Rovnost a migrace
Luděk JirkaStěžejním předpokladem uloženým v základech západních demokracií je přesvědčení, že všichni lidé se rodí rovni. V realitě tomu tak ale není, a to i v důsledku strukturálně nespravedlivého mezinárodního uspořádání.
Sociálně-ekonomické nerovnosti jsou českým občanům dobře známé. Jedná se o odlišné postavení tříd, mužů a žen nebo etnických skupin, přičemž každá „kategorie“ má v českém státě odlišný přístup k moci a k finančním tokům.
Podobné principy sociálně-ekonomických nerovností by se daly „povýšit“ také do mezinárodního prostoru v dnešním globalizovaném světě, protože bohaté státy severní polokoule (tzv. globálního Severu) si udržují své silné ekonomické postavení z velké části na úkor rozvojových států jižní polokoule (tzv. globálního Jihu). Celý globální ekonomický systém je na udržování ekonomických nerovností, ale také na jejich prohlubování, postaven.
Popsaná situace významně dopadá na obyvatele celého světa, kteří se ocitají v určitém předurčeném postavení už pouze tím, že se narodí v konkrétní zemi. To se pochopitelně nedá ovlivnit — nikdo se nikoho neptá, zda se chce nebo nechce narodit tam či onde — ale přesto je narození v konkrétní zemi nejčastější příčinou toho, zda bude daný jedinec v sociálně-ekonomickém smyslu požívat privilegované postavení na takzvaném globálním Severu, nebo naopak neprivilegované postavení na takzvaném globálním Jihu.
Sociálně-ekonomický status jedince určuje, jak se s ním bude zacházet. A je více než patrné, že neprivilegovaní obyvatelé globálního Jihu „tahají za kratší konec“. Plyne z toho jediné, lidé se stále ještě nerodí rovni a se stejnými svobodami, všeobecné deklaraci lidských práv navzdory.
Není žádným tajemstvím, že vyspělé státy Severu definují lidská a sociální práva jako univerzální a mnohé konkrétní hodnoty — jako je právě ona rovnost a svoboda, ale třeba také právo na život — jsou z pozice států vnímány jako všeobecně platné imperativy. Jinými slovy, i rozvojové státy na jižní polokouli mají lidská a sociální práva dodržovat.
Předpoklad univerzality lidských a sociálních práv je z pohledu států severní polokoule často vnímán jako samozřejmý, ale na druhé straně existují situace prokazující, že rovnost a svoboda jsou i v jejich podání jen určitou rétorickou figurou. Protože faktor původu se v případě migrace jeví jako důležitý a státy bohatého Severu svou restriktivní imigrační politikou vůči migrantům z chudého Jihu dávají najevo nadřazenost obyvatel Severu.
Idea rovných lidských a sociálních práv se tak křiví, protože mnohé státy Severu se sice zasazují za dodržování lidských práv, ale samy onu rovnost vědomě porušují. Imigrační restrikce vůči obyvatelům chudého Jihu se sice dají ideologicky zdůvodnit, například odkazem na nutnost fungování sociálního státu, ale tím se opět jen artikuluje základní podmínka nerovného postavení lidí ve světě.
S globální nerovností obyvatel by snad souhlasil každý, ale vyzdvihl bych jeden bod, který považuji za klíčový — místo narození, respektive původ. Z hlediska imigračních politik se totiž právě původ jeví až jako nesmyslně zdůrazňovaný aspekt.
Původ totiž obnáší i předpokládané kulturní dispozice, které údajně nemohou být kompatibilní s kulturními předpoklady společenstev bohatého Severu. To je ovšem falešná a ideologická představa, protože za každým vyzdvihováním kulturních rozdílů se skrývá spíše touha omezit imigraci.
A tak mohou být Syřané jednoduše odmítáni z toho důvodu, že nejsou křesťany, zatímco eritrejští křesťané jsou odmítáni, protože představují „hrozbu“ americkému národu. Kulturní dispozice a původ jako kritérium pro nastavení restriktivní imigrační politiky jsou ve skutečnosti výsledkem rozhodnutí mocenské elity. Přesto se ale zdá, že taková rétorika funguje perfektně a lidé ji akceptují.
A to i navzdory tomu, že některá restriktivní nařízení jsou vyloženě hloupá, jako například právě zákaz všem občanům Eritreje cestovat do Spojených států amerických, nebo spojená s pouhou domnělou úlohou státu ve vztahu k ochraně obyvatel — například v případě sekuritizace migrační politiky. Původ a kulturní dispozice jsou vnímány jako podstatný aspekt migrační politiky, a to i v důsledku všech nesmyslů o kulturních normách a hodnotách, jež jsou obyvatelům bohatého Severu vtloukány do hlavy, na což nejvíce doplácejí právě obyvatelé chudého Jihu.
Celá situace je ale ještě zamotanější, protože někteří obyvatelé z chudého Jihu jsou opravdu preferováni. To se týká především vysoce kvalifikovaných migrantů, například IT pracovníků z Indie, kteří mají v mnoha ohledech snazší cestu k imigraci do států bohatého Severu než jejich nízko kvalifikovaní indičtí přátelé.
Do principů mezinárodní migrace jsou tak zakomponovány původ i kulturní dispozice, ale ty mohou být jen zesilovačem sociální nerovnosti. Nakonec jsou tak právě ony neartikulovanou stabilní normou mezinárodní migrace — zatímco pohled na kulturní dispozice se mění podle toho, jak se mění vládní garnitura a její nálady, sociální nerovnosti spojené s upřednostňováním kvalifikovaných migrantů jsou v přístupu bohatého Severu neměnné již řadu let.
Ačkoli takto nastavený systém nyní funguje a bohaté státy globálního Severu si bezpochyby mnou ruce, jak se jim podařilo nastavit globální situaci ke svému vlastnímu užitku, velkou otázkou zůstává budoucnost spojená nejen s postkoronavirovou situací nebo s rostoucí vahou Číny. Narůst migrace se jeví jako nevyhnutelný proces, ale státy globálního Severu se stále projevují tak, jako kdyby si to nepřipouštěly.
S postupujícím časem však budou celosvětové sociálně-ekonomické nerovnosti čím dál více patrné. Předstírat, že jsou si všichni lidé rovni, a přitom bránit některým vybrat si místo pobytu jen kvůli jejich původu a udržovat současně mezinárodní ekonomické vztahy ve formátu, který prohlubuje strukturální nerovnost, a tím činí na mnoha místech život obtížně snesitelným, nepůjde donekonečna.
STRUKTURÁLNÍ SPRAVEDLNOST
Každá struktura je nespravedlivá, takže snaha o vyřešení strukturálně nespravedlivého uspořádání vede nutně ke zrušení struktury. Může ale člověk existovat bez struktury?
Když bychom si tedy měli uvést příklad nějaké spravedlivé struktury, jde třeba o strukturu prázdna. Každá jiná struktura je totiž nespravedlivá.
Autor kritizuje skutečnost, že vysoce kvalifikovaní migranti (například IT pracovníci z Indie) jsou při migraci do bohatších států globálního Severu upřednostňováni před nízko kvalifikovanými migranty. Vidí v tom - přímo do principu migrace zabudovaný - "zesilovač sociální nerovnosti".
Představme si tedy, že se tento jev budeme snažit omezit a ve zdrojových zemích migrace zůstane už jen opravdová - zcela nekvalifikovaná chudina, která nemá peníze ani na převaděče, vydaná navíc napospas teroristickým bojůvkám usilujícím o moc nad teritorii rozkládajících se států. Tento terorismus je navíc často financován právě ze zisků z převaděčství (tedy z obchodu s lidmi). Jiříku raď! (Patrně v reakci na nastalou situaci vytvoříme projekty humanitární pomoci, která pak bude částí domorodých obyvatel opět vnímána jako pokračování neokolonialismu a uplatňování západní kulturní nadvlády - tedy opět jako příležitost k "osvobozeneckému boji", k obraně své kultury a náboženství před dekadentním - morálně zkaženým Západem.)
Článek je podle mě pěkným dokladem upadajícího západního humanitního vzdělání.
Vychází z toho poněkud absurdní závěr, že demokratické státy globálního Severu by tedy na vlastní náklady měli na svá území z ostatního světa přepravovat především ty nejméně kvalifikované a nejchudší lidi (kteří sami nemají peníze na cestu), zatímco kvalifikované a vzdělané je naopak nutno ponechat v původních zemích, aby zajistili jejich rozvoj, zdravotní péči, vzdělání ve školách ap.
Je tu samozřejmě ta otázka jestli ti lidé, které bychom takto chtěli přemístit, by k tomu poskytli dostatečně informovaný souhlas a jestli je takový záměr proveditelný. (Například podle vyjádření bývalého generálního ředitele organizace Lékaři bez hranic, Arjana Hehenkampa "čtyřicet procent lidí zachráněných z člunů vysvětluje, že byli k nastoupení donuceni" (L’Osservatore Romano, mercoledì 5 aprile 2017).
Autor článku vychází z chybného předpokladu, že kritérium globální sociálně-ekonomické rovnosti je pro lidský život patrně kritériem téměř skoro nejdůležitějším.
Stačí ale, když si vzpomeneme třeba na domorodce z ostrova Severní Sentinel (kteří kontakt s moderní civilizací odmítají), abychom viděli, že jde o nesmysl, o bezmyšlenkovité rozšíření západního způsobu uvažování na celé lidstvo, o implantaci našeho hodnotového žebříčku všem bez rozdílu.