↗

Proč neukázat odvahu a veřejnosti jasně nevysvětlovat, že Česká republika udělala krok správným směrem? Vláda ČR. Foto FB Úřad vlády ČR

Ministr vnitra Vít Rakušan na Evropské radě jménem České republiky souhlasil s novou dohodou Evropské unie na poli migrační a azylové politiky. Na české politické scéně se okamžitě spustila lavina silných výroků ze strany obou opozičních stran. Rakušan prý zradil zájmy České republiky a je prý třeba zjistit, zda měl k souhlasu mandát vlády. Opozice kvůli tomu dokonce vyvolala mimořádnou schůzi Sněmovny.

Premiér a další vládní politici pro změnu souhlas s dohodou hájili podivně tím, že prý nezavádí kvóty, o což Česká republika dlouhodobě usilovala. A naše země prý bude navíc mít z plnění dohody výjimku, dokud se bude potýkat s migrační vlnou z Ukrajiny.

Nová migrační dohoda skutečně nenutí členské země EU k přijímání migrantů na základě kvót, je v ní však zakotveno rozdělování žadatelů o azyl mezi jednotlivé země tak, aby se ulevilo státům na pobřeží Středozemního moře, které jsou příchodem migrantů z Afriky a Asie zasaženy nejvíce. Země, které se na tomto mechanismu odmítnou podílet, budou muset zemím, které se žadatelů o azyl ujmou, přispívat formou finanční a materiální podpory.

Pokrytectví opozice

Obě opoziční strany ANO a SPD po Rakušanově souhlasu s dohodou okamžitě vyrazily na zteč. Z úst politiků obou stran zaznívaly místy až hysterická prohlášení o bezpečnostním ohrožení České republiky, které nás v důsledku nové migrační dohody čeká. Dále se pak objevila tvrzení, že dohoda zavádí kvóty a že evropskou solidaritu v otázce migrantů si prý nelze vynucovat „povinností“ pomáhat jiným státům, pokud my sami odmítneme azylanty přijímat.

Kvóty v podobě, v jaké je EU přijala v roce 2015, přitom dohoda nezavádí. Členským státům dává na vybranou mezi přijímáním určitého počtu žadatelů o azyl z těch států, které se nebudou schopné vypořádat s žádostmi o azyl samy (což jsou dnes především Itálie a Řecko), a finanční podporou států, které se azylantů ujmou. Je to férové řešení.

Liché jsou i námitky opozice, že dohoda nelegální migraci jen podpoří a že je především třeba zabránit tomu, aby se migranti do Evropy vůbec dostali. Ať už totiž členské země EU s pomocí agentury Frontex udělají cokoliv, příchodu migrantů zabránit jednoduše nelze. Příchozí navíc není možné okamžitě vracet do země původu, protože to často ani není možné zjistit. A pokud ano, EU nemá s těmito zeměmi repatriační dohody.

V minulosti mnozí migranti končili v nelidských podmínkách v utečeneckých táborech v Řecku a Itálii, kde dlouho čekali na to, co s nimi bude, protože tyto země neměly dostatečné kapacity na to, aby se každým individuálním případem zabývali. To by se nyní zásluhou distribučního mechanismu, který umožní posuzování nároků na azyl i v jiných evropských zemích než těch, kam migranti dorazili nejprve, mohlo změnit.

Česká opozice se zoufale snaží vyvolat ve veřejnosti dojem, že nás nová dohoda vystavuje jakémusi nebezpečí. Je to účelová manipulace, protože dohoda naopak může počet lidí, kteří se snaží přes Českou republiku dostat do jiných zemí, snížit. Nová dohoda by této migrační „turistice“ mohla bránit.

ANO i SPD navíc utrácejí politickou energii zbytečně i proto, že se česká společnost za osm let, které uplynuly od masivní migrační vlny v roce 2015 způsobené primárně válkou v Sýrii, ve vztahu k migraci změnila. Většina společnosti vidí, že migranti proudící do Evropy z Afriky a Asie nekončí v České republice a že za osm let u nás navzdory účelovému vyvolávání strachu některými politickými stranami a exprezidentem Zemanem k žádným teroristickým útokům nedošlo.

Většina české společnosti přestala mít z migrace strach také kvůli uprchlické vlně z Ukrajiny. Mnoho lidí se zapojilo do pomoci ukrajinským uprchlíkům, přičemž tato empatie většiny společnosti s uprchlíky ze země, která je nám blízká, také otupila strach z migrantů odjinud. Přinejmenším do té míry, že ani Andreji Babišovi ani Tomiu Okamurovi se už znovu nepodaří vytvořit hysterickou atmosféru, která panovala v roce 2015.

Nemalá část společnosti navíc vidí, že během uprchlické vlny z Ukrajiny pomohly České republice ostatní státy EU, jakož i Brusel samotný. Nejen schválením potřebných právních nástrojů, jako je institut dočasné ochrany, ale i v podobě materiální pomoci. Křičet teď, jak to činí opozice, že nás není možné nutit k solidaritě, může nemálo lidí vnímat jen jako pokrytectví.

Vládní alibismus

Nevyznamenali se ale ani vládní představitelé. Místo toho, aby jasně vysvětlili, proč je nová evropská migrační dohoda důležitá a že solidarita s ostatními zeměmi v té podobě, v jaké ji dohoda předpokládá, je samozřejmost, opět jsme slyšeli především snůšku úhybných argumentů.

Ano, k dohodě jsme sice přistoupili, nemáme se ale prý bát jakési povinné finanční a materiální solidarity s nejvíce postiženými zeměmi, protože si Česká republika kvůli přílivu ukrajinských uprchlíků na svoje území vyjednala výjimku. Nic prý v dohledné době platit nebudeme, protože musíme vynakládat nemalé prostředky na ukrajinské uprchlíky u nás.

Ba co víc, až prý skončí institut dočasné ochrany, a mnozí Ukrajinci u nás začnou žádat o azyl, můžeme na novém systému evropské solidarity ještě vydělat, protože budeme mít nárok na pomoc od jiných zemí.

Je to nedůstojná argumentace. Adekvátní by bylo říct, že se Česká republika k dohodě připojila prostě proto, že jde o celoevropský nástroj, který pomáhá zemím nejvíce zasaženým migrací tento problém řešit. A pomůže také zemím, které se rozhodnou ujmout azylových řízení. A bylo by také namístě říct, že jsme hrdí na to, že se naše země v této věci mohla připojit k naprosté většině ostatních členských států.

Těžko říct, proč nejen ministr vnitra, ale i premiér mají potřebu při obhajobě této dohody zdůrazňovat, že rozhodně nejde o kvóty a že nás navíc ještě dlouho kvůli ukrajinské migrační vlně nečeká žádná povinnost přispívat jiným zemím. A proč také pořád dokola opakují, že Česká republika především preferuje ochranu vnějších evropských hranic a další opatření, která by zabránila migrantům se do EU vůbec dostávat.

Na tom, že je takových opatření třeba, se už dávno shodly všechny ostatní země. Jenže většina z nich také uznává, že přes všechna opatření, která už byla k ochraně vnějších hranic přijata, se na území EU budou statisíce migrantů, které není bezprostředně kam vracet, dostávat dál. A uznává také, že mnozí, ač přišli do EU „ilegálně“, mají pro migraci dobré důvody, které je potřeba posoudit.

Jinými slovy: když už Česká republika konečně našla s ostatními zeměmi EU — s výjimkou vždy remcajícího Maďarska a Polska — shodu, proč tento krok shazovat alibistickými argumenty? Proč neukázat raději odvahu a veřejnosti jasně nevysvětlovat, že Česká republika udělala krok správným směrem?

Česká republika koneckonců odvedla na přípravě dohody svůj díl práce, když předsedala EU a navazovala na práci francouzského předsednictví. A především kvůli krizi na Ukrajině se nepodařilo dohodu přijmout už vloni, její prosazení připadlo až na předsednictví švédské. Místo alibistického kličkování by se tedy měli čeští vládní politici k dohodě hrdě přihlásit coby k úspěšnému dílu, které nás po letech visegrádského zmaru v otázkách migrace posunulo blíže Západu.