V souvislosti s debatou o směřování českého vzdělávání a probíhající revizí stávajícího kurikula se vyjevuje palčivá otázka vztahu demokratických hodnot a vzdělávání. Jak přesně by mělo vzdělávání formovat mladé lidi? Lze spojit vzdělávání vedoucí ke kritické nezávislé osobnosti s hodnotovou výchovou tak, aby se nejednalo o indoktrinaci?

Vztah mladých lidí k demokracii dokumentuje starší průzkum politologa Aleše Kudrnáče, který poukázal na fakt, že pouze 58 procent středoškoláků soudí, že demokracie je lepší forma vlády než ostatní. V reakci na průzkum vystoupil ve veřejném prostoru odborník na vzdělávání Bohumil Kartous, který se ve svých mediálních vstupech pokusil na podle jeho soudu alarmující a nebezpečnou situaci upozornit s důrazem na důležitost občanského vzdělávání.

Kauza měla pokračování v zajímavém rozhovoru, který Kartous vedl s anarchokapitalistou Urzou v Paralelní polis, dostupném na Youtube. V dialogu se Urza snažil Kartouse usvědčit z pokrytectví. Kartous prý na jedné straně prosazuje pluralitní nedogmatické vzdělávání, ale na straně druhé považuje nejistotu žáků ohledně dogmatu liberální demokracie za problém, který by mělo školství řešit.

Bohumil Kartous následně reagoval, že je pro to, aby školský systém vysvětloval, že demokracie je lepším systémem než ostatní. Svá tvrzení se snažil dokládat „empirickými fakty z historie“. Je prý přirozené, že se země snaží reprodukovat svůj ústavní systém v rámci veřejného vzdělávání.

↗

Zatímco zákon mluví o rovném přístupu a vzájemném respektu, žáci jsou často vnímáni jako podřízení, kteří musí plnit rozkazy. Repro DR

Při bližším pohledu na tuto argumentaci vyvstává několik otazníků. Opravdu je nutné, aby určitý režim skrze vzdělávání „reprodukoval sám sebe“? Jediná formulace školského zákona předznamenávající tento výklad je zásada „uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost“.

Avšak jsou opravdu zásady demokracie, lidských práv a sociální soudržnosti nutně identické s konkrétním politickým režimem kapitalistické liberální demokracie? Není náhodou právě masové, arogantní, zpupné a bezprecedentní pošlapávání oněch hodnotových principů základní důvod, proč lidé přestávají v demokracii věřit? Nejsou náhodou tyto vznešené liberální fráze v absolutním kontrastu s každodenní realitou nízkých mezd, drsných pracovních podmínek, ekologické devastace, oligarchizace moci a exekučního bezpráví? A nakolik přispívá ono moralistní pokrytectví k pokračujícímu autoritářskému přechodu v Evropě?

Dále zarazí, nakolik si je Kartous jistý onou „historickou argumentací“, kterou interpretuje coby objektivní fakt. Kartous přesvědčeně tvrdí, že druhá světová válka empiricky dokázala, že demokracie je nejlepší systém. Když se však podíváme na některá podrobná historická zkoumání meziválečného období (u nás naposledy třeba Ian Kershaw), ukazuje se, že vzestup autoritářských modelů byl důsledkem hluboké krize právě oné bájně nejlepší kapitalistické liberální demokracie. Není v době hrozby zániku civilizace načase začít pomalu zpochybňovat onen model, který nás na práh civilizačního kolapsu podruhé dovedl? Budeme mít třetí šanci?

I když bychom zpochybnili představu, že se určitý politický režim má reprodukovat skrze manipulaci svého školského systému, stále je nutno promyslet odkaz oněch humanistických principů obsažených v Ústavě (a školském zákoně) odrážejících cenné kulturní civilizační dědictví. To, že reálná praxe režimu ony hodnoty pošlapává, rozhodně neznamená, že by ony hodnoty měly být zavrženy. Pokud například komunistický režim pohrdal solidaritou, kterou se zaklínal, taktéž to neznamená, že princip solidarity je od ďábla a že automaticky vede ke zločinu.

Měl by tedy školský systém „předat či vysvětlovat“ mladým lidem hodnoty? A jak?

Robert Irvine Smith, anglosaský didaktik dějepisu jakožto předmětu často spojovaného s hodnotovou výchovou, rozlišuje tři typy hodnot v historickém vzdělávání. Behaviorální (například schopnost reálně dodržovat pravidla respektující komunikace v diskusi), procedurální (přesvědčení o potřebě a aplikování nezávislého kritického myšlení při analýze pramenů a vytváření interpretací) a nakonec substantivní, které zahrnují hotové hodnotové soudy, často autoritativně morálního odsudku.

Hotové hodnotové soudy jsou vnímány jako pedagogicky nevhodné, protože narušují klíčovou morální autonomii žáka. Důraz je naopak kladen na dynamický proces realizace oné hodnoty v rámci aktivizující badatelské výuky, která umožňuje ony hodnoty reálně aplikovat v hodině. Žák namísto prázdné deklarace, že vyznává hodnotu „respektu“, protože mu byla „předána a vysvětlena“, onen respekt zrealizuje v konkrétní diskusi, kdy se například vyvaruje argumentačních faulů a trpělivě vyslechne ostatní.

Analogicky by určitým východiskem mohlo být srovnání zásad vzdělávání deklarovaných školským zákonem a každodenní školní praxí, kterou studenti ve velké většině případů zažívají. Zatímco zákon mluví o rovném přístupu a vzájemném respektu, žáci jsou často učiteli ponižováni a vnímáni jako podřízení, kteří musí plnit rozkazy.

Zatímco se zákon zaklíná zohledňováním vzdělávacích potřeb jednotlivce, všichni žáci jsou nuceni „umět všechno“ ve stejný čas bez ohledu na věk a individuální předpoklady. Zatímco zákon bájí o zásadách nejnovějších vědeckých poznatků, žáci se mají učit pasivně převážně pomocí zastaralé, katastrofálně neefektivní metody frontálního výkladu.

Opravdu si někdo myslí, že skrze výklad předá hodnotu „respektu“? Opravdu si někdo myslí, že si žáci osvojí zásady demokracie tak, že sedí v lavicích a poslouchají učitele? Opravdu si někdo myslí, že humanistické hodnoty jdou „předat a vysvětlit“, zatímco reálná praxe připomíná spíše něco mezi panoptikálním skanzenem a káznicí trestající za neschopnost okamžitě zpaměti vychrlit přezdívku třetího psa osmého herce zleva?

Takto bychom mohli procházet školský zákon řádek po řádku, u každého se při pohledu na praxi uchechtnout a přemýšlet o tom, že se jedná o nádherný utopický dokument. Je opravdu taková záhada, proč si studenti nejsou demokracií jistí, když ji v životě nezažili?

Mocenská nadvláda ve škole vede k formování autoritářských osobností, které se na jedné straně podřizují vůdci a na straně druhé ubližují slabším. Současný neblahý stav české společnosti může být do velké míry odrazem stavu českého školství. Neskutečně dlouhé a intenzivní modelování autoritářských společenských vzorů skrze školní docházku rozhodně hraje důležitou roli.

Není totiž důležité, co říkáte, ale jak jednáte a co zažíváte. Léta a léta disciplinovaného plnění rozkazů učitelů a učení se absurditám nese své ovoce. Tož co, vždyť poslouchat se musí, když vzdoruješ, zlomí tě silnější a o všem vždycky rozhodují ONI. Tak proč se starat o nějakou demokracii?

Pokud bychom opravdu chtěli, aby žáci vyznávali a realizovali ony cenné humanistické hodnoty, museli bychom pro to primárně vytvořit podmínky. Bylo by nutné zásadně transformovat české školství a zcela odhodit desítky škodlivých vzdělávacích mýtů a stereotypů.

Ve školách by se používaly moderní pedagogické metody, žáci by se podíleli na průběhu vzdělávání a volili by si předměty, učitelé by byli respektující partneři, učitelé i žáci by rovnocenně participovali na řízení školy. Že se nejedná o žádnou nerealizovatelnou utopii, dokazuje dlouholetá praxe takzvaných svobodných škol v Anglii.

Dokud bude naše školství převážně připomínat středověké vězení, nelze se domnívat, že se vězni náhle změní v respektující humanisty, protože jim to někdo nadiktuje do sešitu.