Na březích Evropy: řecké ostrovy jako obětovaná zóna Evropy
Michal PavlásekVydáváme druhý text z volného cyklu reportáží Mezi moři: ostrovy výjimečného stavu, v nichž jejich autor, etnolog a dokumentarista, přináší svědectví o důsledcích evropské migrační politiky.
Pět evropských hotspotů na řeckých ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos vytváří souostroví výjimečného stavu, který se postupně normalizoval. Standardizované řízení migrace má dočasně zachytit a kontrolovat další pohyb migrantů.
Evropský migrační režim zde prostřednictvím hotspotů operuje jako stroj třídící lidi na zasloužené uprchlíky a nezasloužené ekonomické migranty. Proč o těchto místech můžeme uvažovat jako o obětovaných zónách Evropy?
Narušená rovnováha
Je březen 2016 a procházíme hotspotem Moria na Lesbosu, kterému dominují dočasné příbytky v podobě ISO kontejnerů na betonových terasách. Jsou obehnané vysokými zdmi a žiletkovým drátem. Původní vojenská funkce prostoru vytváří dojem vězení s vysokým stupněm zabezpečení.
Právě dnes začíná platit evropsko-turecká dohoda, na jejímž základě má Turecko za evropské peníze přijímat deportované migranty a kontrolovat migraci z tureckých břehů. V Morii nyní čekají tři tisíce registrovaných žadatelů o azyl.
Zástupci evropských a řeckých organizátorů tábora tu včera vítali Angelinu Jolie, která se ze své pozice zvláštní vyslankyně Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky podobně jako papež František snaží upřít pozornost mezinárodního společenství k problému špatných ubytovacích podmínek. Aby místo nepůsobilo tak odstrašujícím dojmem, je po dobu její návštěvy stržen ostnatý drát nad betonovou zdí lemující centrální prostor hotspotu.
Kapacita registračního centra je právě naplněna a za jeho plotem se s připlouváním dalších migrantů začíná formovat neformální stanový tábor. O jejich přežití se starají desítky občanských organizací a stovky dobrovolníků z celého světa.
V oblasti zvané Olivový háj pro běžence organizují kromě humanitární pomoci pestrou řadu aktivit. Vzniká tak neformální prostor dočasné vzájemnosti kontrastující se striktnějším režimem panujícím za hradbou hotspotu.
Z úst pracovníků organizací působících v Morii slyšíme slova jako „situace už horší být nemůže“, „věříme, že se celý systém azylových procedur zrychlí“, „doufáme, že se zlepší životní podmínky příchozích“. Převládá pocit, že se situace stabilizovala a našlo se řešení migrační otázky.
Přesně o čtyři roky později je Olivový háj k nerozeznání. Místo se záplavou nových stanů a dřevěných příbytků rozteklo do obřího prstence obepínajícího původní vojenský prostor Morie. Zatímco na celém Lesbosu žije 86 tisíc obyvatel, jen v Morii samé nyní přežívá dvacet tisíc žadatelů o azyl (36 % mužů, 29 % žen a 35 % dětí včetně těch bez doprovodu). Nejvíce z nich pochází z Afghánistánu (73 %), Sýrie (12 %) a Somálska (5 %).
Více než sedminásobně je tak překročena původní kapacita, na jakou byl hotspot projektován. Jak by se nám žilo v prostoru určeném pro jednoho člověka, který je obýván lidmi sedmi?
Vzrůstající počet žadatelů o azyl a s ním spojené další zhoršení už tak naprosto katastrofálních podmínek je způsobeno faktem, že více lidí od tureckých břehů připlouvá, než je těch, kteří jsou deportováni, a šťastlivců, jimž se dostane povolení odcestovat na pevninu s kladným vyřízením azylové žádosti. Systém je přitom pořád založen na fiktivním předpokladu udržení rovnováhy mezi příjezdy a odjezdy migrantů z ostrovů.
Moria se za poslední čtyři roky změnila v depresivní labyrint ztráty lidské důstojnosti. Dlouhodobě se o ní mluví jako o noční můře a peklu na zemi, žádná mediální metafora ale nedokáže vystihnout všudypřítomné psychické i fyzické zoufalství zařezané ve tvářích těch, kteří v dosažení břehu ostrova původně viděli záchranu svého života.
Někteří se snaží útěchu nalézt v modlitbách. Na pohorku za stanovým táborem skupina mužů a žen vytvořila kruh. V pokleku se společně modlí, někteří přitom propukají v pláč. Jedním z nich je Eme, který se mi stává průvodcem džunglí, vnější částí hotspotu.
Z jednotlivých stanů se ozývají pokřiky na kolemjdoucí. Ocitáme se v „obchodní uličce“, kde lidé dále prodávají zboží nakoupené v Mytilene, hlavním městě ostrova. Obchody zde jen kvetou, místo připomíná bleší trh. Je libo kosmetiku, oblečení, cigarety, zeleninu, elektroniku, lístky na autobus?
Své služby nabízejí barber shopy nebo pekaři chleba. Eme jich deset kupuje u afghánské rodiny, která stanové přístřeší proměnila v pekařskou manufakturu. Každý člen rodiny zastává část výrobního procesu — těsto se hněte, formuje, peče ve vyhloubených pecích a prodává.
Cestičkami mezi stany míjíme shrbené muže, kteří na zádech nosí vyklučené dříví z okolních olivových hájů. Chystají se na noc, kdy teplota klesá pod nulu. Křik hloučku dětí na pahorku nad námi a jejich upřený pohled do nebe napovídá, že se něco děje.
Nad našimi hlavami letí novinářský dron a děti se baví tím, že se jej snaží sestřelit kameny nebo klacky. Jejich rodiče výjevu přihlížejí, někteří se smíchem, jiní s utrápeným pohledem. „Připomíná mi to válečné drony, které nás bombardovaly,“, otráveně ucedí Ziad původem ze syrského Aleppa. Stín válečných traumat se tak vznáší i nad momenty chvilkové radosti.
„Čekám tu už osmnáct měsíců. Osmnáct měsíců!“, opakuje Eme z Konga, odkud utekl kvůli přetrvávajícímu násilí v jeho zemi. „Už mi tady z toho hrabe,“ uleví si s narážkou na mrtvé bezčasí vládnoucí Morii.
„Koukni kolem sebe! Tohle místo ti ukradne důstojnost,“ naštvaně a zároveň rezignovaně hlesne před svým stanem o rozměrech dva krát dva metry, jejž sdílí se svým mladším bratrem. I jeho stan má své registrační číslo přidělené a zapsané pracovníky občanských organizací a správy hotspotu do registrů včetně osob, které v něm žijí.
Loupe přitom velký pytel brambor, které ráno nakoupil v obchodě nedaleko Mytilene, kam kyvadlově jezdí z hotspotu autobusy. Dnes na něj vyšla řada připravit večeři. Brambory nakrájené se zeleninou se začínají vařit ve velkém kotli nad ohněm.
Postupně přicházejí jeho přátelé, s nimiž se na místě potkal. Všichni pocházejí z Konga a společně organizují nákupy a přípravy večeře. Každý den zajišťuje jídlo někdo jiný. Jde o šetrný ekonomický model, jemuž se v Morii naučili.
„Můžeš stát několik hodin ve frontě na jídlo distribuované v hotspotu, ale už jsem si připadal jako zvíře s registračním lístkem na uchu. Navíc se ve frontách neustále všichni hádají, nebo se o místo perou. A z toho jídla se ti po čase začne zvedat žaludek. A to nemluvím o tom, že nám rozdávali i jídlo zkažené, viděl jsem v něm červy,“ vypráví.
Důvod společné organizace skupinek migrantů je ale jiný. „Táhneme tu společně za jeden provaz a najednou nemáš pocit, že jsi ve všem sám. Když vařím, cítím, že jsem užitečný. Jen tu nezabíjíš čas, chápeš?“ naráží Eme na palčivý problém z rutiny tkvící v přežívání den za dnem. Společně s celou skupinou večeříme a hledíme do ohně.
Slunce pomalu zachází za olivový háj, Moria se halí do tmy. Život se zde ale nezastavil. Naopak. Ze všech stran se ozývá monotónní sekání dřeva, křik dětí a zpěv písní, nejvíce v arabštině, farsí a urdštině. „Slyšíš? Je to tu jako v Babylóně,“ směje se Eme a připomíná, že v bibli název Moria odkazuje k horskému regionu v Palestině, kde měl Abrahám obětovat svého syna Izáka. Jak příznačné.
Kalamitní kapitalismus
Odpověď na migrační krizi se označuje za největší humanitární akci 21. století. Katastrofální hygienické podmínky migračních hotspotů přímo na místě ovšem jasně ukazují, o jak neefektivní pomoc se jedná. Mnoho privátních podniků navíc své služby uprchlickým zařízením poskytuje za dramaticky nadsazené ceny, ať už jde o stravu, zajištění hygienických zařízení nebo přístup k vodě.
Není tajemstvím, že velká část prostředků na humanitární pomoc zmizela, aniž by přímo k nejpotřebnějším doputovala. Elena pracující pro Lékaře bez hranic mi k tomu řekla: „Uprchlíci fungují jen jako nástroj, aby někteří získávali peníze. Stali se komoditou. Ale pak vidíš, že tu je jeden záchod pro pět set lidí. Však se sám podívej... Tohle je nejlepší ukázka, kde končí evropská finanční pomoc. V hajzlu.“
Antropoložka Anja Francková dokládá, že stejně jako každá jiná katastrofa nebo krize, byla i ta migrační politicky a ekonomicky vytěžována různými privátními subjekty. S odkazem na Šokovou doktrínu Naomi Kleinové můžeme výše zmíněnou praxi označit za projev kalamitního kapitalismu — zatímco se postižení a oběti nějaké výjimečné situace vzpamatovávají z otřesu, někteří se již snaží dané podmínky vytěžit ve svůj prospěch.
Jane Roitmanová ve své knize Antikrize dále ukazuje, že evokace „krize“ ve veřejném prostoru plní funkci propagandy využívané politiky, aby mohli prosazovat restriktivnější imigrační a hraniční režimy. Díky tomu profituje byznys poskytující evropským institucím, agenturám a státům jako Řecko technologii a infrastrukturu k posilování ostrahy hranic, ale také služby při správě ubytování, zajištění stravování a dohlížení na pořádek v uprchlických táborech formou soukromých bezpečnostních agentur.
Správa migrace na vnějších hranicích Evropské unie je tedy vedena v duchu neoliberální logiky — stala se lukrativním byznysem, což je dobře vidět právě na příkladu outsourcingu a privatizaci klíčových funkcí při zajišťování kontroly hranic a přistěhovalectví.
Antropolog Ruben Andersson proto přemýšlí o hranicích a přilehlých teritoriích jako o extrémních zónách, v nichž se v rámci spojení policejně-bezpečnostních a humanitárních aktivit kontrolovaná a zároveň opečovávaná těla migrantů podrobují extrakci zisku. V této „dravé bioekonomii“ se komoditou stává pověstný holý život a s ním svázané fyzické utrpení.
Nekropolitika a lidské překladiště
Modulovat budoucnost holých životů se stává příležitostí uplatnění nekropolitiky. Podle teoretika kolonialismu Achilla Mbembeho je nekropolitika spojena s místy, kde se do praxe vládnutí zavedl výjimečný stav, v němž suverén určuje, kdo může žít a kdo musí zemřít.
Takové parametry obvykle charakterizovaly poměry v koloniích s dlouhou historií násilí a rasismu, které se v rámci výjimečného stavu obhajovaly jako nutné součásti praxe vládnutí. Hotspoty svou vládu uplatňují velmi podobným způsobem rasové/národní nadřazenosti a ironií osudu jsou jejich oběťmi právě potomci kolonizovaných generací ze zemí jako Afghánistán, Sýrie, Kongo, či Pákistán.
Princip fungování hotspotů si můžeme představit jako trychtýř, který jednotlivé migranty svede do jednoho místa, „přežvýká” jejich holou existenci do biometrických dat a následně je nasměruje dále do neznámé budoucnosti. Je to byrokratický aparát na třídění lidí, který namísto složitého výpočtu vstupních proměnných — komplexního životního osudu žadatele o azyl — proces rozhodování o udělení mezinárodní ochrany jednotlivce nepřípustně banalizuje podle národnostního klíče.
To znamená, že šanci na azyl mají pouze příslušníci států, které jsou systémem řazeni do kategorie s vysokou mírou uznání mezinárodní ochrany (Jemen, Sýrie, Palestina, Somálsko, Eirtrea, Afghánistán). Tím pádem belká část žadatelů v současnosti bývá v Řecku odmítnuta. Hotspoty jsou tedy vyjádřením politické praxe, která doslova zabíjí a můžeme dodat — i obětuje.
V důsledku je tak hotspot překladištěm, v němž jsou migranti redukováni jen na dehumanizovanou masu materiálu. V tom je ale obsažen i paradox: opakem dehumanizace masy uprchlíků je až příliš osobní biometrický sběr dat a monitoring.
Ostrovy jako obětovaná zóny Evropy
Mezinárodní právo se na ostrovech situačně ohýbá podle toho, kolik uprchlíků zrovna v danou časovou periodu připluje a jak jsou zahlceny kapacity pracovníků hotspotu. Našli bychom zde ale také mnoho dalších právních výjimek, například znemožnění přesunu žadatelů o azyl z ostrovů na pevninu — tedy v rámci jedné země — během azylového řízení.
Vypůjčíme-li si další pojem Naomi Kleinové, ostrovy se s migranty i zcela přehlíženými místními obyvateli stávají „obětovanou zónou“, jejímž smyslem je vzbuzovat v Evropanech pocit bezpečí „na dálku“. Znovu se tu ukazuje, jak obětmi planetárního kapitalismu nejsou jen přírodní zdroje, ale i lidské životy. Důsledky můžeme vidět na několika frontách — osudy migrantů necháváme v rukou pašeráků nebo Erdogana, který jich využívá jako pěšáky na bitevním poli při řecko-tureckém obranném valu na řece Evros.
Smrt jako vedlejší efekt evropské migrační politiky lze na Lesbosu spatřit jak na březích ostrova, kde moře v průběhu posledních let vyplavuje utonulá těla těch, jimž se migrace stala osudným, ale také ve vnitrozemí. Poblíž vesnice Kato Tritos se nachází hřbitov nikdy neidentifikovaných utonulých.
Egyptský student islamistických studií Muhammad Dawa se rozhodl v době, kdy místní márnice byly plné utonulých těl a místní protestovali proti uložení jejich ostatků na hřbitově v Mytilene, pronajmout skrytý olivový háj. Zde zesnulé pohřbil řádným muslimským obřadem.
V jeho okolí se pasou ovce a kozy, vládne tu jakýsi nadpozemský klid. „Odchod člověka ze světa je završením lidského bytí. Takto si zaslouží odejít i všichni ti, o kterých ani nevíme, jak se jmenovali a komu budou chybět,“ shrnuje Muhammad svou pohnutku, když se společně v tichosti díváme na bílé náhrobní kameny bezejmenných.
Stín smrti je ve vzduchu i na severu ostrova, kam v předchozích letech připlouvalo nejvíce uprchlíků. Nedaleko města Molyvos se vine horská cesta končící haldami záchranných vest, člunů a vraků rybářských lodí. Monument neživých svědků migrace do Evropy. Jaký osud život nachystal těm, jimž se tyto materiální pozůstatky staly jedinou nadějí na splnění svého snu o Evropě?
Text vznikl s podporou Strategie AV21 Globální konflikty a lokální souvislosti. Autor je vědecký pracovník Etnologického ústavu Akademie věd ČR.
Organizace pomáhající uprchlíkům v Řecku nebo na Balkáně je možné finančně podpořit zde:
- Pomáháme lidem na útěku
- My je v tom nenecháme
- Češi pomáhají
- ComPass 42
- Iris centre
- Pomoc dětem na útěku (občanská iniciativa, která na dálku podporuje několik desítek uprchlických dětí ve spolupráci s organizací Iliaktida na řeckém ostrově Lesbos)
