Tragédie v Kalábrii je dalším dokladem selhání evropské migrační politiky
Dalimil PetrilákEvropská migrační politika založená na odstrašování a represi neplní svou funkci a těm, kteří chtěli uniknout před utrpením a smrtí, jen přináší další. Zdá se, že hodnota lidského života je v EU stále odvozována od místa původu.
Na konci února proběhla většinou českých médií zpráva o ztroskotání plavidla, na kterém se z Turecka do jižní Itálie snažilo dostat asi 150 lidí. Při neštěstí u břehů Kalábrie zemřelo 71 z nich, mezi nimi sedmnáct dětí. Lidé pocházeli převážně z Afghánistánu, ale také z Iráku, Pákistánu nebo Somálska. Každý z nich zaplatil za cestu do Evropy na dřevěném člunu kolem osmi tisíc eur.
Neštěstí přišlo shodou okolností v době, kdy italská pravicová premiérka Giorgia Meloniová slíbila zpomalit příchod migrantů, kterému země čelí již řadu let. Jeden z nově přijatých zákonů přikazuje humanitárním plavidlům zachraňujícím migranty, aby po každé záchranné operaci zakotvila v přístavu, který jim stát operativně určí.
Evropa obehnaná ostnatým drátem
Dosavadní a vcelku efektivní praxe vypadala většinou tak, že záchranné lodě během několika dní pomohly na více místech a až poté se vracely do přístavů. V poslední době však italská vláda záchranným plavidlům úmyslně vybírá přístavy v severní Itálii, které jsou velice vzdálené od míst, kde by jejich posádka mohla zachraňovat lidské životy. Například loď Lékařů bez hranic musela při nedávné záchranné operaci plout až do přístavu La Spezia nedaleko Janova.
Italská vláda vysvětluje svou politiku mimo jiné tím, že záchranné operace povzbuzují a motivují migranty, aby se vydali na cestu z Afriky do Evropy. Data a pozorování přitom dlouhodobě ukazují, že přítomnost či nepřítomnost humanitárních organizací ve Středozemním moři nemá žádnou příčinnou souvislost s počtem migrantů, kteří se na moře vydají.
Nedávné katastrofě u kalábrijských břehů se dostalo pozornosti sdělovacích prostředků po celé Evropě. Událost to však bohužel není vůbec ojedinělá. Jen za první dva měsíce roku 2023 zemřelo u italských břehů přes 200 migrantů. Za minulý rok to bylo přes dva tisíce lidí, kteří se jen snažili uniknout utrpení.
Italský přístup k migraci však zapadá do dlouhodobé migrační politiky většiny zemí Evropské unie. Přestože předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen po neštěstí tweetovala, že je potřeba urychleně schválit reformu migrační a azylové politiky EU, žádné reálné kroky se v tomto směru nedějí. Jediné, co se dlouhodobě posouvá, je hranice, za niž je Evropa ve svém přístupu vůči uprchlíkům ochotna zajít.
Po vypuknutí takzvané migrační krize v roce 2015 mluvilo mnoho odborníků i humanitárních organizací o tom, že vzniká „Pevnost Evropa“, která bude obehnána ostnatým drátem a na jejích hranicích budou umírat lidé, kteří prchají před válkami a dalším utrpením. V roce 2023 už není pochyb o tom, že se Pevnost Evropa stala realitou.
Zdi ani věznice touhu po svobodě nezastaví
Vedle Itálie je Řecko další hraniční zemí Evropské unie, která na svých hranicích vybudovala obtížně prostupnou zeď. Není žádným tajemstvím, že na řecko-turecké pozemní i námořní hranici řecká policie ve spolupráci s evropskou pohraniční agenturou Frontex po mnoho let porušuje řecké, evropské i mezinárodní právo.
Uprchlíkům znemožňují žádat o azyl a mnohé z nich dokonce odvážejí na člunech zpět na volné moře, aby je úřady nemusely registrovat. Frontex je přitom jedna z evropských agentur, na kterou se spoléhá i český ministr vnitra Vít Rakušan. Je známá mnoha skandály a nelidským a protiprávním chováním svých příslušníků.
Na řecko-turecké hranici zemřelo v minulém roce jen podle oficiálních údajů 375 lidí. I zde se opět ukazuje, že vyšší ploty a silnější zdi nemohou zoufalé lidi odradit od zoufalých činů. Vedou jen k dalšímu utrpení a neštěstí. Na evropské migrační politice tak vydělávají pašeráci, jichž loni řecká policie zadržela okolo 1300.
Polsko rádo překračuje zákon v lesích
Dalším příkladem evropské nehumánní protiuprchlické politiky, která si s Itálií a Řeckem nezadá, je Polsko. Polsko-běloruskou hranici se od poloviny roku 2021 pokoušejí překročit migranti, jejichž zranitelnosti využilo Rusko a Bělorusko. S podporou běloruského autoritářského vládce Lukašenka, který se tak pokouší vytvořit tlak na EU ještě z další strany, je uprchlíkům zprostředkována cesta na polskou hranici.
Polsko ovšem situaci „vyřešilo“ tak, že na hranicích postavilo přes 200 kilometrů dlouhý ostnatý plot s řadou bezpečnostních opatření oblast nechalo hlídat bezpočtem příslušníků pohraniční stráže. Hranici se přesto každý den pokouší překročit kolem stovky lidí ze zemí, jako je Jemen, Eritrea, Afghánistán nebo Irák — tedy zemí ve válečném stavu nebo s tvrdou diktaturou.
Polské úřady však utečencům nedovolují požádat o azyl. Nezávislé organizace dokumentují mnoho případů nelegálního zatlačování uprchlíků zpět na území Běloruska nebo násilné chování polských pohraničníků a policistů. Od konce roku 2021 zemřelo na tomto úseku hranice Evropské unie prokazatelně 37 migrantů a dalších asi 300 se v této oblasti dlouhodobě pohřešuje. Navzdory odstrašujícímu a nebezpečnému plotu v těžko prostupném území se přes něj migranti dál snaží dostat — ostatně žádnou možnost návratu nemají.
Je povinností Evropy nabídnout bezpečné migrační cesty
Na základě výše uvedeného by evropští politici mohli porozumět tomu, že zdi a ploty migraci neznemožní. Naopak jen podporují pašerácký byznys a ženou nešťastné lidi do rukou zločinců. V důsledku tak politici nesou spoluvinu za stovky mrtvých na hranicích Pevnosti Evropa.
Je dokladem cynismu, že oproti podpoře stavbám nových plotů a nákupu zbraní nebo dronů se nikdo z evropských představitelů nestaví za vytvoření bezpečné migrační cesty do Evropské unie. Migranti a uprchlíci nemají šanci požádat o azyl, vízum ani jakoukoliv další možnost, jak se do bezpečí dostat legální cestou. Vrcholní politici různých zemí vyjadřují zděšení a smutek nad lidskými oběťmi, které ale jsou důsledkem jejich vlastní politiky — a ti stejní politici nedělají v praxi vůbec nic pro to, aby se situace neopakovala.
Evropský cynismus zvláště vyniká v kontextu války na Ukrajině, kdy Evropská unie dokázala, že zvládne rychle a efektivně přijmout několik milionů ukrajinských uprchlíků. Polsko ani Slovensko na hranicích s Ukrajinou žádné ploty ani zdi nestaví. Odhaluje se tak pokrytectví, jež je v Evropě málokdo ochoten pravdivě pojmenovat — hodnota lidského života tu záleží na barvě kůže a místě vašeho původu.