Slovo inkluze je dnes skloňováno ve všech pádech, ohání se jím kdekterý metodický předpis, mluví se o něm v novinách i v televizi. Setkáváme se s ním v českém veřejném prostoru tak často, až by se mohlo zdát, že jde o celonárodní prioritu, na níž svorně pracují média, školy i politika. Znovu se ocitla v ohnisku veřejné pozornosti v důsledku restriktivních plánů ministerstva školství, proti kterým protestuje odborná veřejnost.

Při bližším pohledu se však ukazuje, že za veřejnou tematizací inkluze se skrývá řada protichůdných zájmů a více nebo méně otevřených sporů o to:

1. co přesně se inkluzí rozumí, co ještě inkluze jako pojem i praxe zahrnuje a co už je za její pomyslnou hranicí — to jsou spory definiční;
2. jakými cestami ji prosazovat ve školní i mimoškolní praxi — to jsou spory metodické;
3. jak daleko a do jaké hloubky máme při takovém prosazování jít — spory o míru inkluze a optimálního tlaku na její uskutečnění;
4. jaký je reálný společenský dopad různých inkluzivních přístupů a praktik, tj. jakou hodnotu přinášejí společnosti — spory evaluační;
5. zda je vůbec inkluze žádoucí a zda to není pomýlená idea, prosazovaná mnohdy z vyšších pater politiky nebo dokonce ze zahraničí, která našemu školství přináší víc škody než užitku — to jsou spory ideologické.

V definičních sporech jde o to, co je obsahem inkluze; v metodických o to, jak tento obsah naplnit životem; ve sporech o míru pak o to, kolik takového obsahu potřebujeme; v evaluačních sporech se řeší širší účinek, jímž obsah, metoda i míra již uskutečňované inkluze působí na školu i celou společnost; v ideologických sporech se přetahujeme o smysl veškerých inkluzivních snah.

Netřeba zdůrazňovat, že všechny uvedené rozměry inkluze mají v sobě nezanedbatelný prvek politický, který nás ponouká k debatám o tom, nakolik je inkluze vhodná pro naši polis, nejčastěji chápanou buď místně jako obec (město, vesnice či bezprostřední lokalita, kde žijeme), anebo šířeji jako český národ. A jakkoli nelze inkluzi na politický prvek redukovat, je to právě tento element, který ji nejvíc zviditelňuje ve veřejném prostoru a který ji mění v cosi, co je obecně vnímáno jako problém.

Nikoli jen problém ve smyslu tématu, jímž je třeba se zabývat, chceme-li se jako společnost posunout dál, ale i ve smyslu čehosi, co samo plodí potíže. Ba mnohdy to budí dojem, že dokud se o inkluzi nemluvilo tolik jako dnes, bylo nám vlastně lépe.

Tak se paradoxně to, co mělo být řešením zjevných nesnází našeho sociálního života, změnilo v některých výsecích naší obecné rozpravy v něco, co samo problém způsobuje prostě proto, že jsme to vůbec připustili jako téma. To je první paradox českého veřejného prostoru: že inkluzi nastoluje nikoli jako řešení a kýžený cíl, nýbrž v poslední době čím dál víc a hlasitěji také jako zdroj potíží a překážku na cestě k rozumnější budoucnosti. Na inkluzi se česká společnost neshodne a je ve vztahu k ní očividně rozdělena, tak jako je rozpolcena i v jiných otázkách, jež hýbou dnešním světem.

Aniž to dokládám sociologickými daty, troufám si tvrdit, že záporný postoj k inkluzi není v naší společnosti rovnoměrně distribuován napříč všemi sociálními třídami, profesními skupinami a zájmovými uskupeními. Kdo u nás sleduje snahu o zavádění inkluze do praxe, těžko se může ubránit dojmu, že inkluze se jevila zprvu jako báječný nápad prosazovaný odkudsi shora (ano, zleva o něco více než zprava), jemuž se ti dole, kdo ji mají prosazovat v praxi, leckdy brání.

Abychom nekřivdili mnoha českým učitelkám a učitelům, musíme to říct přesněji: řada kantorů začala inkluzi nadšeně prosazovat, ale našlo se i nemálo takových, kteří byli k myšlence inkluze skeptičtí od samého začátku, a k nim později přibyli další, jejichž důvěra byla nalomena poté, co zažili potíže spjaté se zaváděním inkluzivních metodik přímo do praxe.

Máme tedy mezi učiteli jak stoupence inkluze, tak ty, kdo ji nepovažují za nejlepší nápad. Přitom ve druhé skupině se sešli ti, jejichž záporný postoj lze označit jako apriorní (byli proti inkluzi odjakživa), s těmi, kdo zaujali záporný postoj až na základě praktické zkušenosti, již vyhodnotili jako neblahou (aposteriorní postoj). Samozřejmě nežijí učitelé ve společnosti izolovaně a kromě svých zkušeností jsou ovlivňováni i tím, jak o inkluzi uvažují a hovoří jiní.

Inkluze a polarizace veřejného prostoru

Podívejme se do vyšších pater české sociální pyramidy — zejména na třídu politickou. I její chování prochází určitými výkyvy v čase a je podobně, jako je tomu u jiných segmentů společnosti, ovlivňováno mimo jiné médii a celkovou atmosférou ve státě; určitou měrou tato třída společenskou atmosféru spoluutváří, ať již přímo svými veřejnými projevy a mocenskými rozhodnutími, nebo nepřímo přes sdělovací prostředky.

Celkový trend je zřejmý: v posledních letech zažíváme obdobnou proměnu voličského chování jako ostatní země euroamerického světa. Ta se projevuje tím, že slábnou tradiční středové strany, jsouce vytlačovány politickými subjekty novými nebo krajními, přičemž se obě uvedené charakteristiky nemusejí vylučovat: i to, co je nové, může (ale nemusí) inklinovat k extrémismu podobně, jako k němu mohou inklinovat již zavedené strany.

Společnost v mnoha zemích našeho civilizačního okruhu se čím dál hrozivěji polarizuje a příkopy mezi protivnými tábory se prohlubují, což dokládají i výzkumy z poslední doby. Je jasné, že společnost, která se sama štěpí a čím dál obtížněji dokáže nalézat společný jazyk, který by dokázal oslovit většinu jejích členů, bude i myšlenku inkluze přijímat obtížněji než společnost, která není tak palčivě rozdělena.

Všimněme si přitom paralelismu mezi inkluzí a fungováním rozprav ve veřejném prostoru. Oblast promluv, jimiž je společnost s to oslovit sebe samu, tj. většinu svých příslušníků tak, aby tyto promluvy vnímali víceméně stejným způsobem, bývá někdy označována jako diskurzivní univerzum. Takové univerzum tedy slouží tomu, aby daná společnost dokázala být inkluzivní vůči sobě samotné; aby uměla zapojit většinu svých členů do společně sdíleného rámce slov, výpovědí a příběhů, které jsou těmito členy interpretovány shodně či velmi podobně, a nikoli zcela protichůdně.

Nazvu tuto schopnost společnosti její komunikační autoinkluzivností: čím mohutnější je vrstva diskurzu, která shodně oslovuje jistý segment společnosti, a čím větší díl zaujímá takový segment v celé společnosti, tím silnější autoinkluzi vykazuje daná společnost. A tím snazší je pak pro ni získat své členy pro určitý nápad a přimět je k tomu, aby ho společně uskutečnili. Prosazovat školní inkluzi v takové společnosti, která má sama nízkou komunikační autoinkluzivnost, je nepochybně obtížnější, než pokoušet se o totéž ve společenstvích, jež snáze oslovují své příslušníky.

Je přitom zřejmé, že právě schopnost komunikační autoinkluze české společnosti v posledních letech klesá nebo se přinejmenším transformuje. A tak se dostáváme ke druhému paradoxu českých debat o inkluzivním vzdělávání: inkluze sama není v našem národním společenství autoinkluzivní téma, neboť jako námět diskuze nás rozděluje. Tohle téma funguje ve veřejných rozpravách tak, že společnost štěpí, a tudíž se snadno stává obětí instrumentálního rétorického zneužití těmi politiky, kteří vědí, že rozdělením společnosti mohou získat body pro sebe.

Diskurz i politika — či přesněji část politiky — se tu vzájemně umocňují ve svém neblahém účinku: působením takových politiků se obecná přijatelnost inkluze ve společnosti ještě víc snižuje. Inkluze jako téma veřejné rozpravy se mění v nástroj exkluze třeba těch, kdo se za inkluzi toho času nejvíc zasazují.

Neboť z hlediska mocenského mechanismu není podstatného rozdílu mezi rozdělováním společnosti vedví kvůli tomu, abychom ji pak — rozdělenou — snáze ovládali, a vylučováním těch slabších ze společnosti kvůli tomu, aby raději žili životem pokud možno odděleným od hlavního proudu společnosti. Pokaždé vylučujeme jistý díl společnosti.

Jestliže se oba postupy příliš neliší z hlediska mocenského mechanismu, je mezi nimi ovšem kardinální rozdíl etický: u společnosti rozštěpené na dvě přibližně stejně velké části má — dokud funguje demokracie — potlačená část šanci příště se opět dostat k moci. Menšina takovou šanci nemá. Odtud Masarykova slova, že měřítkem naší demokracie je náš vztah k menšinám.

Inkluze jako indikátor směřování společnosti

Že menšiny nemusejí být definovány pouze jazykově nebo etnicky, ví antropologie dávno. Menšiny jsou ti, kdo jsou společensky trvale slabší při prosazování svého hlediska či svých zájmů ve veřejném prostoru. Ochrana menšin patří k základním pilířům právního státu.

Náš vztah k zapojení menšin do společnosti je jedním z ukazatelů našeho vztahu k liberální demokracii. Zhoršuje-li se náš vztah k inkluzi, je to neklamnou známkou toho, že i demokracie může být v budoucnu ohrožena. Její korozi poznáme zpravidla podle toho, že se drolí a slábne právě sociální soudržnost. S klesající společenskou kohezí slábne i ochota většin brát ohledy na slabší tak, aby se i oni mohli cítit plnohodnotnými členy společnosti.

V tomto smyslu je náš postoj vůči inkluzi indikátorem toho, jakým směrem se naše společnost jako celek vyvíjí. Řečeno zjednodušenou zkratkou: náš dnešní vztah k inkluzi napovídá leccos o tom, v jakém společenském řádu budeme žít zítra. Bude-li se tento vztah nadále zhoršovat, roste pravděpodobnost, že na místo inkluzivnosti převládne v našem veřejném životě vylučovací princip, jenž je jejím opakem.

Pokud by se to stalo ve větší míře, je zřejmé, že to nebude slučitelné s liberální demokracií a ta bude nahrazena systémem jiným, dost možná autoritářštějším. Náš vztah k inkluzi ukazuje naši budoucnost.

Aby mi bylo dobře rozuměno: vůbec to neznamená, že každý, kdo se staví kriticky k některým aspektům zavádění inkluze do našich škol, je tmář s autoritářskými sklony. Při zavádění dochází k chybám a objevují se i nečekané potíže, často chybí dostatečná finanční podpora — zde všude je aposteriorní kritika nejen oprávněná, nýbrž i potřebná a žádoucí: někdy to jsou sami stoupenci inkluzivní školy, kdo nejhlasitěji poukazují na chyby a nedomyšlenosti.

Řečeno shora uvedeným názvoslovím, učitelé vedou o inkluzi spory metodické, definiční, evaluační i spory o míru. Kritika toho, jak se u nás prosazuje inkluze, však někdy přerůstá ve frontální útok na její smysl a aposteriorní, věcná, o konkrétní zkušenosti opřená kritika přechází v postoje blízké kritikům apriorním: že to je zkrátka celé nesmysl a že bychom udělali lépe, kdybychom o inkluzivnější poměry vůbec neusilovali — ve škole ani ve společnosti. Pokud by u nás drtivě převládl takový postoj a současně se stal i oficiální doktrínou na vládní a ministerské úrovni, byl by to další projev toho, že se jako národní společenství odkláníme od liberálnědemokratického zřízení.

Nemá-li se kritika nejrůznějších dílčích stránek zavádění inkluze ve školách nakonec překlopit v jednotný, paušálně odmítavý postoj, který si v ničem nezadá s ideologicky apriorním bojem proti uplatňování inkluzivního principu ve společnosti jako celku, je užitečné, když mocenské elity dávají jasně najevo, že navzdory všem dílčím přehmatům je inkluze žádoucí cíl. Vzhledem k již zmíněné rozpolcenosti naší společnosti se to žel neděje. A to je třetí paradox našeho veřejného prostoru; má svou stránku politickou a mediální.

Začněme od té politické: místo aby hlava státu posilovala ústavní princip ochrany menšin a potřebného začleňování všech, i těch nejslabších, do celku naší společnosti, opakovaně ve svých projevech napadá jak jednotlivé sociální či etnické skupiny, tak obecně samu myšlenku inkluze. Připočtěme k tomu soustavný mediální tlak, jejž třeba za Sobotkovy vlády vyvíjel proti inkluzi nejčtenější český deník Blesk, a tu se nám vyjeví celospolečenská atmosféra dneška, v níž mají naši učitelé prosazovat inkluzivnější vzdělávání.

Vzniká sendvičový efekt: český kantor usiluje o školní inkluzi svírán dvojím tlakem — seshora jeho úsilí politicky zpochybňuje prezident jako ústavně i symbolicky nejvyšší představitel země; zároveň na toto úsilí zespoda útočí bulvár coby nejspodnější vrstva českých masových médií. Pracovat na inkluzi v tomhle politicko-mediálním sendviči není zrovna jednoduché a nelze než smeknout před učitelkami, řediteli, pedagogickými asistenty a všemi dalšími pracovníky, kteří to přes veškerou rostoucí nepřízeň doby nevzdávají. Neboť jak jsem už naznačil výše — v zápasu o inkluzi nejde jen o ni, nýbrž též o budoucnost naší země.

Dovedu si představit, že s mým popisem nemusí každý souhlasit — třeba z toho důvodu, že se hlásí k jiné ideové orientaci nebo nevnímá inkluzi jako tak důležitou pro naši nekonfliktní a mírovou budoucnost. Anebo třeba považuje za důležité jiné věci, než je vědomé úsilí čelit rostoucí tendenci k uplatňování kolektivního vylučovacího principu vůči určitým segmentům společnosti — tendenci, která zvyšuje bariéry mezi částmi společnosti a podvazuje možnosti sociální mobility. Koneckonců lze připustit, že má poměrně abstraktní úvaha se mýlí.

V takovém případě je nejlepší sestoupit z abstraktních výšin na zem fakticity a posunout se od teoretičtějšího pohledu k postřehům, jež vyrůstají z nitra empirické skutečnosti. Co je k tomu zapotřebí? Podívat se do konkrétních škol; posadit se do škamen a sledovat trpělivě, jak se k sobě navzájem chovají žáci i žákyně, jaké skupinky mezi sebou vytvářejí a koho z nich vylučují.

A jakou roli ve skupinové dynamice školní třídy — někdy záměrně a někdy nevědomky — hrají učitelé nebo rodiče a širší okolí školy. Právě takový pohled nabízí kniha Radka Vorlíčka Jak se daří inkluzi u nás a na Slovensku. Autor si dal tu práci a dlouhé týdny a měsíce navštěvoval základní školy v Čechách, na Moravě a na Slovensku, aby zkoumal, jak se v nich daří inkluzi; co ji podporuje a co jí naopak brání; jaké má účinky na chování dětí a jak ji svými postoji i projevy ovlivňují pedagogové a vedení školy. Jak se na škole podepisují poměry, které panují v té které obci.

To vše autor vnímá a pečlivě, minuciózně dokumentuje nejen slovem, nýbrž i mnoha situačními nákresy, aby maximálně přiblížil čtenáři to, co zažil a viděl na vlastní oči: dynamiku skupinových vztahů v dnešní škole. Dynamiku živou, která navzdory vší své proměnlivosti nakonec podává poměrně jednoznačné svědectví o tom, nakolik má inkluzivní přístup smysl, s jakými překážkami se setkává a kde naráží na své meze.

Text je redakčně upravenou předmluvou ke knize Radka Vorlíčka Jak se daří inkluzi u nás a na Slovensku.