Pět evropských hotspotů na řeckých ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos vytváří souostroví výjimečného stavu, který se postupně normalizoval. Standardizované řízení migrace má dočasně zachytit a kontrolovat další pohyb migrantů.

Evropský migrační režim zde prostřednictvím hotspotů operuje jako stroj třídící lidi na zasloužené uprchlíky a nezasloužené ekonomické migranty. Proč o těchto místech můžeme uvažovat jako o obětovaných zónách Evropy?

Narušená rovnováha

Je březen 2016 a procházíme hotspotem Moria na Lesbosu, kterému dominují dočasné příbytky v podobě ISO kontejnerů na betonových terasách. Jsou obehnané vysokými zdmi a žiletkovým drátem. Původní vojenská funkce prostoru vytváří dojem vězení s vysokým stupněm zabezpečení.

Právě dnes začíná platit evropsko-turecká dohoda, na jejímž základě má Turecko za evropské peníze přijímat deportované migranty a kontrolovat migraci z tureckých břehů. V Morii nyní čekají tři tisíce registrovaných žadatelů o azyl.

Zástupci evropských a řeckých organizátorů tábora tu včera vítali Angelinu Jolie, která se ze své pozice zvláštní vyslankyně Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky podobně jako papež František snaží upřít pozornost mezinárodního společenství k problému špatných ubytovacích podmínek. Aby místo nepůsobilo tak odstrašujícím dojmem, je po dobu její návštěvy stržen ostnatý drát nad betonovou zdí lemující centrální prostor hotspotu.

Kapacita registračního centra je právě naplněna a za jeho plotem se s připlouváním dalších migrantů začíná formovat neformální stanový tábor. O jejich přežití se starají desítky občanských organizací a stovky dobrovolníků z celého světa.

V oblasti zvané Olivový háj pro běžence organizují kromě humanitární pomoci pestrou řadu aktivit. Vzniká tak neformální prostor dočasné vzájemnosti kontrastující se striktnějším režimem panujícím za hradbou hotspotu.

Z úst pracovníků organizací působících v Morii slyšíme slova jako „situace už horší být nemůže“, „věříme, že se celý systém azylových procedur zrychlí“, „doufáme, že se zlepší životní podmínky příchozích“. Převládá pocit, že se situace stabilizovala a našlo se řešení migrační otázky.

Přesně o čtyři roky později je Olivový háj k nerozeznání. Místo se záplavou nových stanů a dřevěných příbytků rozteklo do obřího prstence obepínajícího původní vojenský prostor Morie. Zatímco na celém Lesbosu žije 86 tisíc obyvatel, jen v Morii samé nyní přežívá dvacet tisíc žadatelů o azyl (36 % mužů, 29 % žen a 35 % dětí včetně těch bez doprovodu). Nejvíce z nich pochází z Afghánistánu (73 %), Sýrie (12 %) a Somálska (5 %).

Více než sedminásobně je tak překročena původní kapacita, na jakou byl hotspot projektován. Jak by se nám žilo v prostoru určeném pro jednoho člověka, který je obýván lidmi sedmi?

Vzrůstající počet žadatelů o azyl a s ním spojené další zhoršení už tak naprosto katastrofálních podmínek je způsobeno faktem, že více lidí od tureckých břehů připlouvá, než je těch, kteří jsou deportováni, a šťastlivců, jimž se dostane povolení odcestovat na pevninu s kladným vyřízením azylové žádosti. Systém je přitom pořád založen na fiktivním předpokladu udržení rovnováhy mezi příjezdy a odjezdy migrantů z ostrovů. 

Moria se za poslední čtyři roky změnila v depresivní labyrint ztráty lidské důstojnosti. Dlouhodobě se o ní mluví jako o noční můře a peklu na zemi, žádná mediální metafora ale nedokáže vystihnout všudypřítomné psychické i fyzické zoufalství zařezané ve tvářích těch, kteří v dosažení břehu ostrova původně viděli záchranu svého života.