Den Evropy 2020: Osud válečných uprchlíků je nejtemnější skvrnou na naší tváři

Hana Pospíšilová

Pětasedmdesát let po II. světové válce si připomínáme, jakou cenu má život v míru. Je tragickým ohrožením základů Evropy, odmítáme-li pomoc lidem, kteří před válkami prchají k nám, protože sdílejí naše hodnoty, a tak čekají naši solidaritu.

Žijeme v Evropské unii ve 21. století. Můžeme to dělat lépe. Foto FB Hope Project

Jsem lékařka praktikující více než třicet let v České republice a ve Velké Británii. V posledních několika letech pracuji každé tři měsíce také jako dobrovolník na provizorní klinice na ostrově Lesbos a ošetřuji pacienty z okolních uprchlických táborů, především z Morie.

Nikdy to nebyla moc příjemná a hezká zkušenost, ale když jsem tam byla naposledy, ve druhé polovině prosince loňského roku, bylo to nejhorší. Bylo to tak špatné, že na to nemohu přestat myslet.

Tohle není způsob, jakým by měli přistupovat Evropané v 21. století k ostatním lidem. Kromě toho mě to, co jsem viděla v uprchlickém táboře Moria, přinutilo myslet na epidemii španělské chřipky v roce 1918, která zabila více lidí než 1. světová válka. Rozhodla jsem se varovat Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který následně nařídil evakuaci tábora Moria. Ale bohužel se tak ještě nestalo.

O čtyři měsíce později se vnější podmínky dramaticky změnily. Bohužel ne k lepšímu.

Kdo jsou lidé v uprchlických táborech?

Lidé v uprchlických táborech jsou stejní jako my, jen se vesměs jedná o příslušníky vyšší střední třídy. Jsou to odborníci a podnikatelé a jejich děti. Pro venkovany a nižší společenské třídy je příliš drahé dostat se do Evropy. Jen místo v přeplněném člunu na Lesbos stojí každého tisíce euro. Většina jich pochází z Afghánistánu a ze Sýrie.

Jestliže dlouhodobě sledujete situaci v Sýrii a v Afghánistánu, je vám jasné, že konec války v těchto zemích je v nedohlednu. V rozsáhlých oblastech obou zemí se šíří násilí, strach, na civilisty padají bomby. V Sýrii vlastní vláda vybombardovala spoustu nemocnic a škol, tržišť a dalších čistě civilních míst.

V ordinaci jsem mluvila s řadou mužů, žen i dětí a slyšela stále stejné příběhy hluboce traumatizovaných lidí: „Můj dům byl vybombardován,“ „Tálibán před mýma očima sťal hlavu mým dvěma synům... řekl jsem, že toho posledního jim nedám, všechno jsem prodal, vzal jsem zbytek rodiny a odešli jsme. Šli jsme pěšky každý den po dobu šesti týdnů, spali jsme venku, můj poslední syn a manželka zmrzli v tureckých horách, sám jsem je musel pohřbít, zbyla mi jen sedmiletá dcera, nic nechci, jen bezpečí pro ni, chci, aby chodila do školy a rostla v míru.“ 

Autorka na ostrově Lesbos. „V ordinaci jsem mluvila s řadou mužů, žen i dětí a slyšela stále stejné příběhy hluboce traumatizovaných lidí.“ Foto FB Hanka Pospíšilová

Nebo: „Měl jsem malý atelier, Tálibán mi ho zničil, zbili mě a unesli, po šesti dnech mě afghánské speciální jednotky našly a vrátily domů. Táta mě v noci sebral a řekl synu musíš odejít, tady to pro tebe není bezpečně, posadil mě v noci k někomu do auta, dal mu peníze a já se dostal do Turecka a pak na člunu na Lesbos.“

Nebo: „Šel jsem ze školy a vedle mě vybuchla bomba, kamarádovi to ustřelilo nohu. Rodiče se o mne báli každý den, pak zaplatili agentuře velké peníze, abych se dostal do Evropy.“ Nebo: „Tálibán mi zabil oba rodiče, strýc prodal můj domov a peníze dal agentovi, aby mě dostal do Evropy.“ 

Anebo v různých obměnách: „Bál jsem se, že mě zabijí, zabili by mě, kdybych tam zůstal.“ Tisíce bolestivých příběhů. Neměli jinou možnost, museli opustit své domovy, svá rodná města, kamarády, rodiny, svou zem, svou kulturu, místo, kde se mluví jejich jazykem. Kdosi jednou řekl: „Evropané musí pochopit, že když ti hoří střecha domu, musíš utéct.“

Ach, Sýrie...

Kdo jsou miliony lidí, kteří museli utéci ze Sýrie? Teroristé? Ale kdeže… Většina z nich jsou lidé, kteří chtěli svou vlastní Sametovou revoluci a mírovou cestou odstranit tyrana Bašára al-Asada. Na začátku stálo patnáct studentů, kteří byli uvězněni za graffiti proti Assadovi. Rodičům je vrátili brutálně zmučené, jednoho třináctiletého chlapce policie zabila.

Syřané proti krutostem vlády a režimu začali demonstrovat zpočátku většinou mírumilovně. Vláda odpovídala tím, že je začala střílet a mlátit. Zprvu mírumilovným Syřanům došla trpělivost, začali násilí opětovat a propukla občanská válka. Naneštěstí ti dobří v ní prohráli.

Asad zničil většinu své země, většinu Syřanů donutil opustit své domovy, a aby si udržel svou moc a sílu, přihlížel mučení a znásilňování politických vězňů, mužů i žen. Nepochybuji o tom, že Bašár al-Asad je současným top kandidátem na největšího žijícího zločince na planetě.

Divíte se, že se miliony Syřanů nechtějí vrátit do svých zničených domovů? Do bytů v polorozbořených budovách, které tam zůstaly poté, co vláda rozbombardovala svá vlastní města? Většina lidí v syrských vězeních jsou lidé jako my, lidé, kteří chtěli žít v demokratické zemi, a ne pod zkorumpovaným, surovým diktátorem. Nejsou to teroristé. 

Ano, v Sýrii nyní působí mnoho džihádistů, kteří dnes ovládají poslední provincii Idlíb. A to je další důvod, proč normální lidé, kteří jsou již uprchlíky ve své vlastní zemi, chtějí raději odejít než zůstat mezi Asadovými bombami a puškami džihádistů. Co byste na jejich místě dělali vy?

Ach, Afghánistán…

Mluví se o mírové dohodě, o tom, že Američané a NATO opouštějí Afghánistán. Takže vše se zdá v pořádku, ano? Bohužel, opak je pravdou. Američané jsou zřejmě unavení dlouhou válkou a Donald Trump tak jen předstírá, že nedávná mírová dohoda funguje a že tudíž mohou z Afghánistánu odejít.

Afghánská vláda a Talibán teď musí najít svou vlastní mírovou cestu. Zatím si ale nemohou dohodnout ani schůzku k jednání. Boje a teroristické útoky Tálibánu na civilisty ve vládou ovládaných oblastech pokračují.

Většinu země ovládá Tálibán. V hlavním městě Kábulu jsou sebevražedné výbuchy a další teroristické útoky na civilisty páchané téměř každý měsíc. Když USA a NATO odejdou z Afghánistánu, dá se předpokládat, že v následujících letech Tálibán vládní vojska porazí a stále více civilistů bude utíkat před násilím a terorem.

Po dobu dvaceti let mohly afghánské dívky a ženy chodit do školy, jezdit na kole, opustit dům bez doprovodu muže z příbuzenstva. Nemusely nosit burky, které zakrývaly celý obličej i tělo tak jak to vyžaduje Tálibán.

Miliony afghánských žen a mužů — vyznávajících naše hodnoty! — se nechtějí vrátit do dob, kdy nejvyšší formou zábavy na fotbalových stadionech nebyl fotbal, který byl ilegální, ale veřejné popravy. Někdy popravy žen obviněných z cizoložství.

Budoucnost Afghánistánu nejsou čistě abstraktní spekulace o tom, co přijde. Afghánci v Morii vyprávějí o tom, jak jejich domovy byly zničeny, jejich děti nebo členové rodin zabiti, jak zažívali strach o život, když vedle nich vybuchla bomba. Afghánci vyznávající západní způsob života, kteří měli dost peněz, už svou zemi opustili, protože jejich osobní situace byla k nepřežití.

Mnozí z nich měli sotva na to, aby se dostali do Morie, dalšího druhu pekla. Po cestě byli mnohdy okradeni, často znásilněni, vězněni a biti. Afghánistán má více než pětatřicet milionů obyvatel. Pokud ho opustí jen deset procent těch vzdělaných, kteří mají dostatek peněz, jedná se o tři až čtyři miliony lidí. A ti budou pravděpodobně periodicky přicházet do Evropy.

Proč jdou do Evropy?

Poté co mnozí prošli peklem, hledají bezpečný a slušný život. Je to tragická ironie, že Evropa je nechce. Z dlouhodobého hlediska, i s dnešními pandemickými ekonomickými problémy, Evropa tyto lidi potřebuje. Potřebuje pracovní sílu a mladé lidi, kteří zaplatí důchody stárnoucí populaci.

Obrázek jedné z afghánských uprchlic uvězněných v táboře Moria ilustruje výmluvně, proč utíkala do Evropy. Další obrázky, které vznikly v rámci Projektu Naděje naleznete v galerii pod textem. Ilustrace FB Hope Project

Místo toho, abychom našli organizovaný, lidský a rozumný způsob integrace těch, kteří k nám chtějí přijít, máme šokující krutý a brutální nesystém a komplikované politické vakuum držené jako rukojmí extrémistickými pravicovými nacionalisty. S možnými tragickými dopady na veřejné zdraví.

Pravicoví populisté se zmocnili problému migrace pro svou politickou hru. Oni ale nevyřeší evropskou demografickou krizi ani přetrvávající uprchlickou krizi, které by obě mohly mít stejné řešení: selektivně zařadit lidi, kteří chtějí přijít do Evropy, do společností, jež je potřebují.

Politici v zemích Evropské unie i společné evropské orgány sledují úspěch pravicových nacionalistů využívajících protiuprchlických útoků k úspěchům ve volbách. Nikoli uprchlíci, ale kampaně proti nim a šíření nenávisti jsou pro Evropskou unii hrozbou.

Většina vládnoucích politiků se nyní zaměřuje na strategie, jak uprchlíkům zabránit dostat se do Evropy. Přitom většina z nich jsou v soukromí lidštější, než je jejich veřejná rétorika, ale bojí se o své politické přežití. Pomoc uprchlíkům není v roce 2020 vítěznou volební strategií.

Do budoucna potřebujeme politické představitele, kteří dokáží formulovat humánnější a rozumnější vizi řešení demografické a uprchlické krize. Musíme přijít na úspěšnější způsoby integrace nových lidí do zemí, které je potřebují.

Země visegrádské čtyřky, včetně České republiky, vyjadřují dlouhodobý agresivní odpor vůči uprchlíkům z jiných kultur. V současné době se zdá, že žádat vlády daných zemí o přijímání kohokoliv je horší než pouhá ztráta času. Žádat je, aby pomohly byť jen hrstce uprchlíků, vyvolává nepřátelství a odvádí pozornost od větších evropských řešení.

Dokud se jejich odpor nezmění, měly by se státy visegrádské čtyřky soustředit alespoň na finanční pomoc. Bohužel, v situaci, kdy pandemie uzavřela vše a hrozí recese, vstupují další přísná omezení do cesty dlouhodobějšímu řešení. Žádný stát v Evropě nyní nemá sílu převzít zodpovědnost za velké množství nových lidí. Pravděpodobně budeme muset počkat na lepší časy.

Co můžeme udělat teď? Bydlení, hygiena, zdravotní péče...

V tomto přechodném období lze stále hledat cesty a diskutovat o tom, co se musí v Evropě udělat dlouhodobě. Neztrácejme naději, že političtí lídři s větším soucitem a jasnou vizí nakonec najdou lidský způsob řešení současné složité situace.

Právě teď jsou na řeckých ostrovech uvězněny desítky tisíc lidí v naprosto otřesných podmínkách. Měli bychom bez odkladu udělat cokoli, co je v našich silách, abychom jejich situaci zlepšili, zejména nyní, v době koronavirové krize.

Naprostým minimem je, aby řecká vláda všemi možnými způsoby zabránila šíření infekce a následnému umírání lidí v přeplněných uprchlických táborech. Všude na světě jsou lidé upozorňováni, aby dodržovali mezi sebou vzdálenost dva metry, aby si často umývali ruce, používali desinfekční gel a na veřejnosti nosili masky.

Ve všech zemích probíhají rozsáhlá testování, karantény, intenzivní péče o nemocné a izolace pro podezřelé z infekce. Téměř nic z toho není možné pro většinu lidí namačkaných v přeplněných uprchlických táborech na řeckých ostrovech.

Řecko by mělo okamžitě utratit něco ze sedmi set milionů eur, které právě dostalo od EU, aby zabránilo hromadnému šíření infekce v táborech. Pokud Řekové přistoupí k evakuaci stávajících táborů, nová obydlí by měla splňovat alespoň základní standardy týkající se bydlení, hygieny a lékařské péče.

Lidé v táborech nejsou zločinci, jsou mezi nimi často i osamělé ženy a děti. Obvykle neudělali nic špatného, kromě snahy žít někde bez bomb a strachu ze znásilnění a mučení. Řecko a Evropa nemohou nadále s těmito lidmi zacházet hůře než s odsouzenými zločinci ve věznicích.

Soucit, laskavost, solidarita... A lepší migrační politika

Více soucitu… Humánnější zacházení s ostatními lidskými bytostmi, které se ocitly v nouzi.

Slavný britský učenec a velký historik západní civilizace Kenneth Clark poznamenal, že jednou z důležitých hodnot, které se objevily až v dnešní moderní době je laskavost. Říká, že dokonce ani naši nejlepší předci, jako byl Svatý František, kteří cenili počestnost, dobrovolnou chudobu a zbožnost, nepovažovali laskavost za důležitou. Ti z nás, kteří si silně uvědomují, že se narodili v místě a době míru, prosperity a svobody, bývají často dostatečně motivovaní k tomu být spíše laskaví než krutí k ostatním lidem, kteří trpí.

Solidarita… Většina uprchlíků jsou lidé, jejichž tyranské vlády byly méně „vlídné“ než ta naše v roce 1989, jež ustoupila odporu svých občanů bez velkého prolévání krve. Asad byl ochoten zničit polovinu Sýrie, aby si udržel tyranskou moc ve své zemi.

Tálibán v Afghánistánu byl sice rychle poražen, ale odmítl se vzdát a je připravený na další kolo své brutální diktatury. Miliony afghánských žen a mužů nechtějí být znovu otroky v násilné, středověké muslimské teokracii. Pokud musí utíkat, aby přežili, zaslouží si naši pomoc.

Evropská unie musí najít politickou vizi a takové vedení, které bude čelit destruktivní nenávisti, která může přinést násilí, a finančnímu strádání v mnoha evropských zemích. Evropská unie potřebuje najít způsob, jak přivítat a integrovat nově příchozí, kteří mohou přispět k našemu společnému blahobytu. Současný krutý přístup spočívající v jejich nepřátelském zanedbávání, je zbytečný, hloupý, krátkozraký a sebezničující.

Žijeme v Evropské unii ve 21. století. Můžeme to dělat lépe.

    Diskuse

    Ano, je zbytečné si nalhávat, že za situaci jsou zodpovědní jen nějací pravicoví extrémisté. Ti samozřejmě snaživě přikládají pod kotel. Ale ten plamen nelaskavosti a nesolidarity vychází z obecného lidu. Ve východní Evropě zcela nepokrytě - v ČR je možné mluvit, že je muslimy potřeba semlít na masokostní moučku.

    Západní Evropa byla zprvu mnohem otevřenější, ale už je to také pryč. Sice se tam nemluví podobně bez servítků, ale jak autorka správně konstatuje, otevřených zbylo malé procento soustředěné pod několik stran, ale obecně je už podpora uprchlíků recept na politickou porážku.

    To, co lidi vede, je strach. Strach z islámu.

    Vyjádřeno obrazně, lidé se bojí, že ta mladá holka, která na ilustraci vyskakuje potetovaná v minisukni z burky, tu burku neodvrhne, ale na neviditelné niti potáhne za sebou až sem, do Evropy. Podle mé zkušenosti se lidi opravdu bojí islámu, ne uprchlíků jako takových. Říkají mi - však se podívejte na islámské země, spousta násilí, chudoba (pokud není ropa), nevzdělanost, středověk. A oni to chtě nechtě přinesou s sebou, protože žádný "evropský" humanistický svobodomyslný islám neexistuje.

    Asi by pomohlo, kdyby měli lidé nějaké osobní zkušenosti s uprchlíky, jako autorka tohoto textu (pomiňme, že takový exodus vyšších vrstev uvrhne původní státy opravdu do strašného marasmu).

    Ale aby se situace skutečně zlepšila, bude třeba přesvědčit lid, že nemusí mít strach. To je spolu s odvážnějším politickým vedením podmínka.

    Otázka je, jestli reálně splnitelná.

    JK
    May 9, 2020 v 22.38
    Aleši Morbicerovi

    Ten strach se taky někde bere. Například v redakcích médií, jejichž editory zajímá jenom prodej reklamy a sledovanost, čemuž práce s emocemi samozřejmě velice prospívá, a která necítí absolutně žádnou odpovědnost za to, co lidem vyrábějí v hlavách.

    ROZPOUTÁNÍ KULTURNÍ VÁLKY

    mělo na přijetí uprchlíků z té války skutečné

    zásadně nepříznivý vliv.

    Nesmyslný požadavek na "přijetí všech kdo přijdou" a na "otevření hranic" zničil solidaritu i s těmi uprchlíky ze skutečné horké války a vedl bohužel k posílení obchodu s lidmi.

    Kulturní válku (jako jedna ze dvou bojujících stran) rozpoutali ti, kteří tento nesmyslný požadavek vznesli - tito lidé mají nemalý podíl na utrpení uprchlíků, ačkoliv si sami myslí opak.

    "Humanisté" prostě tlačili na pilu, za jejíž druhý konec tahali rasisté, až se jim pak společnými silami podařilo společnost přeříznout.

    HZ
    May 11, 2020 v 9.3
    Neúnavný pane Nusharte:

    Uprchlíci z válečné zóny v Evropě byli, aniž je někdo zval. Šlo o to, jak jejich situaci řešit. Jestli lidsky a s ohledem na azylové právo, anebo odmítavě.

    Není vyloučené, že lidský přístup, který vůči syrským válečným utečencům zvítězil v Německu, inspiroval mnohé chudáky, aby riskovali cestu přes moře, i když je nehnala válka, ale bída.

    Ekonomická migrace je samozřejmě problém. Evropu zatěžuje v mnoha ohledech. Jenže v podstatě se nenabízí nic jiného než zlepšení života v těch částech světa, odkud lidé odcházejí. Vývoj klimatu ale moc optimismu nepřináší a kecy o kulturní válce to nevylepší.

    Mluvím o tom, paní Zemančíková, že solidarita s válečnými uprchlíky zde vždy byla přirozeně přítomna a zničil ji až ten ideový konflikt (o kterém Vy ale nechcete slyšet).

    Ten ideový konflikt (rozpoutaný z obou stran) se samozřejmě odrazil v postojích obyvatelstva k migrantům, takže to poškodilo válečné uprchlíky a jejich šanci na vlídné přijetí ze strany domácího obyvatelstva.

    Rozlišení těch, kdo pomoc potřebují, od těch ostatních a celý další řetězec souvislostí kolem migrace je velmi složitá otázka, ideologický přístup se k jejímu řešení nehodí - nutně vede jen k většímu utrpení uprchlíků.

    Nevím, jestli Vás to vůbec zajímá, paní Zemančíková, ale v roce 2017 uváděl Arjan Hehenkamp ( bývalý ředitel MSF), že čtyřicet procent lidí zachráněných ve Středozemním moři loďmi Lékařů bez hranic bylo k nastoupení na čluny pašeráků donuceno násilím. Je znám případ, kdy ti, co nastoupit odmítli, byli na pobřeží povražděni (zpráva Mezinárodní organizace pro migraci z března 2017).

    Omlouvám se, paní Zemanová, podařilo se mi zaměnit Vaše příjmení.

    JK
    May 13, 2020 v 16.8

    "...čtyřicet procent lidí zachráněných ve Středozemním moři loďmi Lékařů bez hranic bylo k nastoupení na čluny pašeráků donuceno násilím."

    Tím spíš je potřeba chovat se k nim jako k obětem procesů, které nevyprovokovali a nenesou za ně žádnou vinu.

    Ano, jestliže se někdo nedobrovolně ocitne na člunu pašeráků, je to oběť obchodu s lidmi.

    Obchod je vytvářen nabídkou a poptávkou. Nabídku tvoří ti obchodníci s lidmi. Nedostatek poptávky lze řešit tou nedobrovolností a současně zajištěním odbytu.