Soužití Romů a Čechů bylo vždy ožehavým tématem. Zatímco Organizace spojených národů, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě i jiné mezinárodní organizace kritizují Českou republiku za přetrvávající rasismus a také sami čeští vládní činitelé hovoří o nutnosti odstraňování segregace Romů, analýza Karla Čady a Daniela Hůleho pro Agenturu sociálního začleňování hovoří o konkrétních projevech soužití zcela jinak — Romové ve školní třídě jsou důvodem, proč někteří rodiče dávají své děti do jiného, zřejmě „lepšího“ školního kolektivu, a tím segregaci a rasismus jenom umocňují.

Celkově řečeno, analýza obou autorů hovoří o „rovnostářských“ a „hierarchicky orientovaných“ rodičích, přičemž právě druhá kategorie rodičů odmítá Romy ve školní třídě. Zároveň však odmítá ve školní třídě autisty a děti s poruchami učení (možná jen do té doby, než se jim samým narodí autistické dítě) a není to tak jen „romství“, ale i zdravotní a sociální znevýhodnění, které by podle „hierarchických“ rodičů mělo být důvodem pro přeložení dětí do jiných škol.

Trochu paradoxně se pak právě tito rodiče staví negativně k inkluzi, která má postavení žáků s určitým znevýhodněním zlepšit. Toto uvažování opět vede pouze k tomu, za co je Česká republika pravidelně pranýřována — za segregaci.

Vláda České republiky by tu měla zasáhnout a začít volat po možné nápravě. Zatím to ovšem vypadá tak, že bude inkluze vystavena spíše „negativní“ revizi, a to v konečném důsledku bude znamenat zhoršené postavení znevýhodněných žáků. Úprava vyhlášky přitom znamená — jak jinak — plošnou revizi inkluze, která tak bude postavena po vůli „hierarchických“ rodičů.

Úprava vyhlášky č. 27/2016 Sb. podepsaná ministrem školství Robertem Plagou pomocí vyhlášky č. 248/2019 Sb. ve skutečnosti znamená revizi inkluze po vůli „hierarchických“ rodičů. Vyhláška již vstoupila v platnost od  1.1. 2020 a jejím záměrem bylo klást větší důraz na sdíleného asistenta pedagoga, ale také zlepšit pozici asistentů ve třídě s ohledem na nejistotu zaměstnání a malý plat (měla se tak zlepšit jejich situace s úvazky).

Na druhou stranu si lze snadno představit, že s úpravou vyhlášky nesouhlasí školy, které vnímají inkluzi pozitivně a podporují ji. Úprava totiž ve své bohorovnosti neříká, aby se školy na inkluzi vykašlaly, ať si školy inkluzi klidně ponechají, ale ať čerpají finance z rozpočtu školy samé.

Tím si vláda v podstatě „myje ruce“, když připouští možnost inkluze, ale od případných negativních dopadů dává ruce pryč a zodpovědnost tak může — opět bohorovně — shazovat na školy. Tím pádem je například jedna nejmenovaná pražská logopedická škola nucena od roku 2020 propustit většinu svých asistentů pedagogů kvůli finanční situaci, ačkoliv ještě více než jiné základní školy pracuje se sociálně i zdravotně znevýhodněnými dětmi, ať se již jedná o děti s ADHD, o děti s poruchami učení, o děti s problémem řeči nebo o romské děti.

Inkluze tu tedy dostává pořádně na frak — a není to v důsledku štvavých kampaní bulváru, jmenovitě Blesku, jako tomu bylo naposled, či dezinformačních zdrojů, ale je to důsledkem úpravy vyhlášky. A aby bylo úplně jasno, tímto se opět vzdalujeme západním zemím, kde si politici již dávno uvědomili, že pozitivní diskriminací lze napravit nevýhodné a diskriminující postavení zástupců určitých skupin.

Pravým smyslem pozitivní diskriminace je totiž prostě narovnat podmínky, a nikoliv nadřazovat postavení menšin na úkor postavení Čechů, jak si tu mnozí rádi hlásají. Že to s ní nyní vypadá v České republice velice bledě, je obrazem naší pokleslosti.

Radek Vorlíček z Univerzity Hradec Králové se ve své nedávno publikované knize „Jak se daří inkluzi u nás a na Slovensku“ zcela jasně zastává škol pracujících s inkluzionistickým prostředím, ačkoliv ani on nemůže říct, že je s českou inkluzí vše v pořádku. Je to logické, protože inkluze nevyřeší všechno.

Dokud bude české prostředí rasistické a segregační, tak je inkluze jen slabou náplastí na velké bolesti české společnosti, které začínají již od raného dětství, a nikoliv až ve školním prostředí. Negativní vymezování se vůči někomu je v českém prostředí stálicí, která se udržuje v rodinách, a ve školním kolektivu pouze přetrvává.

Vlastně je pak úplně jedno, jestli dělení bude na etnickém základě nebo na jiném základě, jak uvádí Radek Vorlíček, protože „hierarchičtí“ rodiče do druhé skupiny dětí zařazují nejen Romy, ale i autisty a děti s poruchami učení. Ale pokud by jim to někdo nabídl jako možnost, tak by zřejmě do druhé skupiny zařadili i děti nedoslýchající, děti s červeným okem, se špatným opálením, s tlustými prsty, se zrzavými vlasy. Anebo třeba i židovského původu.