Na konci února proběhla většinou českých médií zpráva o ztroskotání plavidla, na kterém se z Turecka do jižní Itálie snažilo dostat asi 150 lidí. Při neštěstí u břehů Kalábrie zemřelo 71 z nich, mezi nimi sedmnáct dětí. Lidé pocházeli převážně z Afghánistánu, ale také z Iráku, Pákistánu nebo Somálska. Každý z nich zaplatil za cestu do Evropy na dřevěném člunu kolem osmi tisíc eur.

Neštěstí přišlo shodou okolností v době, kdy italská pravicová premiérka Giorgia Meloniová slíbila zpomalit příchod migrantů, kterému země čelí již řadu let. Jeden z nově přijatých zákonů přikazuje humanitárním plavidlům zachraňujícím migranty, aby po každé záchranné operaci zakotvila v přístavu, který jim stát operativně určí.

Evropa obehnaná ostnatým drátem

Dosavadní a vcelku efektivní praxe vypadala většinou tak, že záchranné lodě během několika dní pomohly na více místech a až poté se vracely do přístavů. V poslední době však italská vláda záchranným plavidlům úmyslně vybírá přístavy v severní Itálii, které jsou velice vzdálené od míst, kde by jejich posádka mohla zachraňovat lidské životy. Například loď Lékařů bez hranic musela při nedávné záchranné operaci plout až do přístavu La Spezia nedaleko Janova.

Italská vláda vysvětluje svou politiku mimo jiné tím, že záchranné operace povzbuzují a motivují migranty, aby se vydali na cestu z Afriky do Evropy. Data a pozorování přitom dlouhodobě ukazují, že přítomnost či nepřítomnost humanitárních organizací ve Středozemním moři nemá žádnou příčinnou souvislost s počtem migrantů, kteří se na moře vydají.