Současná česká vláda se chvályhodně vrací k politice ochrany lidských práv. Má solidního a odvážného ministra zahraničí, jmenovala respektovanou zmocněnkyni pro lidská práva Kláru Laurenčíkovou, která se velmi aktivně zabývá mnoha důležitými tématy včetně integrace ukrajinských uprchlíků.

České republice se tak po mnoha letech přešlapování na místě v něčem daří navázat na tradici ochrany lidských práv, která byla ozdobou české domácí i zahraniční politiky v dobách Václava Havla. S výjimkou Ukrajinců se to však zatím příliš netýká uprchlíků, kteří nepřestávají být velkým a neúspěšně řešeným tématem na úrovni celé Evropské unie.

Zavedená praxe systematického porušování lidských práv uprchlíků

Jako tradiční zastánci respektu k lidským právům každého bychom měli nyní zpozornět a reagovat na velmi varovný vývoj v takzvaném společném evropském azylovém systému — CEAS. Ten je dlouhodobě poznamenám tolerancí k porušování lidských práv uprchlíků na mnoha evropských hranicích, doslova se dá mluvit o zavedené praxi systematického porušování lidských práv lidí na útěku.

Na mysli mám zejména nezákonné jednání policie a pohraniční stráže v Řecku, Chorvatsku, Polsku, Maďarsku, Bulharsku i dalších zemích, které se už delší čas v podstatě nemění, přestože je mnohokrát kritizoval a několikrát i odsoudil Evropský soud pro lidská práva. Přijde-li uprchlík na hranici země Evropské unie požádat o azyl, často je mu to v rozporu s Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků upřeno, je nezákonně vrácen, někdy je i policií zbit a okraden.

Evropská pohraniční agentura Frontex i naši policisté tomuto bezpráví nebrání, naopak se ho podle zpráv z Balkánu nezřídka účastní. Současná česká vláda alespoň tento český „příspěvek“, narozdíl od té minulé, nenazývá „solidaritou“.

Není divu, že pak v drtivé většině přicházejí do Evropy samotní muži, kteří toto zacházení a bezpráví většinou s menší či větší újmou nějak přežijí. Dobře si pamatuji slova kolegů z Charity ve Švédsku o tom, že v podstatě všechny ženy, které předtím, než se ocitly ve Švédsku, prošly na cestě do Itálie peklem v Libyi, byly znásilněny.

„Vítězem“ takového stavu jsou jako vždy převaděči — cena za jejich „služby“ je stabilně vysoká a kýženého cíle transportu uprchlíka za příbuzným do Německa či jinam nakonec dosáhnou. Role Frontexu je v tomto soukolí ostudná — o porušování práv na hranicích agentura dobře ví, ale místo obrany „vlády práva“ — rule of law — zavírá pevně oči a zásobuje nás alarmujícími statistikami: prý 330 tisíc neregulérních příchodů a 900 tisíc azylových žádostí v Evropské unii v roce 2022, aniž by dodala, že jedné osobě je zpravidla započteno neregulérní překročení hned několika hranic Evropské unie, anebo třebas i pětinásobně opakované pokusy jednoho a toho samého člověka…

Namísto řešení nové koncentrační tábory

„Řešení“, které představila mimořádná Evropská rada na posledním únorovém jednání v Bruselu, je doslova ostudné. Nikdo nedokáže zodpovědět otázku, jak se v Evropské unii společně postaráme o tu zhruba polovinu skutečných uprchlíků s nárokem na přijetí a azyl.

Ano, dlouhodobé statistiky ze zemí Evropské unii, aniž by se započítávala migrace z Ukrajiny, ukazují, že padesát procent azylových žádostí je úspěšných. Každý politik však rád bude hodiny před novináři mudrovat o tom, jak společně zlepšíme ochranu hranic před neregulérní migrací a návraty, přestože víme, že žádné legální, regulérní cesty k příchodu uprchlíci v podstatě nemají, a země původu o jejich návrat nestojí, ba dokonce jim tam hrozí příkoří.

Schváleným unijním řešením-neřešením je tedy „kompromis“, že se ze společných peněz bude platit sofistikovaná ochrana hranic pomocí dronů, infračervených kamer, stavby hraničních věží, jak je známe z komunistických lágrů. A členské země Unie pak mohou volně z vlastního rozpočtu stavět ploty, po kterých řada z nich volá. V současnosti by Bulharsko dokonce mělo velmi rádo zaplaceno z našich společných daní stavbu plotu po celé hranici s Tureckem.

K tomu evropský daňový poplatník vesele financuje stavbu dalších a dalších detenčních zařízení, z nichž asi nejhorší novinkou je již téměř hotový tábor Vastria ve vnitrozemí řeckého ostrova Lesbos. Obrázky této monstrózní detence jsou dechberoucí připomínkou koncentračních táborů dob druhé světové války.

Společná unijní legislativní kreativita v tomto směru je také pozoruhodná. Nejsme jako členské země EU schopny odsoudit zjevné bezpráví na našich hranicích, tak se místo toho snažíme vytvořit nové unijní předpisy, které mají tyto praktiky zlegalizovat.

Snaha České republiky ještě více uprchlíkům škodit naštěstí nevyšla

České předsednictví v Evropské unii si vzalo jako prioritu prosazení takzvaného instrumentalizačního nařízení, podle kterého by bylo možné odmítnout uprchlíky v hraniční proceduře — border procedures — v podstatě vždy, když budou přicházet ve větším počtu jako nástroj nátlaku ze strany některého státu, importujícího uprchlíky s cílem destabilizovat Unii nebo její členský stát, jako se to stalo předloni v případě Běloruska.

Diskuse k instrumentalizačnímu nařízení se vyvíjí varovným směrem. Definice je velmi vágní a umožňuje státům široké zneužití v podobě odklonu od stávajících platných pravidel. Hraniční azylové řízení může trvat až šestnáct týdnů. Platit má pochybná právní fikce „nevstupu“ na území, která upomíná na legendární případy uprchlíků žijících měsíce či roky v tranzitních prostorech mezinárodních letišť.

Výjimky pro zranitelné osoby z textu vypadly, což v podstatě znamená detence celých rodin i s malými dětmi nebo kempování v mrazu a dešti v lese na hranicích, jak ho známe z bělorusko-polských hranic. Žaloba nemá mít odkladný účinek.

Subjektem vágně definované instrumentalizace může být nově i nestátní aktér — tím se opět otevírá široké pole pro divoké právní interpretace. Český sen v podobě schválení instrumentalizačního nařízení do konce roku 2022 se naštěstí nenaplnil, shodu členských států jsme nebyli schopni v tomto případě vyjednat.

Ale švédské předsednictví pod vedením krajně pravicových Švédských demokratů danou snahu rozhodně nevzdává. Nadějí na posun k řešení tématu způsobem věrným zásadám lidských práv je spíše až předsednictví následující — španělské.

Nerealistické záměry Evropského paktu o migraci a azylu

Takzvaný nový Evropský pakt o migraci a azylu (2020), který pravděpodobně schválen nikdy nebude právě pro neochotu uprchlíky přijímat, a tedy pro věčnou neshodu v otázce, co společně uděláme pro tu polovinu ze všech žadatelů o azyl, kteří ně něj nárok mají, rovněž počítá s hraničními procedurami a detencemi na hranicích. Vzhledem k tomu, jaká panuje realita v Řecku, na Maltě či na Kypru, je ale i tato právní konstrukce fantasmagorií.

S každým nově příchozím by mělo proběhnout na hranicích nejdříve prověřovací — „screening“ — řízení v délce pěti dnů, jež má být možno v případě potřeby o dalších pět dnů rozšířit. V jeho rámci se má zjišťovat identita a zdraví žadatele a také má proběhnout bezpečnostní prověrka. Jak se to má zvládnout v pěti dnech, je zcela nejasné. Příslušné nařízení Evropské unie (Screening Regulation) se přitom intenzivně projednává. Po této úvodní fázi má být cizinec nasměrován buď do klasického azylového řízení nebo do hraničního azylového řízení či hraničního návratového řízení.

Celá hraniční azylová procedura by měla trvat maximálně dvanáct týdnů a je povinná zejména pro osoby, u kterých je pochybnost o jejich identitě, bezpečnosti, nebo v případě, že žadatel neposkytuje pravdivé informace či dokumenty nebo je občanem země, jejichž úspěšnost v azylových žádostech v Evropské unii je nižší než dvacet procent. To bude v praxi většina žadatelů o azyl.

Ani hraniční návratová procedura by neměla trvat déle než dvanáct týdnů, tak aby v součtu obou procedur cizinec nebyl na hranicích v detenci déle než šest měsíců. Teprve pokud se to či ono hraniční řízení nepodaří uzavřít ve stanovené době, bude následovat klasické azylové řízení nebo klasické návratové řízení.

Ve zkratce, státy typu Řecka, které nejsou schopny nebo ochotny často i několik let vůbec formálně zaregistrovat azylovou žádost uprchlíka, protože správně doufají, že uprchlík mezitím zmizí a vydá se za pomoci převaděčů na cestu do Německa, by měly povinně realizovat tuto kaskádu několika právních procedur a mezitím držet cizince v detenci u blízkosti hranic. Vastria je tedy možný začátek rozsáhlé nové praxe.

Ta však bude znamenat při současné neochotě členských států rozdělit si uznané uprchlíky jediné — řízení na hranicích budou nespravedlivá a bude odmítán téměř každý. Anebo hraniční státy budou muset tato řízení nějak bojkotovat, aby jim polovina všech žadatelů — ti s nárokem na azyl — nezůstávala v zemi navždy.

Jedinou cestou je spravedlivě nastavené celounijní řešení

Před mnoha lety jsme s kolegyní Zuzanou Števulovou publikovali v časopise Visegrad Revue názor, že jediným celounijním řešením je jedno rychlé společné azylové řízení realizované společnými týmy úředníků v první zemi vstupu, a společné uznávání takto vydaných kladných azylových rozhodnutí, aby prověření uprchlíci mohli jako všichni ostatní cizinci s trvalým pobytem volně cestovat legálně za svými příbuznými v jiných zemích Evropské unie. Ano, v některých zemích jsou komunity určitých národností větší, v jiných jsou zase jiné, takže zátěž spojená s přijímáním bude vždy nerovnoměrná.

Jednotné by také měly být společné návraty a integrační pravidla, aby spolu státy Evropské unie nesoutěžily jako nyní, kdo bude horší než soused, aby zátěž padla pokud možno na Německo — viz rok 2016 nebo loňská vlnka uprchlíků ze Sýrie.

Státům Evropské unie typu České republiky a zhruba patnácti dalším se dnes jeví jako mnohem výhodnější, i když velmi drahé, udržovat nefunkční velmi dlouhé azylové řízení se zablokovaným vstupem na letišti a nezákonnými detencemi. Tím uprchlíky ze všech sil odrazujeme a posíláme dál na Západ místo toho, abychom základní práva pronásledovaných osob poctivě dodržovali nebo zkusili dosáhnout kýženého společného evropského řešení.

V Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU) jsme dlouhou řadu let až do dubna 2022 šli důsledně cestou efektivní pravidelné bezplatné právní pomoci všem uprchlíkům v táborech a detencích. A byli jsme za to „po zásluze“ potrestáni, přestože, nebo spíše protože, české soudy nám v tomto úsilí svými rozsudky masivně dávaly zapravdu.

Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra nechal financování bezplatné právní pomoci uprchlíkům ze strany kterékoli občanské organizace z příslušného fondu Evropské unie úplně vyškrtnout. A ze státního rozpočtu raději napřímo platí mnohem dražší, a hlavně neškodné, právní zastoupení advokáta Volopicha všem uprchlíkům a lidem v detencích.

Aktuálně, až vlastně nedůstojně, dokonce český stát brání vstupu právníků občanských organizací do detencí. Pokud si tedy uprchlík v detenci nějakým osvícením z vrchu právní pomoc konkrétní občanské organizace výslovně nevyžádá.

Máme-li ambici vrátit se k nějaké lidskoprávní tradici Havlovy porevoluční České republiky, měli bychom si ve vztahu k uprchlíkům nejdříve zamést před vlastním prahem a potom nabídkou alternativ na unijní úrovni bránit zcela zjevné evropské tendenci v podstatě každého uprchlíka zavřít na hranici Evropské unie do obřího koncentračního tábora, z něhož bude po mnoha měsících stejně nakonec propuštěn, aby nelegálně tak jako dnes pokračoval tam, kde má rodinu či komunitu.

Příklad péče o ukrajinské uprchlíky lze vzít jako vzor

V USA podobnou problematiku rovněž neřeší zrovna ideálně. Trumpovu protiprávní covidovou závoru v podobě takzvaného „Title 42“, který umožňuje z důvodu ochrany veřejného zdraví v podstatě každého uprchlíka vrátit zpět do Mexika, má v květnu tohoto roku nahradit nová, rovněž protiprávní úprava.

Podle ní každý žadatel o azyl, který dorazí do USA nelegálně, bude vrácen do Mexika, pokud se nebude moci prokázat tím, že v tranzitní zemi již byla jeho azylová žádost zamítnuta, anebo požádat o azyl na hranici s Mexikem prostřednictvím mobilní aplikace, která však zatím v podstatě nefunguje a tam „kempovat“ týdny či měsíce v naději, že se registrace jednou podaří.

V celkově ponurém obraze prosvítá jediná dobrá zpráva: obdivuhodně jsme jako Česká republika a jako Evropa zvládli pomoc miliónům ukrajinských uprchlíků. Česká republika jich zaregistrovala téměř pět set tisíc.

Není tedy důvod, abychom jako společenství více než 450 miliónů osob, jež Evropská unie s přidruženými zeměmi představuje, nezvládli ročně několik set tisíc nově příchozích. Není důvod, aby Česká republika nemohla zajistit důstojnou azylovou proceduru pro přibližně patnáct set žadatelů o azyl ročně.

Navíc, evropská populace nezadržitelně stárne a stejně budeme muset migraci řídit mnohem chytřeji, mnohem otevřeněji a mnohem efektivněji. Čím dříve atraktivní a rychlý přijímací systém zavedeme, tím větší budeme mít výhodu. Za pětadvacet let praxe v tomto oboru jsem ještě nenarazil na studii, která by migranty nebo uprchlíky v Evropě či v USA zdokumentovala jako dlouhodobou zátěž nebo ekonomickou nevýhodu pro hostitelskou zemi.