Sedmdesáté výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv je příležitostí připomenout si význam lidských práv pro současnost. A také jasně říci, že respekt k lidským právům stále chybí.

A to nejen v zemích, odkud lidé prchají před válkami, lokálními konflikty, násilnickými mafiemi a bandity, pronásledováním ze strany státu nebo před bídou, která bere lidskému životu důstojnost, naději a budoucnost. Lidská práva jsou ignorována, vysmívána a zlehčována v mnoha zemích, které se k jejich dodržování zavázaly a jejichž životní úroveň i justiční tradice se dlouho zdály být dostatečným základem pro humánní přístup ke všem lidem bez rozdílu.

↗

Obchod s otroky — a otrokyněmi — v Libyii je jedním z nejotřesnějších důsledků cynického a oportunistického přístupu dnešní Evropy k lidským právům. Foto CNN

Migrační krize obnažila nepřijatelný stav médií a demokratické politiky

Slabé zakotvení respektu k lidským právům obnažila migrační krize. Už jen tento pojem ukazuje, jak různě lze vnímat mediálně zavedené obraty — pro některé státy to byla krize způsobená migranty, před níž se začaly bránit a opevňovat. Pro jiné to byla krize zasahující migranty, a proto se rozhodly jim pomáhat, protože lidé v krizové situaci vždy zasluhují pomoc a účast.

Migrační krize se v krátké době proměnila v krizi lidských práv. Z jednotlivých trpkých a tragických osudů se začala stávat statistika, narůstala nenávist, nezpracovaný pocit ohrožení a strachu.

Ignoranti, fanatikové a křiklouni si v dezorientovaných a posléze pragmaticky bezhodnotových médiích a celých společnostech vydobývali čím dál víc prostoru. Byl to prostor pro etnickou a náboženskou nesnášenlivost, pro nenávist k cizím a k jiným, prostor pro násilí slovní i skutečné, prostor pro dramatickou dezinterpretaci migrace — namísto útěku před válkou, ohrožením či krajní chudobou ji začali vykládat jako invazi do Evropy.

Veřejná debata se dostala pod nebývalý tlak těmito dezintepretačními a konspiračními teoriemi. Politické elity v mnoha zemích začaly tento tlak vnímat jako hlas veřejnosti a zapomněly, že jsou svým voličům povinovány především soudností a schopností nahlédnout složité jevy v odpovídajících časových, příčinných a věcných souvislostech, předvídat zítřejší důsledky dnešních situací a nést odpovědnost za svá rozhodnutí i za svoji nečinnost.

Oportunismus se rodí snadno, ale umírá těžko. A při své cestě složitou moderní společností způsobuje velké škody — ohrožuje společenskou soudržnost, ničí schopnost racionálně reagovat na vývoj situace a vyvolává nečitelná politická rozhodnutí, která oslabují tradiční, hodnotově orientované politické síly.

Obdobná selhání jsme mohli pozorovat v médiích. Soukromé investiční zájmy v mediálních společnostech velmi často ustupovaly oprávněnému požadavku na objektivitu a vyváženost, a tedy na racionální debatu, až se mnohdy staly platformou záměrně přeexponovaných emocí — strachu, nenávisti a také rychle oživeného rasismu, dosud dřímajícího v oblasti společenské nepřijatelnosti.

Řadě médií tento vývoj vyhovoval, protože jediná etika, které jsou schopna se držet, je množení peněz. Elektronické společenské sítě k tomu všemu dávají každému znalci písmen v abecedě pocit, že se může vyjádřit k světaběhu, zejména když se mu překvapivě přihodí silný, většinou beztak už stokrát omletý názor.

Oběti evropského cynismu: utonulí v moři, týraní otroci v Libyi

Mohli bychom dále uvažovat nad tím, co se stalo a proč se to stalo. Před námi je ale naléhavější úkol. Měli bychom se pokusit zformulovat východiska z této situace. Ochrana lidských práv dnes méně selhává tam, kde je jasně daná státní jurisdikce. Zcela však selhává v prostředí obtížně určitelné, sporné nebo průběžně měněné jurisdikce. A také v případech vynuceného vzdání se jurisdikce.

V takovém kontextu současné poměry v oblasti ochrany lidských práv znamenají ohrožení života velkého počtu lidí. Jako v případě lodi Aquarius, kterou provozují Lékaři bez hranic. Politické a mediální útoky proti ušlechtilé činnosti posádky lodě Aquarius si nejprve vynutily změnu registrace lodi pod jiný stát, nakonec i zrušení této registrace, což vedlo před několika dny k úplnému zastavení záchranných operací lodi.

Ta od dubna 2016 do začátku letošního prosince zachránila třicet tisíc migrantů z hladiny Středozemního moře. Nebude-li poblíž libyjských břehů žádná loď, mnozí z migrantů se na velmi nejistých člunech utopí. Jediná loď samozřejmě nestačila a migranti tonuli tam, kde zrovna nebyla. Letos jich ve Středozemním moři zahynulo přes dva tisíce.

Všichni utonulí jsou oběťmi evropské migrační politiky, neschopnosti dohodnout se na jednotném řešení, populismu části politických elit a oportunismu médií. Že jsou k tomu také oběťmi převaděčských mafií, nepředstavuje žádnou útěchu, spíše povzdech nad tím, jak obtížně lze v některých situacích prosazovat právo.

Jsou stejnými oběťmi jako migranti na trzích s otroky v libyjských městech, jedni už mrtví, tito vystavení nelidskému zacházení s mizející nadějí na budoucí důstojný život. Mladí muži, ach ano, přesně takoví, jaké znáte z povídaček infantilních lidských papoušků — s mobily a v zářivě barevném, tudíž jistě značkovém oblečení.

Tito mladí muži jsou tam nazí po třech či po čtyřech přivazováni za nohy zvenčí k okenním mřížím. Aby sotva dlaněmi či lokty dosáhli na zem a mohli tak po celý den vytvářet tržní nabídku pro zájemce o otroky.

Oblečené mladé ženy sedí na zemi, v celé skupince společně těsně k sobě svázány silným provazem na rukou i na nohou, nad nimi strážce s pistolí. I ony jsou nuceny čekat na otrokáře, který si je pořídí jako věc. K tomu časté zneužívání žen, násilí, tělesné tresty, hlad a surové zacházení. Toto všechno se děje v Libyi plné soupeřících klanů, s nicotnou autoritou státní moci, s níž některé evropské státy vyjednávají, aby migranty na svém území zadržovala.

Potřebujeme ustavit úřad Evropského veřejného ochránce práv migrantů

Tváří v tvář těmto ukrutnostem, které jsou důsledkem bezbřehého cynismu, je třeba říci, co potřebujeme nejvíc: Potřebujeme radikální ofenzívu lidských práv, tím silnější, čím více kolem sebe zaznamenáváme volání po omezení lidských práv. Ofenzívu lidských práv nejen v oblasti migrace, i když tomuto pohledu dávám v této úvaze výraznou přednost.

Potřebujeme mluvit o důsledcích nedodržování lidských práv, migrace je přece tím nejviditelnějším důsledkem porušování lidských práv ve světě. Potřebujeme mezinárodněprávní nástroje k tomu, abychom byli schopni vynutit respekt k lidským právům i mimo Evropskou unii. To může nyní vypadat hodně obtížně, tím spíše, že v různých státech Evropské unie je regrese v oblasti lidských práv znatelná a nesnadno řešitelná.

Ale je to úkol na výši evropské civilizační úrovně a hodnot, které současná Evropa po staletích hodnotových zápasů nyní vyznává. Navrhuji ustavení Evropského veřejného ochránce práv migrantů, považoval bych to za minimální a především symbolický krok, který Unii nezbaví potřeby reagovat na situaci hlouběji, důsledněji a cíleněji.

Právě zmíněné problémy s jurisdikcí a ostatně i s nepružností přezkumů na národních úrovních volají po takovém řešení, v němž už první přezkumná instance určitého typu správních rozhodnutí bude přímo na úrovni unie. Jestli pro tyto kroky, jakož i pro ty, které zmiňují níže, dnes není dostatečná politická shoda, je třeba o nich mluvit o to hlasitěji. Bude-li téma politicky uchopitelné, konsensus se po čase najde, na dějinné zkušenosti a vnitřní logiku politických procesů se můžeme docela spolehnout.

Potřebujeme udržitelný model řešení migrace. Řešením rozhodně nemám na mysli uzavírání hranic, ani národních, ani evropských. To je třeba říct zcela jasně, protože uzavření národních i evropských hranic by záhy ohrozilo více nás uvnitř než ty venku, kteří si k nám beztak najdou cestu, budou-li dostatečně odhodláni.

Je třeba dále přijímat žadatele o azyl, rozložit vyšší než obvyklé zátěže žadatelů na další státy, sjednotit pravidla pro posuzování azylových žádostí, férově a přezkoumatelně projednat takové žádostí s možností odvolání nejlépe už právě přímo na unijní úrovni a vyjednat účinné mechanismy vracení neúspěšných žadatelů. To bude nutně obnášet i podíl na řešení politických konfliktů a sociálních nerovností v místech, odkud uprchlíci přicházejí.

Libyjské příklady ukazují, že zastavení migrační cesty v tranzitních zemích mimo evropský kontinent může způsobovat obrovské utrpení. Ustálení otrokářských zvyklostí v tranzitních zemích řešitelnost celé situace jen zhoršuje, protože to posiluje vliv nekontrolovatelných lokálních mafií, mimobankovní oběh peněz a nelegální obchod se zbraněmi. Místo neřešeného problémů migrace je tak najednou nutné řešit i problémy s mafií a především otrokářství.

V zemích, kde je dohoda možná a poměry sice nikoliv bezproblémové, ale přesto v zásadě akceptovatelné, je třeba podporovat nejvyšší reálně možné životní standardy v uprchlických táborech, zejména stravování, zdravotní péči a školství. Znamená to velké investice, které se vyplatí nejen z hlediska lidských práv, ale také zcela prakticky, jako vklad do budoucího pokojného soužití.

Česká politika? Nekompetentní, cynické a bloudivé reakce

Česká politika posledních let kromě dílčí chvalitebné finanční pomoci uprchlickým táborům na Blízkém východě rozsévala za státní peníze podporu ochranných a represivních sil, přečasto tudíž nikoliv pro migranty, nýbrž proti nim. O to je cennější každá iniciativa, která konfrontuje současného předsedu vlády s humanitární problematikou.

Sám si svými nekompetentními, cynickými a bloudivými reakcemi vykresluje svůj skutečný profil, většinou skrývaný pod maskou zdánlivě starostlivého technokrata. Syrští sirotci z řeckých uprchlických táborů skutečně potřebují stabilní péči i nový domov, v Řecku skutečně jsou a do Sýrie se skutečně vrátit nemohou.

Proto musíme veřejně mluvit a psát také o nynější humanitární katastrofě v Bihači a Velké Kladuši, v bosenských městech, v nichž jsou shromážděny tisíce uprchlíků hledající naději na život nikoliv ve stanech, ruinách nebo nedostavěných budovách, v horkách i mrazech, bez lékařské péče, vzdělání a pravidelné stravy, nýbrž na důstojný život v některé z evropských zemí, která bude ochotná se jich ujmout a dát jim novou životní šanci. Proto potřebujeme také mluvit a psát o neúnosné humanitární situaci v táborech na řeckých ostrovech, zejména v Morii na ostrově Lesbos.

Další tisíce uprchlíků přežívají už dlouhou dobu v provizorních podmínkách v dalších tranzitních zemích. V provizoriu nesmíme nikoho nechat příliš dlouho, důvody lidskosti jsou silnější než důvody bezpečnostní, a těch je také dost.

S oportunismem je třeba svést čelní střet

Je třeba posílit občanský sektor, zejména ty jeho aktivity, které se zabývají migrací, humanitární pomocí a začleňováním uprchlíků do společností nového domova. Spolky i aktivisté toho umějí mnohem více než státy, a to i v oblasti vzdělání a podpůrné zdravotní péče.

Proto je třeba, aby na to měli více peněz. Zároveň ale nesmíme oportunismu a dehumanizačním lžím dělat pomyšlení. Kolik lží a předsudků o uprchlících bychom vyvrátili, tolik by obratem vzniklo nových.

Pomoc potřebným, pomoc těm, jejichž lidská práva jsou ohrožena, je sázkou na jistotu. Je to jistota mravní i politická. A také civilizační, jak ví každý, kdo se kdy začetl do novozákonních evangelií i do nesčetných pramenů evropské humanistické tradice. Takovou pomoc nikdy a nijak nelze zpochybnit a vůle k ní - třebaže leckdy pod velkým tlakem omezená - vždy měla v evropských dějinách své pevné místo.

Jménem všech těchto lidí, všech utonulých, umrzlých, všech zotročených, znásilněných a mučených, jménem tisíců těch, kteří byli na své cestě za důstojným životem zbiti pohraničníky a policisty, a taky jménem tisíců mrznoucích nyní ve stanech v Bosně a na dalších místech, o kterých ani přesně nevíme. Jménem všech těchto lidí je třeba znovu číst sedmdesátiletou Všeobecnou deklaraci lidských práv, jako by to byl text vzniklý včera, a vnímat lidská práva jako bolavý problém současnosti.

K čemu jsou všechny zákonné záruky, úřední procedury, soudní přezkumy, k čemu jsou deklarace, dohody, smlouvy a směrnice, jestli se toto všechno může dít lidem na útěku před válkou, násilím a ohrožením? V minulých třech letech jsme mnohokrát viděli, že váha cynismu bývá mnohem větší než váha soucitu, s nímž se ve svém srdci rodí každé dítě.

Politické elity v různých zemích ustupovaly spodním proudům nenávisti mnohem snáze, než jak jsou zvyklí ustupovat při jednáních o rozpočtu. Někteří ze zlé vůle, jiní s dobromyslnou naivitou. Mnozí ovšem proto, že jim chybí dostatečná představivost, orientace v souvislostech složitého světa, vzdělanostní zázemí a hodnotové zakotvení.

Proměnit náš současný svět na lepší místo k životu nebudeme schopni bez nich, vždyť jsou obrazem společnosti, kterou vedou a v níž žijeme a působíme i my sami. Musíme umět přesvědčit je nebo voliče k tomu, aby povolali nové. Je přece o čem — svět, v němž se na záruku lidských práv bude moci spolehnout každý, bude lepším světem pro všechny.