu k lidským právům každého bychom měli nyní zpozornět a reagovat na velmi varovný vývoj v takzvaném společném evropském azylovém systému — CEAS. Ten je dlouhodobě poznamenám tolerancí k porušování lidských práv uprchlíků na mnoha evropských hranicích, doslova se dá mluvit o zavedené praxi systematického porušování lidských práv lidí na útěku.

Na mysli mám zejména nezákonné jednání policie a pohraniční stráže v Řecku, Chorvatsku, Polsku, Maďarsku, Bulharsku i dalších zemích, které se už delší čas v podstatě nemění, přestože je mnohokrát kritizoval a několikrát i odsoudil Evropský soud pro lidská práva. Přijde-li uprchlík na hranici země Evropské unie požádat o azyl, často je mu to v rozporu s Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků upřeno, je nezákonně vrácen, někdy je i policií zbit a okraden.

Evropská pohraniční agentura Frontex i naši policisté tomuto bezpráví nebrání, naopak se ho podle zpráv z Balkánu nezřídka účastní. Současná česká vláda alespoň tento český „příspěvek“, narozdíl od té minulé, nenazývá „solidaritou“.

Není divu, že pak v drtivé většině přicházejí do Evropy samotní muži, kteří toto zacházení a bezpráví většinou s menší či větší újmou nějak přežijí. Dobře si pamatuji slova kolegů z Charity ve Švédsku o tom, že v podstatě všechny ženy, které předtím, než se ocitly ve Švédsku, prošly na cestě do Itálie peklem v Libyi, byly znásilněny.

„Vítězem“ takového stavu jsou jako vždy převaděči — cena za jejich „služby“ je stabilně vysoká a kýženého cíle transportu uprchlíka za příbuzným do Německa či jinam nakonec dosáhnou. Role Frontexu je v tomto soukolí ostudná — o porušování práv na hranicích agentura dobře ví, ale místo obrany „vlády práva“ — rule of law — zavírá pevně oči a zásobuje nás alarmujícími statistikami: prý 330 tisíc neregulérních příchodů a 900 tisíc azylových žádostí v Evropské unii v roce 2022, aniž by dodala, že jedné osobě je zpravidla započteno neregulérní překročení hned několika hranic Evropské unie, anebo třebas i pětinásobně opakované pokusy jednoho a toho samého člověka…

Namísto řešení nové koncentrační tábory

„Řešení“, které představila mimořádná Evropská rada na posledním únorovém jednání v Bruselu, je doslova ostudné. Nikdo nedokáže zodpovědět otázku, jak se v Evropské unii společně postaráme o tu zhruba polovinu skutečných uprchlíků s nárokem na přijetí a azyl.

Ano, dlouhodobé statistiky ze zemí Evropské unii, aniž by se započítávala migrace z Ukrajiny, ukazují, že padesát procent azylových žádostí je úspěšných. Každý politik však rád bude hodiny před novináři mudrovat o tom, jak společně zlepšíme ochranu hranic před neregulérní migrací a návraty, přestože víme, že žádné legální, regulérní cesty k příchodu uprchlíci v podstatě nemají, a země původu o jejich návrat nestojí, ba dokonce jim tam hrozí příkoří.

Schváleným unijním řešením-neřešením je tedy „kompromis“, že se ze společných peněz bude platit sofistikovaná ochrana hranic pomocí dronů, infračervených kamer, stavby hraničních věží, jak je známe z komunistických lágrů. A členské země Unie pak mohou volně z vlastního rozpočtu stavět ploty, po kterých řada z nich volá. V současnosti by Bulharsko dokonce mělo velmi rádo zaplaceno z našich společných daní stavbu plotu po celé hranici s Tureckem.

K tomu evropský daňový poplatník vesele financuje stavbu dalších a dalších detenčních zařízení, z nichž asi nejhorší novinkou je již téměř hotový tábor Vastria ve vnitrozemí řeckého ostrova Lesbos. Obrázky této monstrózní detence jsou dechberoucí připomínkou koncentračních táborů dob druhé světové války.