Pro mladší čtenáře — v 50. letech, kdy se komunistickému režimu nedařilo v zemědělství, bylo třeba ukázat na zlovolného viníka (nejen zemědělských) průšvihů a odvést pozornost od skutečných příčin. Byla rozšířena informace o podvratném aktu amerických imperialistů, kteří na naše pole vysadili škodlivou mandelinku bramborovou. Ta na těch polích skutečně byla — jen se „boj“ s ní stal prý bojem za mír a socialismus.

Mluvíme-li dnes o českém školství, máme tu také viníka všech neduhů — hlavně podle lidí (a mezi nimi i mnoha pedagogů z praxe), kteří bez znalosti toho, o co jde v podpoře dětí se zdravotním znevýhodněním, opakují tezi o její škodlivosti. Dnešní „mandelinka“, takzvaná inkluze, je příčinou vysoké administrativní zátěže, nízkých platů učitelů, zhoršení kvality vzdělávání. Možná jednou někteří dojdou k tomu, že je na vině stárnutí učitelských sborů, odchodů učitelů a možná i kritického postoje rodičů ke škole.

Takže prý zrušit, nebo aspoň podstatně revidovat. Na celém antiinkluzivistickém blouznění, na jehož nehorázné nerespektování základních faktů jsem před časem upozornil, je pozoruhodné, že ani jeden z kritiků nikdy konkrétně neřekl, co by to mělo znamenat. Co se zruší, kam se (protizákonně, protože dnes jsou tam vždy na žádost rodičů po doporučení odborníky) přesunou žáci z běžných škol, kdo bude podporovat ty, kteří v běžné škole zůstanou?

↗

Když se systému nedaří, je třeba ukázat na zlovolného viníka. Repro DR

Ignorovány jsou hlasy dětí, kterých se to nejvíce týká, jejich rodičů a ředitelů škol, kde s těmito žáky pracují (často dávno před schválením proinkluzivní novely za ministra Chládka připravené dlouhým pilotním ověřováním jejích prvků od roku 2008). Podívejme se z kritických tvrzení jen na závěry o zániku speciálních škol, na nárůst administrativní zátěže a údajně předražené financování takzvané inkluze.

Data o podpoře žáků se speciálními vzdělávacími potřebami za dva roky náběhu společného vzdělávání, které má MŠMT k dispozici a připravuje zveřejnění jejich analýzy, ukazují něco zcela jiného než antiinkluzivistická klišé „dřevěného jazyka“ (řady pedagogů, žurnalistů i politiků). Jen namátkou: speciální školství na tolik kritizované inkluzi solidně vydělalo. Nejenže nezaniklo, ale díky právně zakotveným nárokům pro děti v běžných školách se ukázalo jeho podfinancování.

Když se sečte dodatečné navýšení rozpočtu speciálního školství o 800 milionů korun s objemem prostředků, které čerpají z takzvaných podpůrných opatření, je vylepšení v roce 2018 ve výši 1,023 miliardy korun právě na podpůrná opatření. A pro rok 2019 byly o tyto prostředky navýšeny republikové normativy. Tam, kde tyto školy ubyly, je nacházíme jako speciální třídy v běžných školách (administrativně jako samostatné zanikly), ale i to nastalo jen velmi zřídka. Náhle se v těchto školách i díky takzvané inkluzi začaly častěji vytvářet třeba třídy se sníženým počtem žáků.

Pokud jde o administrativní zátěž, ta je v mnoha školách skutečně značná. Nejvíc ovšem školy zatěžuje administrace evropských projektů z resortu školství i takzvaných zjednodušených šablon. A další vykazování, které vůbec nesouvisí s resortem školství. Jestliže se opakovaně tvrdí (a 28. 3. to v pořadu Horizont na ČT24 proti všem faktům opakovali pozvaní hosté), že s inkluzí přišla zátěž v podobě individuálních vzdělávacích plánů (IVP) a jejich častého vyhodnocování, pak jsou buď falešné statistiky někdy od roku 2008, nebo se na veřejnosti v souvislosti s inkluzivní mandelinkou může říkat prostě cokoli.

Počet individuálních vzdělávacích plánů pro žáky se speciálními potřebami v základních školách rostl kontinuálně od roku 2008 ze zhruba 36 tisíc na 48 800 v září 2016. Po rozběhu podpory (inkluze) klesl v roce 2017 jejich počet na 45 tisíc a teprve v roce 2018 dosáhl počet vypracovaných individuálních vzdělávacích plánů 53 tisíc. Ovšem — proporcionálně vzhledem k rostoucímu počtu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami konstatujeme v roce 2015 před inkluzí individuální vzdělávací plán u 56 procent žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a v roce 2018 u 55 procent žáků.

O čem tedy mluvíme? Před inkluzí to šlo a nikdo neprotestoval, teď máme mandelinku, takže ona je vinna. A časté administrativní vyhodnocení? Má se dělat jedenkrát za rok. Většina praxe takového obtížného úkonu spočívá ve zkopírování pasáží z doporučení. Podobná kritika zazněla i na velmi elementární plány pedagogické podpory (zcela v gesci školy a pro učitele spíše jako „zapamatováček“, jakých potíží si u konkrétního žáka všiml, co mu doporučil a na co se u něj podívá podrobněji třeba za tři měsíce). Jak lze obě opatření chápat jako „administrativní zátěž“ nepatřící k vlastní pedagogické práci?

Podobné je to s tím „vyhazováním“ peněz. Když už tedy inkluzebijci nemají dost elementárního rozumu, aby pochopili, že slabším a znevýhodněným každá slušná společnost pomáhá tím, že se snaží, seč to jen jde (a pokud to jde), vytvořit jim podmínky, ve kterých se co nejvíce přiblíží mainstreamové společnosti a ona jim, měli by nám vysvětlit jinou věc. Ony ty peníze na podpory (nejčastějším podpůrným opatřením je takzvaná pedagogická intervence, například doučování, po něm předmět speciálně pedagogické péče a až pak sdílený asistent pedagoga, obvykle pro dva nebo tři žáky) snad jsou peníze vylévané někam bokem, mimo školu, učitele a vůbec neslouží vzdělávání, podmínkám ve škole?

A k tomu morálnímu aspektu: vřele každému kritikovi doporučuji představit si, že jeho vlastní dítě je postižené (lehce mentálně, autista, s poruchou chování) — nadechnout se a pak si upřímně říci: ne, opravdu nechci, aby to aspoň zkusil/a mezi svými vrstevníky v běžné škole; dobře mu bude mezi podobně postiženými, pěkně odděleně od „normálního“ světa.

Bohužel, fakta ukazují, že podobně by šlo vyvracet řadu dalších nepravdivých tvrzení. Skutečných problémů se společným vzděláváním je dost. Vyžadovaly by seriózní debatu a vrátím se k nim v nejbližší době. Zatím ale stále platí: inkluzi zrušit nelze. Snazší je křičet: Do boje proti mandelince! Do boje proti tomu z ciziny importovanému brouku.