Den Evropy by měl připomínat, že idea azylu umírá
Michal PavlásekJednou z největších vymožeností evropské integrace byla idea azylu: každý člověk, který je pronásledován z důvodu svého přesvědčení, měl ve svobodných evropských zemích nalézt útočiště a ochranu. Dnes se zdá, že jsme na to rezignovali.
Evropské země — ano, patříme mezi ně i my — si připomínají Den Evropy. 9. května 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman představil myšlenku mírové spolupráce v Evropě deklarací, v níž navrhl vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, původního předchůdce dnešní Evropské unie.
Válečná zkušenost, trauma a z něj vycházející tíživé poválečné dědictví vedlo k nutnosti nastolit program evropské obnovy po II. světové válce. Politiky některých evropských států to ovšem nepřivedlo jen k formulaci společného cíle, jímž se v druhé polovině 20. století stala idea integrace do budoucí hospodářské a politické aliance, ale paralelně též ke schválení jedné z nejzásadnějších lidskoprávních dohod naší planety. Jedná se o Úmluvu o právním postavení uprchlíků známou též jako Ženevské úmluva o uprchlících, která v červenci oslaví rovné sedmdesátiny.
V příslovečném druhém plánu oba historické momenty měly přímo i nepřímo vést k formování kolektivní evropské identity. Nástup pravicového populismu a nacionalismu v celé Evropě mimo jiné v reakci na dlouhé léto migrace, ovšem svědčí o tom, že tento cíl naplněn rozhodně nebyl, ba naopak, je významně podrýván.
Jednou z institucí, která má v rámci Evropské unie řešit přeshraniční migraci je Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž — Frontex. Byl zřízen v roce 2004 za účelem podpory členským státům Evropské unie a zemím přidruženým k Schengenu ve smyslu ochrany jejich vnějších hranic.
Pozice Frontexu v posledních letech díky tomu, co média označovala jako „migrační krizi“, výrazně posílila. Neustále narůstá jeho rozpočet a plánuje se další rozšíření jeho pravomocí. Očekává se, že do roku 2027 bude zaměstnávat až deset tisíc členů pozemního sboru.
Součástí mandátu Frontexu se staly pátrací a záchranné operace v rámci ostrahy námořních a pozemních hranic Evropské unie. Frontex proto operuje zejména v blízkosti migračních hotspotů a uzlů migračních tras — od italských a řeckých ostrovů ve Středozemním moři po hraniční linie oddělující státy Evropské unie od těch ostatních: maďarsko-srbská hranice, chorvatsko-srbská hranice a další.
Frontex jako vytlačovací a deportační stroj
Působení Frontexu je ale stále problematičtější. Frontex v poslední době čelí velmi závažným obviněním z nelegálního vytlačování migrantů z Řecka, ale i z dalších zemí v jihovýchodní Evropě.
Porušení práv na možnost požádat o azyl v cizí zemi doložilo na základě řady svědectví mnoho respektovaných médií včetně německého Spiegelu nebo britského Bellincatu. Pushbacky, nebo naopak záměrná neaktivita vedoucí k lidským tragédiím se staly novým normálem evropského hraničního režimu.
Je proto hořkou ironií osudu, že se Frontex považuje za jeden ze základních pilířů prostoru svobody, bezpečnosti a práva EU. Ještě smutnějším paradoxem je, že se vinou protimigrantských nálad Frontex stává ruku v ruce s posilováním své pozice nejen stále významnějším aktérem evropské migrační politiky, jak ukazuje jeho důležitá role v novém migračním paktu představeném Evropskou komisí minulý rok, ale i spolutvůrcem společné evropské identity.
Tato je ovšem stále více postavena na exkluzivních hodnotách občanství, jež se „navenek“ projevuje protiprávním vylučováním všech „nežádoucích“ nebo „nadbytečných“. Jejich právní nárok odmítáme posoudit, a to často ještě před tím, než vůbec dorazí na evropskou pevninu.
Z důrazu na bezpečnost EU se tímto stává jeden z mála možných tmelů, které příslušníky národních států spojuje napříč zeměmi. Zmlácení, okradení nebo mrtví v důsledku činnosti i nečinnosti pohraničních stráží a Frontexu na evropských hranicích s sebou nesou svědectví, jak je poválečná Schumanova myšlenka mírové spolupráce evropských zemí nahrazena sebeohrožujícím hraničním režimem Evropské unie.
Ten následně vyústil do současné autoimunitní krize Evropy. Pro její projevy existuje dostatek evidence. Černá kniha vytlačování zachycuje stovky konkrétních případů nelegálních pushbacků migrantů na Balkánské migrační trase zdokumentovaných mezinárodní občanskou organizací Border Violence Monitoring Network. Je známým faktem (a referovali jsme o tom již v reportážní sérii Mezi moři v Deníku Referendum), že důsledkem protiprávního vytlačování migrantů nebo záměrné neaktivity zodpovědných aktérů je smrt stovek migrantů rovněž ve Středozemním moři.
Další šokující svědectví o zatím posledním selhání Frontexu, které vedlo ke zbytečné smrti 130 migrantů ve Středozemním moři, podal před několika dny Alarmphone, podpůrná linka zřízená pro lidi pokoušející se na gumových člunech dostat přes Středozemní moře. „Ti lidé mohli být zachráněni, ale všechny zainteresované autority je nechaly v moři zemřít,“ stojí v jejich prohlášení k jedné z největších letošních tragédii, které se prokazatelně dalo zabránit.
Špatný marketingový vtip Frontexu
I přes několik závažných obvinění — nebo právě kvůli nim — se Frontex snaží zlepšovat svůj obraz směrem k veřejnosti. Skandálním příkladem je oslava blížícího se Dne Evropy fotosoutěží v kategoriích jako spolupráce se státními autoritami, krajina na hranicích nebo pomocná ruka na hranici. To asi proto, aby bylo zcela jasné, že Frontex své aktivity vnímá z pozice milosrdného samaritána skutečně jako projevy následováníhodné solidarity.
Že výherci mohou získat cestovní kufříky, už nepřekvapí. Další cenou je „sada Frontex dárků“. Zde už lze zapojit představivost. Že by dalekohled? Termovize? Nebo snad vysněný samoobslužný sledovací systém?
Aby té absurdity nebylo málo, marketingový tým Frontexu dokonce vyzývá své pracovníky i fanoušky k fotografování nezapomenutelných výhledů z hlídkového člunu nebo během pozemních operací na západ slunce. Úspěch mají zaručeny také fotografie pořízené z dronu.
Snaha přiblížit se lidem prostřednictvím roztodivných póz, kreativních gest a soustředěných výrazů ve tvářích hledících někam do dáli, odkud připlují flotily novodobých barbarů plenících evropské kulturní a sociální statky, připomínají pokleslé marketingové praktiky českých politických stran, nebo focení „na Fialu“ před hraničními ostnatými dráty a žiletkovými ploty.
Špatný marketingový vtip Frontexu se dočkal zasloužené reakce. Skupina Europe Must Act nyní vytvořila alternativní fotosoutěž, takže Frontexu bude kromě fotografií romantizující krajiny se zapadajícím sluncem na obzoru zasílána vizuální evidence všech možných forem násilí, které se na externích evropských hranicích pod záminkou ochrany Evropské unie dějí.
Navrhuji vytvořit alternativní tematické kategorie jako nezúčastněně se díváme na nelegální pushbacky, pliveme na vaše práva nebo mrtvé tělo v uprchlickém táboře ohlodávané myšmi. Poslední reaguje na nedávný hrůzný výjev smrti, který otřásl celým uprchlickým táborem Vial na řeckém ostrově Chios.
Připomínat ty, které jsme nepozvali
Podle antropoložky migrace Alison Mountzové současná politika upevňování hranic a současně zneviditelňování toho, co se na nich děje, vede k tomu, že azyl jako takový umírá a jeho idea mizí ze základní výbavy demokratického společenství. Hranice členských a nečlenských států EU je i proto potřeba z jejich periferního postavení přemístit do středu našich úvah o obecných projevech a důsledcích státní suverenity, evropské politiky, ale i práva, lokální solidarity a vůbec, evropské budoucnosti.
Fotosoutěž Frontexu není jen špatným vtipem a snahou kamuflovat jeho vlastní přečiny, ale též svědectvím o tom, jak poválečné myšlenky o nové formě politické spolupráce v Evropě dnes vtělené do oslav Dne Evropy vyústily v současnou autoimunitní krizi Evropy. Problematické aktivity Frontexu na hranicích Evropy by nám tak dnes měly připomenout ty, které jsme k jeho oslavám odmítli přizvat.
Text vznikl s podporou Strategie AV21 Společnost v pohybu a veřejné politiky. Anglická verze článku vyšla v magazínu LeftEast.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!
Dobře.
Nicméně v článku citelně chybí důvody, proč se to děje. Efektní označení za "autoimunitní onemocnění" nestačí. Určitě to není proto, že by se rozhodující západní státy rozhodly, že nebudou dobří, ale ti zlí.
Je neuvěřitelné, jak urputná může být morální slepota zaviněná touhou vidět sebe sama v „kouzelném zrcadle humanismu“ jako nejkrásnějšího člověka...
Právě tento zideologizovaný nekritický postoj k migraci je příčinou devastace práva na azyl!
Zkuste si jen představit situaci, jak z komunistické části Evropy pod nadvládou SSSR lidé utíkají před komunismem, ale humanistická elita té západní demokratické části Evropy prohlásí, ať klidně přijdou všichni kdo chtějí, včetně všech přesvědčených komunistů, příslušníků komunistické policie a „kapitánů Minaříků“, že si ten svůj komunismus mohou přece v rámci multikulturalismu v té západní Evropě klidně pěstovat také. To by přirozeně vedlo k odmítání přijímat další „uprchlíky“ (ale bohužel i uprchlíky), dále i k tomu, že by už před komunismem nebylo možno nikam uprchnout, a pak by to také vedlo ke konfliktu uvnitř společnosti (možná k občanské válce) v němž by „humanisté“ častovali ty, co už by nechtěli nikoho dalšího přijmout, takovými různými názvy, jako třeba „fašisté“, „xenofobové“ ap.
Je skutečně až neuvěřitelné jak tahle zabedněnost, vyvolaná touhou po komplimentu od „kouzelného zrcadla“, má tuhý kořínek.
Tento konflikt, jehož ostří se nyní ukazuje třeba v dopise francouzských generálů, kteří hrozí Macronovi pučem, je součástí hnusné hybridní války - součástí bohužel velmi úspěšné snahy o destabilizaci Evropy.
Morálně krásný pitomec, naparující se před „kouzelným humanistickým zrcadlem" s tím svým úžasným prosazováním bezbariérové migrace, zde v tomto konfliktu hybridní války hraje totiž úplně stejnou roli, jako morálně pokleslý Pitomio, hrdinně proti této migraci bojující.
„Myšlenka mírové spolupráce evropských zemí je nahrazena sebeohrožujícím hraničním režimem Evropské unie.“
Jako součást pilotního projektu nesebeohrožujícího režimu bych navrhoval klást velký důraz na druhou vyšetřovací variantu vrbětických výbuchů (zmíněnou již panem prezidentem v jeho projevu) a následné zavedení volného pohybu osob mezi Ruskou federací a Českou republikou. Myšlenka mírové spolupráce, tak nešťastně nahrazená sebeohrožujícím hraničním režimem, by se tím - alespoň v našich vztazích s Ruskem - snad mohla podařit obnovit.