Inkluze a naše budoucnost: O třech paradoxech veřejného prostoru

Tomáš Samek

Autor se zamýšlí nad tím, co proměny postojů k inkluzi vypovídají o naší společnosti. Jeho úvaha se stává znovu aktuální ve světle záměrů ministerstva školství omezit inkluzi, proti kterým protestuje odborná veřejnost.

„Měřítkem demokracie je náš vztah k menšinám.“ TGM Foto ČT

Slovo inkluze je dnes skloňováno ve všech pádech, ohání se jím kdekterý metodický předpis, mluví se o něm v novinách i v televizi. Setkáváme se s ním v českém veřejném prostoru tak často, až by se mohlo zdát, že jde o celonárodní prioritu, na níž svorně pracují média, školy i politika. Znovu se ocitla v ohnisku veřejné pozornosti v důsledku restriktivních plánů ministerstva školství, proti kterým protestuje odborná veřejnost.

Při bližším pohledu se však ukazuje, že za veřejnou tematizací inkluze se skrývá řada protichůdných zájmů a více nebo méně otevřených sporů o to:

  1. co přesně se inkluzí rozumí, co ještě inkluze jako pojem i praxe zahrnuje a co už je za její pomyslnou hranicí — to jsou spory definiční;
  2. jakými cestami ji prosazovat ve školní i mimoškolní praxi — to jsou spory metodické;
  3. jak daleko a do jaké hloubky máme při takovém prosazování jít — spory o míru inkluze a optimálního tlaku na její uskutečnění;
  4. jaký je reálný společenský dopad různých inkluzivních přístupů a praktik, tj. jakou hodnotu přinášejí společnosti — spory evaluační;
  5. zda je vůbec inkluze žádoucí a zda to není pomýlená idea, prosazovaná mnohdy z vyšších pater politiky nebo dokonce ze zahraničí, která našemu školství přináší víc škody než užitku — to jsou spory ideologické.

V definičních sporech jde o to, co je obsahem inkluze; v metodických o to, jak tento obsah naplnit životem; ve sporech o míru pak o to, kolik takového obsahu potřebujeme; v evaluačních sporech se řeší širší účinek, jímž obsah, metoda i míra již uskutečňované inkluze působí na školu i celou společnost; v ideologických sporech se přetahujeme o smysl veškerých inkluzivních snah.

Netřeba zdůrazňovat, že všechny uvedené rozměry inkluze mají v sobě nezanedbatelný prvek politický, který nás ponouká k debatám o tom, nakolik je inkluze vhodná pro naši polis, nejčastěji chápanou buď místně jako obec (město, vesnice či bezprostřední lokalita, kde žijeme), anebo šířeji jako český národ. A jakkoli nelze inkluzi na politický prvek redukovat, je to právě tento element, který ji nejvíc zviditelňuje ve veřejném prostoru a který ji mění v cosi, co je obecně vnímáno jako problém.

Nikoli jen problém ve smyslu tématu, jímž je třeba se zabývat, chceme-li se jako společnost posunout dál, ale i ve smyslu čehosi, co samo plodí potíže. Ba mnohdy to budí dojem, že dokud se o inkluzi nemluvilo tolik jako dnes, bylo nám vlastně lépe.

Tak se paradoxně to, co mělo být řešením zjevných nesnází našeho sociálního života, změnilo v některých výsecích naší obecné rozpravy v něco, co samo problém způsobuje prostě proto, že jsme to vůbec připustili jako téma. To je první paradox českého veřejného prostoru: že inkluzi nastoluje nikoli jako řešení a kýžený cíl, nýbrž v poslední době čím dál víc a hlasitěji také jako zdroj potíží a překážku na cestě k rozumnější budoucnosti. Na inkluzi se česká společnost neshodne a je ve vztahu k ní očividně rozdělena, tak jako je rozpolcena i v jiných otázkách, jež hýbou dnešním světem.

Aniž to dokládám sociologickými daty, troufám si tvrdit, že záporný postoj k inkluzi není v naší společnosti rovnoměrně distribuován napříč všemi sociálními třídami, profesními skupinami a zájmovými uskupeními. Kdo u nás sleduje snahu o zavádění inkluze do praxe, těžko se může ubránit dojmu, že inkluze se jevila zprvu jako báječný nápad prosazovaný odkudsi shora (ano, zleva o něco více než zprava), jemuž se ti dole, kdo ji mají prosazovat v praxi, leckdy brání.

Abychom nekřivdili mnoha českým učitelkám a učitelům, musíme to říct přesněji: řada kantorů začala inkluzi nadšeně prosazovat, ale našlo se i nemálo takových, kteří byli k myšlence inkluze skeptičtí od samého začátku, a k nim později přibyli další, jejichž důvěra byla nalomena poté, co zažili potíže spjaté se zaváděním inkluzivních metodik přímo do praxe.

Máme tedy mezi učiteli jak stoupence inkluze, tak ty, kdo ji nepovažují za nejlepší nápad. Přitom ve druhé skupině se sešli ti, jejichž záporný postoj lze označit jako apriorní (byli proti inkluzi odjakživa), s těmi, kdo zaujali záporný postoj až na základě praktické zkušenosti, již vyhodnotili jako neblahou (aposteriorní postoj). Samozřejmě nežijí učitelé ve společnosti izolovaně a kromě svých zkušeností jsou ovlivňováni i tím, jak o inkluzi uvažují a hovoří jiní.

×