Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zveřejnila při příležitosti formálního stvrzení Globálního paktu Organizace spojených národů (OSN) o migraci obsáhlou zprávu o integraci imigrantů v jednotlivých členských zemí. Podle údajů OECD jsou imigranti v České republice do společnosti většinově integrovaní a je mezi nimi nízká nezaměstnanost. Přesto v průměru žijí v horších podmínkách a čelí vyššímu riziku chudoby.

„V zemích Evropské unie žije kolem 58,5 milionu obyvatel zahraničního původu, což činí 11,5 procenta celkové populace. Kolem dvou třetin z nich pochází ze zemí mimo Evropskou unii,“ uvádí zpráva s tím, že za poslední dekádu se počet imigrantů v Evropské unii zvýšil o více než čtvrtinu. Dále se zaměřuje na zaměstnanost přistěhovalců, jejich sociální status i problematiku diskriminace.

V České republice na plný pracovní úvazek minulý rok pracovalo sedmasedmdesát procent imigrantů, což je podle dat OECD na české poměry nadprůměr. Nadprůměrná jsou i čísla týkající se vzdělanostní struktury. Mezi přistěhovalci je o devět procent více vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale také o šest procent více těch, co absolvovali pouze základní školu.

Navzdory aktivitě na pracovním trhu čelí imigranti v České republice větším sociálním problémům. Pod hranicí chudoby se jich podle dat z roku 2015 nacházelo šestnáct oproti jedenácti procentům českých občanů. Ještě větší nepoměr lze spatřit v kvalitě bydlení. V roce 2016 téměř čtvrtina imigrantů žila v přelidněných objektech, což je téměř dvojnásobek oproti českému průměru.

I přes průměrně horší sociální status si Česká republika podle zveřejněných statistik vede dobře v otázce diskriminace. Tu zde mezi lety 2008 a 2016 hlásilo dvanáct procent lidí z jiné země původu, tedy zhruba o dva procentní body méně než v ostatních členských státech OECD. Zpráva nicméně neuvádí, z jakých dat čerpá, stejně jako nehodnotí náročnost nahlašování případné diskriminace v jednotlivých zemích.

Pakt o migraci přijala většina OSN, Češi jsou v desítce odpůrců

Globální pakt o bezpečné, řízené a legální migraci OSN v pondělí v marocké Marrákéši formálně přijalo 164 zemí. Deset států dohodu ale odmítlo. Jsou mezi nimi Spojené státy americké, Austrálie, Rakousko, Itálie, Maďarsko, Polsko, Lotyšsko, Slovensko, Dominikánská republika a Česká republika.

Česká vláda avizovala odmítnutí paktu již na začátku listopadu. „Nebyla uspokojivě vysvětlena řada otázek v oblasti nelegální migrace, ať už se jedná o přístup ke vzdělávání či do sociálního systému,“ uvedl tehdy ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD).

Podobně se vymezil i premiér Andrej Babiš (ANO). „Odmítnutím globálního paktu dáváme jasně najevo, že budeme i v budoucnu sami rozhodovat o tom, koho a za jakých podmínek na své území vpustíme,“ prohlásil s tím, že migrace není lidské právo.

Rozhodnutí vlády obratem podrobili kritice odborníci na problematiku migrace. „Pokud pakt nepřijmeme, nepřijmeme dokument, který je v našem zájmu a nepřináší nám žádné nevýhody. Nepřijmeme jej jen proto, že ve veřejném prostoru koluje spousta dezinformací a politici se obávají reakce veřejnosti,“ uvedla například migrační specialistka organizace Člověk v tísni Adéla Jurečková pro Deník Referendum.

Pakt OSN o migraci shrnuje zhruba dvě desítky základních cílů, o než by měli signatáři společně usilovat. Jde nejen o výzkum fenoménu migrace a jeho příčin, ale také o podporu integrace imigrantů nebo snahu o mezinárodní spolupráci s jejich navracením do zemí původu. Pakt jednoznačně říká, že je „právně nezávazným rámcem spolupráce“, který nijak neomezuje autonomii migračních politik jednotlivých zemí.

V protiimigrační rétorice nás předhání pouze Maďarsko

Česká republika spolu se zeměmi Visegrádské čtyřky, jež pakt OSN odmítly, patří ke státům s největším odporem vůči migraci v Evropě. Podle studie maďarských sociologů Bence Ságváriho a Very Messing vypracované na základě dat European Social Survey tento žebříček s přehledem vede Maďarsko.

Příchod lidí z chudších oblastí světa tam v roce 2016 razantně odmítalo čtyřiašedesát procent respondentů. Druhou příčku v protimigračních postojích zaujala Česká republika, kde s migrací zásadně nesouhlasí osmatřicet procent populace.

Jedná se nicméně o trend posledních let. Ještě v roce 2002 se vůči migraci nekompromisně vymezovala pouze čtvrtina Maďarů a dvanáct procent Čechů. Příčinou je podle výzkumníků nedostatekt společenské solidarity, pokulhávající sociální inkluze i nízká důvěra v instituce. Svou roli hraje i znechucení z korupce, stejně jako ekonomická deprivace, potažmo obava z ní.

Bence Ságvári zdůrazňuje, že „protimigrační nálady nelze jednoduše vysvětlit přítomností migrantů či přímou negativní zkušeností s nimi“. Vedle uvedených jevů tyto nálady podle sociologa rozdmýchává i nacionalistická rétorika politiků či fakt, že imigranti tvoří ideální cíl pro projekci frustrací a strachu.