Čeští učitelé oslaví den učitelů oblečeni v černém. Tímto symbolickým aktem chtějí demonstrovat nesouhlas s kritickou situací v českém školství. Nejenže je české školství ostudně podfinancované, platy českých pedagogů se pohybují hluboce pod učitelským průměrem zemí EU, problém podle učitelů spočívá i v katastrofálním, chaotickém a nekoncepčním přístupu státu. Má podobný protest šanci na úspěch? A proč jsou čeští učitelé dlouhodobě otloukánky přehlíživé a až pohrdavé státní politiky?

Olej do ohně učitelského hněvu přilila fraška ve Sněmovně, kdy poslanci nejprve schválili navýšení učitelských platů, aby jej následně zrušili v novém hlasování následující den. Tato bizarní záležitost společně s protikladnými vyjádřeními politiků a nevyčleněním potřebných finančních prostředků vyvolává dojem, že slibované razantní zvýšení učitelských platů není zdaleka myšleno vážně.

Zcela symptomatické pro české prostředí je fakt, že protestní akci organizují nezávisle na sobě dvě konkurenční inciativy učitelů, obě s ambicemi sjednotit rozhádané a nejednotné učitelstvo. Inspirováni akcí slovenských kolegů, kteří v boji o své platy vyhlásili Deň učiteľov v čiernem, přijdou i čeští učitelé oblečeni v den výročí narození J. A. Komenského v černém. Symbolicky tak zřejmě doprovodí „probíhající pohřeb českého školství“.

↗

Inspirováni akcí slovenských kolegů bojujících o vyšší platy přijdou i čeští učitelé oblečeni v den výročí narození J. A. Komenského v černém. Repro DR

Zatímco Pedagogická komora (nejedná se o oficiální profesní komoru) se snaží akci využít pro propagaci svého otevřeného dopisu za záchranu českého školství a akci nazývají „Den učitelů v černé“, konkurenční Učitelská platforma organizuje skoro identickou inciativu „Vidíme to černě“. Pokud porovnáme požadavky obou učitelských organizací, nacházíme nepřekvapivě většinovou shodu.

Učitelé požadují razantní navýšení financování, zvýšení učitelských platů na důstojnou úroveň, systémový a koncepční přístup a zapojení pedagogů do procesu tvorby školské politiky. Rozdíly spočívající v poněkud odlišném náhledu například na problematiku inkluze, kdy konzervativnější Pedagogická komora požaduje revizi státní politiky a v lecčems se s liberálnější Učitelskou platformou neshodne, se nezdají být v tomto světle závažné. Štěpení organizací usilujících o hájení práv učitelů dovršují tradičně impotentní školské odbory, které hrají roli toho třetího vzadu, který radši nic nedělá, aby nic nezkazil.

Když se zamyslíme nad formou protestu, nabízí se možnost srovnání podoby protestu v souvislosti s aktuálním výročím, konkrétně nacistické okupace, kdy si někteří lidé na protest proti okupaci uvázali černé vázanky. To jim ovšem nevadilo v tom nastoupit spořádaně a disciplinovaně do práce a dělat vše tak, jak to „(po)slušný občan má dělat“.

Den okupace popisuje Milena Jesenská v reportáži pro Přítomnost následovně: „V půl osmé ráno nastoupil zástup dětí cestu do školy, jako jindy. Dělnictvo a úřednictvo se rozjelo do práce, jako jindy. Elektriky byly plné, jako jindy. (…) V úřadech ani nezvedli hlavu od svých stolečků.“ Mlčení a smutek, avšak podle Jesenské, se nezastavilo „ani jediné kolečko, ani jedno pero, ani jeden stroj.“ Černě odění mravenečci dělali nadále svou práci. Tentokrát však pro Říši.

Přestože historický kontext je samozřejmě nesrovnatelný, vidíme zde určitou provázanost ve způsobu českého politického protestu, který je často svázán se spektakulárními akty, patosem, kýčem a symbolem namísto efektivní politické akce. Toto české specifikum, neschopnost funkčního politického boje, zajímavě promýšlí filosof Václav Bělohradský.

Svým způsobem možná souvisí i s jinou českou vlastností, kterou Bělohradský nazývá antipolitický individualismus a která je obecně významnou ideologií všech atomizovaných společností pozdního globálního kapitalismu. Bělohradský tak nazývá přesvědčení, že „společnost neexistuje a že všechny problémy jsou řešitelné soukromým jednáním jednotlivců“. Máte problém s komunistickým režimem? Běžte raději pracovat do JZD a vyčistit potok. Máte problém se školstvím? Každý se může obléci do černého. Studenti protestují proti klimatické změně? Nejprve by měli začít u sebe, přestat telefonovat, nepoužívat oblečení a měli by jít vyčistit ten potok…

Onen antipolitický individualismus se projevil obzvláště silně právě v souvislosti se stávkou studentů za klima, kdy řada moralizujících oponentů (včetně množství učitelů) začala studenty peskovat s tím, že každý musíme začít u sebe a že ten, kdo používá telefon a létá letadlem, nemá vlastně právo moc mudrovat. Halucinogenní liberální představa „nejprve začít u sebe“ v brutálně mocensky rozvrstveném současném globálním kapitalismu nekompromisně vypíná jakékoliv možnosti efektivně politicky skupinově jednat.

Je zcela zřejmé, že pokud by učitelé opravdu chtěli a byli schopni se efektivně zorganizovat, můžou donutit státní aparát okamžitě jednat. Masová generální stávka učitelů propojená s diskusí o budoucnosti českého školství by v podstatě nedala vzdělávání zcela ignorujícímu státu šanci lavírovat. Formy takové stávky mohou být různorodé a rozhodně se nemusí jednat jenom o neprodyšné uzavření škol, kterážto varianta by ale neměla být a priori zavržena.

Protest učitelů přicházejících do školy v černém může být důležitou demonstrací učitelského nesouhlasu ve veřejném prostoru. Jeho dlouhodobý smysl ale ukáže až postup v situaci, kdy politici bez ohledu na protest opět se smíchem na školství šlápnou.

Co budou učitelé dělat pak? Budou chodit do školy v černém každý pátek? Pokud se nic nebude dít, přitvrdí a budou v černém učit celý týden? A jako další krok tváří v tvář politické ignoranci si, tentokrát už nesmlouvavě a radikálně, obarví na černo celé tělo? Není na čase pokusit se oprostit od symbolických protestů a přejít k protestům reálným?