Koronavirus v plné nahotě obnažil pokrytectví evropské migrační politiky

Luděk Jirka

Blamáž v Británii, charterové lety z Rumunska pro dělníky na německá pole, lákání pracovníků z Ukrajiny — to vše má společného jmenovatele: evropská ekonomika nemůže fungovat bez levné pracovní síly migrantů.

Rostoucí ceny v obchodech za ovoce a zeleninu totiž nejsou způsobené jenom uzavřením hranic, ale také nemožností sklízet — jednoduše chybí pracovníci v zemědělství. Foto Radosław Drożdżewski, WmC

Koronavirus a na něj navázaná vládní nařízení doslova a do písmene rozmetaly celou migrační politiku České republiky a ohrozily stabilitu migračních proudů, které se formovaly již po mnoho let. V rámci restriktivních opatření se totiž uzavřely hranice a česká vláda zamezila vstupu jedincům, kteří neměli v České republice trvalý nebo přechodný pobyt.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nová víza se přitom vůbec neudělovala. Těm, kteří zde zůstali na krátkodobé nebo dlouhodobé vízum, byla platnost víza automaticky prodloužena po dobu šedesáti dní od ukončení nouzového stavu. Česká vláda tak zamezila vstupu „cizinců“ na své území a jedinci, kteří v té době v České republice nepobývali a kteří neměli výše uvedený trvalý a přechodný pobyt, se do země nedostali ani jak turisté.

V souvislosti s tím ovšem také vzrostla touha migrantů odejít zpět do svých domovských zemí. Nastalo masivní uzavření podniků a propouštění zahraničních pracovníků. Proč by tedy měli setrvávat v České republice či v jiných evropských zemích, když jsou podniky, stavebnictví i hotely uzavřené?

Snažili se tak odjet zpět za svými rodinami, ale mnozí to již jednoduše nestihli. Uzavření hranic totiž přišlo velice náhle. V tomto případě epidemie koronaviru obrátila logiku celé migrační politiky „naruby“ — migranti chtěli „ven“, ale nemohli.

Přitom ještě před několika dny by to bylo přesně naopak — migranti chtěli „dovnitř“, ale museli se probít přes omezující podmínky migrační politiky. Nyní tak museli zahraniční pracovníci čekat na speciální repatriační vlaky nebo lety, kterými odcestovali do zemí původu, aby pak byli ve své zemi dehonestováni jako přenašeči koronaviru nebo jako nezaměstnaní.

Některým státům však přišla repatriace vhod — například Ukrajina již dlouhodobě usilovala o návrat ukrajinských občanů zpět do vlasti. Navrátilci se totiž mají postarat o znovuvybudování ukrajinské země, která je těžce postižená kvůli ekonomickým krizím a vinou chronické nekompetence ukrajinské politiky.

Evropské vlády si však postupně uvědomili naléhavost zahraničních pracovníků a také zaměstnavatelé začali postupně požadovat obnovení pracovních víz pro zahraniční pracovníky. Rostoucí ceny v obchodech za ovoce a zeleninu totiž nejsou způsobené jenom uzavřením hranic, ale také nemožností sklízet — jednoduše chybí pracovníci v zemědělství.

Odpůrce brexitu tak může například těšit i skutečnost, že předpoklad Borise Johnsona o Angličanech pracujících na britských polích se ukázal jako licoměrný, nesprávný a populistický. Britové o práci na polích totiž nemají zájem.

Vláda se tak musela domluvit s Rumunskem, které je již v podstatě zvyklé na cirkulární migraci svých občanů, a britští zaměstnavatelé vypravili letadla pro rumunské pracovníky, aby v době vrcholící pandemie (!) pracovali na sběru zeleniny. Nebyla to však jen postbrexitová Británie, také Německo z obav před ztrátou úrody chřestu podepsalo s Rumunskem bilaterální dohodu o příjezdu rumunských pracovníků do Německa. A sama německá vláda zaplatila charterové lety z Kluže.

To samé udělalo i Rakousko, které tímto způsobem nalákalo rumunské sestřičky pro boj s koronavirem — samozřejmě na úkor potřeby zdravotníků v Rumunsku. Toto jsou všechno události v moderní Evropě nevídané a nedostatek zahraničních pracovníků se stává ožehavým celoevropským tématem.

Nicméně uvedená politika přinesla i striktnější kontrolu migrace — sami migranti již nemohou odjet do Německa nebo do Anglie na krátkodobé turistické — schengenské — vízum nebo cestovat po Evropě v rámci volného pobytu, jak na to byli zvyklí dříve, ale musí být transportováni pod pečlivým dohledem byrokratů, státních kontrol i soukromých podniků a zároveň musí být izolováni od majoritního obyvatelstva.

Rumunští pracovníci také museli po svém příjezdu strávit čtrnáct dní v karanténě, aby nebyli nebezpeční pro anglické nebo německé občany. Bylo to ale jen z toho důvodu, aby byli následně odsunuti do společných ubytovacích prostor, kde se nákaza může šířit svobodně a rychle.

Také na polích, kde zahraniční pracovníci pracují i více než deset hodin denně, není udržována sociální — nebo spíše fyzická? — distance, a není tak divu, že se mnozí zahraniční pracovníci nakazili. Mediálně známým se stal případ z 11. dubna 2020, kdy ve Freiburgu zahraniční pracovník z Rumunska zemřel na koronavirus.

S nadsázkou by se totiž dalo říct, že zahraničním pracovníkům je sice zamezen styk s vnějším světem, ale nedodržování pravidel uvnitř skupiny není zřejmě podstatné — zahraniční pracovníci musí dodržovat zákaz opouštění pracoviště, aby byli němečtí občané chráněni, ale tragická situace jich samých nikoho nezajímá.

Nemůžeme se tedy divit tomu, že v německém Bornheimu rovnou vypukla stávka sezónních pracovníků, protože jim zde kromě špatné ochrany před koronavirem byly zadržovány mzdy. Zahraniční pracovníci jsou totiž možná ochotni hazardovat s koronavirem kvůli výdělku, ale když je jim i ten odebrán, ztrácí tím jejich risk jakýkoliv smysl.

Drtivý nedostatek zahraničních pracovníků nepociťuje v současnosti pouze Anglie a Německo. Podobná situace je také ve Španělsku, kde je nedostatek pracovníků z Maroka, ale také v Itálii. Slovo „drtivý“ má své opodstatnění, protože navzdory veškerým snahám západoevropských států nemohou „nově příchozí“ zahraniční pracovníci zaplnit uvolněné pracovní pozice.

Velká Británie se tak s velkou námahou snažila zapojit Brity do práce na poli, ale její snaha se setkala se stejně velkou blamáží. Z potřebných devadesáti tisíc uvolněných pracovních míst se totiž zaplnilo pouhých sto dvanáct. Práce se rodilým Angličanům zdá příliš těžká, špatně placená a časově náročná.

Charterové lety pracovníků z Rumunska jsou pak jenom slabou náplastí, protože ve Velké Británii chybí až osmsetkrát více pracovníků v zemědělství. V Německu je pak potřeba na sklizeň chřestu až 300 tisíc pracovníků, ale německá vláda přesto zajásala nad cílem získat „alespoň“ 80 tisíc zahraničních pracovníků.

V celé své nahotě a více než kdy jindy se tak projevila závislost západní Evropy na zahraničních pracovnících z východní Evropy. Ironií osudu však je, že Rumuni, Poláci nebo Bulhaři byli na počátku epidemie vyhozeni z práce, anebo se vrátili do svých domovských států kvůli restrikcím jednotlivých vlád, aby je pak tytéž evropské státy žádaly o opětovný příchod. A to třeba i na stejné pracovní pozice.

Zatímco Rumunsko se evidentně spokojilo s cirkulační migrací svých občanů, ukrajinská vláda nechce znovu pouštět své občany do zemí Evropské unie. Chce si je udržet ve své vlasti. Je to dlouhodobá strategie, protože ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ještě před koronavirem lákal ukrajinské pracovníky zpět do vlasti.

Zároveň jim však Ukrajina nedokáže nabídnout pracovní pozice, a tak i tato země podlehla vábení Finska a domluvila se na poslání patnácti set ukrajinských pracovníků do skandinávské země. Podobné dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií se postupně rozjíždějí, a tak lze do budoucna predikovat návrat ukrajinských zahraničních pracovníků do zemí sedmadvacítky.

Oni sami však touží už teď odjet do Polska, kde pracovalo v roce 2019 až milión a půl ukrajinských občanů. Naráží však na omezení — do Polska nemohou odjet autobusem nebo vlakem, protože cestování těmito dopravními prostředky je zakázané.

Pokud by chtěli využít minibusy, tak by nedodrželi pravidlo dvoumetrového odstupu a na hranicích by je zadrželi polští pohraničníci. Hranici zároveň nemohou přejít pěšky na jednom z evropských pěších přechodů v Medyce. Musí tedy jezdit auty.

Řada z ukrajinských pracovníků však celou situaci vyřešila jiným způsobem. Autobusem odjedou na bělorusko-ukrajinské hranice, samozřejmě nelegálně, protože restrikce platí i na Ukrajině. Z hranic se dále dostávají pomocí autobusů na letiště do Minsku a následně letí do zemí Evropské unie. A to - mimo jiné - i do České republiky.

Česká vláda totiž neuzavřela letecký koridor s Běloruskem a také Bělorusko neuzavřelo své hranice, protože tamní diktátor Lukašenko se domnívá, že koronavirus není nebezpečný. Migrovat však mohou pouze jedinci, kteří obdrželi vízum nejpozději v první polovině března 2020, protože dalším zájemcům již vízum uděleno nebylo.

V Polsku, potažmo v jiných zemích Evropské unie, pak musí strávit čtrnáct dní v karanténě na své vlastní náklady, než mohou začít pracovat. Tyto náklady jim pochopitelně zaměstnavatel často neproplatí, přestože jim může slíbit pracovní místo, a tak se osobní útraty mohou vyšplhat až na 150 euro za dva týdny na ubytování i za běžné životní potřeby. Řada Ukrajinců tak zůstává doma a čeká, jak se situace vyvine.

Osud zahraničních pracovníků je tragický v tom, že se vystavují nebezpečí prostě proto, že potřebují peníze. Na jedné straně tak musí občané Německa striktně dodržovat podmínky sociální distance a na druhé straně sezónní pracovníci tam musí totožné principy porušovat a dát všanc své zdraví, protože dávají přednost risku a výdělku před bezpečím a prázdnou kapsou.

Sami by pak měli i v odlehlé rumunské vesnici dodržovat podmínky sociální distance, ale jakmile se oblečou do „obleku“ migrantů a je na ně naroubována „otrokářská role“ sezónního pracovníka, tak to již pro ně neplatí. Mohou žít ve společných prostorách, pracovat společně na poli a jíst ve společné jídelně, ale musí být izolováni od britských nebo německých občanů, aby je nenakazili.

A to všechno jenom kvůli tomu, aby pak karanténou chránění Britové, Němci, ale také Francouzi a jiní občané Evropské unie včetně Čechů dostali na stůl čerstvou zeleninu a ovoce. Zde je krásně vidět principy neoliberální evropské politiky, které i přes některá pozitiva, jež obnáší, dělí obyvatele Evropské unie (a potažmo Evropy) na dvě kategorie — na privilegované a neprivilegované.

Migranty však může těšit jedna náležitost — celá politika Evropské unie — a postbrexitová Británie — se doslova odkopala. Obnažilo se, v jaké míře je postavená na politice zaměstnávání levné pracovní síly z východní Evropy.

    Diskuse
    JK
    May 29, 2020 v 21.9

    Aspoň je v plné míře vidět, v čem spočívají ty evropské hodnoty...