„Tradiční“ postoj k inkluzi aneb děti první a druhé kategorie

Luděk Jirka

Postoj české společnosti k inkluzi ukazuje míru institucionálního rasismu a sklonů k segregaci, na které nakonec doplácejí úplně všichni.

Soužití Romů a Čechů bylo vždy ožehavým tématem. Zatímco Organizace spojených národů, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě i jiné mezinárodní organizace kritizují Českou republiku za přetrvávající rasismus a také sami čeští vládní činitelé hovoří o nutnosti odstraňování segregace Romů, analýza Karla Čady a Daniela Hůleho pro Agenturu sociálního začleňování hovoří o konkrétních projevech soužití zcela jinak — Romové ve školní třídě jsou důvodem, proč někteří rodiče dávají své děti do jiného, zřejmě „lepšího“ školního kolektivu, a tím segregaci a rasismus jenom umocňují.

Celkově řečeno, analýza obou autorů hovoří o „rovnostářských“ a „hierarchicky orientovaných“ rodičích, přičemž právě druhá kategorie rodičů odmítá Romy ve školní třídě. Zároveň však odmítá ve školní třídě autisty a děti s poruchami učení (možná jen do té doby, než se jim samým narodí autistické dítě) a není to tak jen „romství“, ale i zdravotní a sociální znevýhodnění, které by podle „hierarchických“ rodičů mělo být důvodem pro přeložení dětí do jiných škol.

Trochu paradoxně se pak právě tito rodiče staví negativně k inkluzi, která má postavení žáků s určitým znevýhodněním zlepšit. Toto uvažování opět vede pouze k tomu, za co je Česká republika pravidelně pranýřována — za segregaci.

×