Jak vštípit žákům hodnoty

Jiří Karen

Dokud bude české vzdělávání stát na principu autoritativního výkladu, jenž žáci pasivně přijímají, nelze očekávat, že se u nich vyvine schopnost kriticky myslet, diskutovat a respektovat odlišnosti, jakkoli to vzdělávací systém deklaruje jako svůj cíl.

V souvislosti s debatou o směřování českého vzdělávání a probíhající revizí stávajícího kurikula se vyjevuje palčivá otázka vztahu demokratických hodnot a vzdělávání. Jak přesně by mělo vzdělávání formovat mladé lidi? Lze spojit vzdělávání vedoucí ke kritické nezávislé osobnosti s hodnotovou výchovou tak, aby se nejednalo o indoktrinaci?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vztah mladých lidí k demokracii dokumentuje starší průzkum politologa Aleše Kudrnáče, který poukázal na fakt, že pouze 58 procent středoškoláků soudí, že demokracie je lepší forma vlády než ostatní. V reakci na průzkum vystoupil ve veřejném prostoru odborník na vzdělávání Bohumil Kartous, který se ve svých mediálních vstupech pokusil na podle jeho soudu alarmující a nebezpečnou situaci upozornit s důrazem na důležitost občanského vzdělávání.

Kauza měla pokračování v zajímavém rozhovoru, který Kartous vedl s anarchokapitalistou Urzou v Paralelní polis, dostupném na Youtube. V dialogu se Urza snažil Kartouse usvědčit z pokrytectví. Kartous prý na jedné straně prosazuje pluralitní nedogmatické vzdělávání, ale na straně druhé považuje nejistotu žáků ohledně dogmatu liberální demokracie za problém, který by mělo školství řešit.

Bohumil Kartous následně reagoval, že je pro to, aby školský systém vysvětloval, že demokracie je lepším systémem než ostatní. Svá tvrzení se snažil dokládat „empirickými fakty z historie“. Je prý přirozené, že se země snaží reprodukovat svůj ústavní systém v rámci veřejného vzdělávání.

Zatímco zákon mluví o rovném přístupu a vzájemném respektu, žáci jsou často vnímáni jako podřízení, kteří musí plnit rozkazy. Repro DR

Při bližším pohledu na tuto argumentaci vyvstává několik otazníků. Opravdu je nutné, aby určitý režim skrze vzdělávání „reprodukoval sám sebe“? Jediná formulace školského zákona předznamenávající tento výklad je zásada „uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost“.

Avšak jsou opravdu zásady demokracie, lidských práv a sociální soudržnosti nutně identické s konkrétním politickým režimem kapitalistické liberální demokracie? Není náhodou právě masové, arogantní, zpupné a bezprecedentní pošlapávání oněch hodnotových principů základní důvod, proč lidé přestávají v demokracii věřit? Nejsou náhodou tyto vznešené liberální fráze v absolutním kontrastu s každodenní realitou nízkých mezd, drsných pracovních podmínek, ekologické devastace, oligarchizace moci a exekučního bezpráví? A nakolik přispívá ono moralistní pokrytectví k pokračujícímu autoritářskému přechodu v Evropě?

Dále zarazí, nakolik si je Kartous jistý onou „historickou argumentací“, kterou interpretuje coby objektivní fakt. Kartous přesvědčeně tvrdí, že druhá světová válka empiricky dokázala, že demokracie je nejlepší systém. Když se však podíváme na některá podrobná historická zkoumání meziválečného období (u nás naposledy třeba Ian Kershaw), ukazuje se, že vzestup autoritářských modelů byl důsledkem hluboké krize právě oné bájně nejlepší kapitalistické liberální demokracie. Není v době hrozby zániku civilizace načase začít pomalu zpochybňovat onen model, který nás na práh civilizačního kolapsu podruhé dovedl? Budeme mít třetí šanci?

I když bychom zpochybnili představu, že se určitý politický režim má reprodukovat skrze manipulaci svého školského systému, stále je nutno promyslet odkaz oněch humanistických principů obsažených v Ústavě (a školském zákoně) odrážejících cenné kulturní civilizační dědictví. To, že reálná praxe režimu ony hodnoty pošlapává, rozhodně neznamená, že by ony hodnoty měly být zavrženy. Pokud například komunistický režim pohrdal solidaritou, kterou se zaklínal, taktéž to neznamená, že princip solidarity je od ďábla a že automaticky vede ke zločinu.

Měl by tedy školský systém „předat či vysvětlovat“ mladým lidem hodnoty? A jak?

Robert Irvine Smith, anglosaský didaktik dějepisu jakožto předmětu často spojovaného s hodnotovou výchovou, rozlišuje tři typy hodnot v historickém vzdělávání. Behaviorální (například schopnost reálně dodržovat pravidla respektující komunikace v diskusi), procedurální (přesvědčení o potřebě a aplikování nezávislého kritického myšlení při analýze pramenů a vytváření interpretací) a nakonec substantivní, které zahrnují hotové hodnotové soudy, často autoritativně morálního odsudku.

Hotové hodnotové soudy jsou vnímány jako pedagogicky nevhodné, protože narušují klíčovou morální autonomii žáka. Důraz je naopak kladen na dynamický proces realizace oné hodnoty v rámci aktivizující badatelské výuky, která umožňuje ony hodnoty reálně aplikovat v hodině. Žák namísto prázdné deklarace, že vyznává hodnotu „respektu“, protože mu byla „předána a vysvětlena“, onen respekt zrealizuje v konkrétní diskusi, kdy se například vyvaruje argumentačních faulů a trpělivě vyslechne ostatní.

Analogicky by určitým východiskem mohlo být srovnání zásad vzdělávání deklarovaných školským zákonem a každodenní školní praxí, kterou studenti ve velké většině případů zažívají. Zatímco zákon mluví o rovném přístupu a vzájemném respektu, žáci jsou často učiteli ponižováni a vnímáni jako podřízení, kteří musí plnit rozkazy.

Zatímco se zákon zaklíná zohledňováním vzdělávacích potřeb jednotlivce, všichni žáci jsou nuceni „umět všechno“ ve stejný čas bez ohledu na věk a individuální předpoklady. Zatímco zákon bájí o zásadách nejnovějších vědeckých poznatků, žáci se mají učit pasivně převážně pomocí zastaralé, katastrofálně neefektivní metody frontálního výkladu.

Opravdu si někdo myslí, že skrze výklad předá hodnotu „respektu“? Opravdu si někdo myslí, že si žáci osvojí zásady demokracie tak, že sedí v lavicích a poslouchají učitele? Opravdu si někdo myslí, že humanistické hodnoty jdou „předat a vysvětlit“, zatímco reálná praxe připomíná spíše něco mezi panoptikálním skanzenem a káznicí trestající za neschopnost okamžitě zpaměti vychrlit přezdívku třetího psa osmého herce zleva?

Takto bychom mohli procházet školský zákon řádek po řádku, u každého se při pohledu na praxi uchechtnout a přemýšlet o tom, že se jedná o nádherný utopický dokument. Je opravdu taková záhada, proč si studenti nejsou demokracií jistí, když ji v životě nezažili?

Mocenská nadvláda ve škole vede k formování autoritářských osobností, které se na jedné straně podřizují vůdci a na straně druhé ubližují slabším. Současný neblahý stav české společnosti může být do velké míry odrazem stavu českého školství. Neskutečně dlouhé a intenzivní modelování autoritářských společenských vzorů skrze školní docházku rozhodně hraje důležitou roli.

Není totiž důležité, co říkáte, ale jak jednáte a co zažíváte. Léta a léta disciplinovaného plnění rozkazů učitelů a učení se absurditám nese své ovoce. Tož co, vždyť poslouchat se musí, když vzdoruješ, zlomí tě silnější a o všem vždycky rozhodují ONI. Tak proč se starat o nějakou demokracii?

Pokud bychom opravdu chtěli, aby žáci vyznávali a realizovali ony cenné humanistické hodnoty, museli bychom pro to primárně vytvořit podmínky. Bylo by nutné zásadně transformovat české školství a zcela odhodit desítky škodlivých vzdělávacích mýtů a stereotypů.

Ve školách by se používaly moderní pedagogické metody, žáci by se podíleli na průběhu vzdělávání a volili by si předměty, učitelé by byli respektující partneři, učitelé i žáci by rovnocenně participovali na řízení školy. Že se nejedná o žádnou nerealizovatelnou utopii, dokazuje dlouholetá praxe takzvaných svobodných škol v Anglii.

Dokud bude naše školství převážně připomínat středověké vězení, nelze se domnívat, že se vězni náhle změní v respektující humanisty, protože jim to někdo nadiktuje do sešitu.

    Diskuse
    JP
    February 27, 2019 v 11.29
    Autoreprodukce panujícího systému
    Na celé té věci je svým způsobem komické to, že k a ž d ý právě panující systém nejenomže - ovšem! - vykazuje velice silnou snahu vlastní sebereprodukce (to jest: udržení vlastní moci, a vlastního ideového monopolu); ale zároveň si vždy dokáže nalézt naprosto "nezpochybnitelné" argumenty pro to, že právě a jedině on je tou "nejlepší a jedinou možnou" ze všech forem vládnutí.

    Svého času to například ve starém Římě byla státní forma císařství. A - nelze závažně pochybovat že to byla za daných podmínek forma skutečně účelná, poté co republikánský systém zdegeneroval ve víceméně permanentní občanskou válku. Tady bylo opravdu efektivní, účelné a tedy "jedině oprávněné" zavést tuhou centralizovanou moc, byť i za tu cenu že ta občas byla vykonávána psychopatickými tyrany.

    Stejně tak systém středověké feudální stavovské hierarchie byl za daných okolností ten "jedině správný" (a dokonce "Bohem daný"!) - z těch samých důvodů jako v Římě, zavedení demokracie by za daných poměrů nevyhnutelně vedlo k permanentní občanské válce.

    A teď to tedy má být systém liberální demokracie, který má být jednou provždy nejlepší a nezpochybnitelný ("na věčné časy a nikdy jinak"?...). A nejsou připuštěny žádné zásadní námitky proti němu; tento systém má platit jako natolik absolutní a nezpochybnitelný, že - prý - je možno plným právem ho indoktrinovat už dětem ve škole.

    Svým způsobem je to ovšem pravda; stejně tak jako to byla pravda v tom římském císařství a ve středověkém feudalismu. Tento způsob vlády liberální demokracie totiž také naprosto přesně odpovídá právě panujícím r e á l n ý m poměrům - totiž vrcholnému stadiu rozvinutého kapitalismu. Jak věděl už Marx, kapitalismus vyžaduje osobně volného pracovníka - kterého je pak ovšem o to lépe možno zapřáhnout do postrojů bezduché námezdní práce ve prospěch kapitálu.

    A princip současné liberální demokracie je ten samý: poskytnout jednotlivému člověku čistě osobní volnost, aby tím získal iluzi skutečné svobody, aby za tuto mísu čočovice formálních občanských práv prodal své právo na prvorozenectví, totiž právo na život ve světě, který je osvobozen od nadvlády toho bezduchého kapitálu, který je naopak naplněn autenticky humánním smyslem a cílem.

    Takže tedy, vůbec nic nového pod sluncem: každý právě panující režim má v prvé řadě snahu udržet, reprodukovat sám sebe - jak prostředky ryze mocenskými, tak ale i cestou ideologické indoktrinace. A nejlépe je, jak známo, začít s tou indoktrinací už u dětí.
    MP
    March 2, 2019 v 15.2
    P. Karene,
    je určitě správné, když se žáci budou učit toleranci, diskusi, respektu - a máte pravdu v tom, že se tyto hodnoty nejlépe předávají "praxí".

    Na straně druhé pro hodnotové formování mladých lidí bude vždycky důležitý i obsah výuky. Platilo to v době nacionalismu, "komunismu" i liberální demokracie. Nevidím nic špatného na tom, když liberální demokracie takto propaguje samu sebe, protože žádný lepší politický systém neexistuje, nikdo ho zatím nevynalezl.

    Děláte totiž podle mě tu chybu, že spojujete, ba ztotožňujete liberální demokracii a kapitalismus.
    JP
    March 3, 2019 v 11.46
    Liberální demokracie - ideál a realita
    Pořád znovu se opakuje to samé: dokonce i přesvědčení odpůrci a kritici kapitalismu se snaží zachránit jeho politickou a ideologickou formu, tedy liberální demokracii, jakožto prý samu o sobě zcela správnou, nadčasovou, absolutní.

    Je nutno si uvědomit: vposledku je to naprosto ten samý případ, jako když poctiví, reformní komunisté zavrhli systém totalitního vládnutí v zemích tzv. "reálného socialismu" - a proti tomuto totalitnímu paskvilu stavěli ideál "čistého", původního, ideálního komunismu. S tím, že tato původní idea komunismu prý byla sama o sobě naprosto správná a univerzální, a prý jenom ve svém praktikování byla deformována.

    Samozřejmě, z čistě obecného hlediska je to pravda: samozřejmě že ta původní (Marxova) idea svobodné komunistické společnosti neměla naprosto nic společného s tou totalitní vládou partajního (pseudo)komunistického aparátu nad celou společností.

    Jenže - a to si ti reformní komunisté nikdy nedokázali uvědomit - byla to právě už tato původní idea sama, která byla deformovaná: ta totiž ve své konkrétní konstrukci neměla reálný potenciál vyřešit pozitivně celý komplex daných společenských a ekonomických problémů a konfliktů, a proto n u t n ě při jejím použití v reálné praxi vyústila ve své vlastní vyprázdnění, ve své zvrácení ve svůj naprostý opak.

    Jestliže měl tedy Ludvík Vaculík naprostou pravdu se svým proslulým bonmotem, že "spolu s tím že byl zrušen komunismus (a restaurován kapitalismus) byly zároveň obnoveny všechny podmínky vedoucí k jeho vzniku" - pak stejně tak platí, že obnovením toho "čistého" komunismu by byly zároveň vytvořeny všechny podmínky pro jeho následující totalitní deformaci. Ti reformní komunisté za totality tedy svým odvoláváním se na ideální komunismus na jedné straně skutečně podkopávali vládnoucí totalitní režim - ale zároveň ho posilovali, neboť hlásali ideje z kterých on sám vznikl.

    A přesně to samé platí i o principu liberální demokracie. Mnozí se snaží kritizovat kapitalismus právě z pozic liberální demokracie, s tím že tento kapitalismus prý je s těmito principy v rozporu. Že svým manipulováním člověkem, svou reálnou totalitou v oblasti produkčně-sociální popírá tu pravou svobodu, tu pravou demokracii. A přitom si neuvědomují, že tato deformace principu liberální demokracie je ve skutečnosti obsažena už v tomto principu samém. Protože v tom sousloví "liberální demokracie" je pravou substancí, tedy skutečnou podstatou nikoli formální subjekt (demokracie), nýbrž to co se jeví napohled být pouhým predikátem: totiž "liberální".

    To "liberální" totiž znamená, že si každý může dělat co se jenom jemu samotnému zlíbí; bez ohledu na všechno (a všechny) ostatní. (Pokud mu to přímo nezakazuje zákon.)

    Takže to "liberální" znamená právě to, že já si zcela svobodně a volně můžu vytvořit ekonomické impérium, s víceméně faktickým monopolem, že budu svým zaměstnancům platit mzdy podle mého vlastního uvážení, že budu přesouvat výrobu kamkoli kde bude levnější (a tedy zbavím práce své kmenové zaměstnance, zatímco těm druhým budu platit hladové mzdy); a tak dále a tak dále. A třeba si k tomu svému ryze produkčnímu impériu přidám a vytvořím ještě i impérium mediální, takže budu moci lidmi manipulovat nejen pouze ekonomicky a sociálně, ale navíc ještě i myšlenkově, názorově.

    To všechno tedy mohu naprosto legálně a svobodně činit v rámci principu liberalismu; neboť jak řečeno liberalismus je právě toto, aby si každý dělal a podnikal všechno ve vlastním zájmu, zcela bez ohledu na zájmy obecné, na obecné hodnoty humánní a kulturní.

    Tohle všechno je liberalismus - a všechno tohle je také kapitalismus.

    Takže tedy, kritizovat kapitalismus ve jménu liberalismu, to je přesně to samé jako kritizovat totalitní komunismus ve jménu "čistého" ideálu komunismu: na jedné straně jako čirá kritika to má svou pravdivost, ale na straně druhé se tím žádným způsobem nevychází z logiky právě panujícího systému, a ten se tedy nakonec jenom posiluje ve své existenci, ve svém panství nad člověkem.
    HZ
    March 3, 2019 v 18.54
    Pane Poláčku,
    nevybavuje se mi žádný "reformní komunista", který by se skutečně upřímně odvolával na čistý, původní, ideální komunismus. Už jenom proto, že ten ideál IMHO nebyl nikdy popsán. Pokud tím pojmem operovali, pak to spíš než cokoli jiného byla povinná ideologická úlitba, aby praktické návrhy na zlepšení poměrů nebyly zaříznuty v zárodku.
    Samozřejmě vám ráda přiznám, že existovaly i čisté duše, hlásající návrat k víře pravé, nezkažené. Ale na ty bych slovo "reformní" asi nenapasovala.
    Do dalšího kola zápasu o tom, co představuje liberální demokracie, se radši pouštět nebudu.
    MP
    March 4, 2019 v 10.12
    Heleně Zemanové
    Ale ano, takové reformní komunisty by člověk asi našel. Kosík v Naší nynější krizi, Sochor v moc pěkné stati o Rose Luxemburgové, Kalivoda.

    Ten ideál samozřejmě popsán byl. Mockrát. Ovšem jako každý ideál, který se vytváří jako retroutopie, získával různé podoby a také byl různě lokalizován (Marxův ideál neodcizené společnosti s kritikou hrubého komunismu z roku 1844, Marxovo hodnocení pařížské komuny, Leninův stát a revoluce -- jako místa, na kterých se nasazovala rekonstrukce "původního ideálu). V 68 byl nicméně častěji vymezován negativně jako společnost bez diktátu „establishmentu konzumní společnosti a establishmentu
    státní byrokracie“, jak reformně komunistické úsilí shrnul a za své přijal Václav Havel v Trialogu Hosta do domu.

    Pokusil jsem se bezvýchodnost reformně komunistické pozice popsat s určitým odstupem a úctou, kterou si tragické pokusy zaslouží, nicméně to nejlíp shrnuje věta: „Vím, že je to falešná hra a že mě oškubou. Ale je to jediná hra ve městě.“
    Ten pokus viz:
    https://drive.google.com/file/d/1_xbivJrMnOPxYDv9SdGtKhEd54MmbNhQ/view?usp=sharing

    JK
    March 4, 2019 v 10.25
    Martinu Plevovi
    Já souhlasím s tím, že je záhodno vést žáky k tzv. "liberálním" hodnotám (respekt, schopnost diskuze, svoboda, autonomie atd.), které považuji za důležitý odkaz humanistického dědictví a taktéž si myslím, že je třeba klást důraz na občanské vzdělávání a motivovat k aktivnímu zapojení do společnosti.

    Na druhé straně ideologicky indoktrinovat žáky tím, že ten současný politický režim je ten jediný správný a možný mi připadá silně ideologické a ve své podstatě svou dogmatičností sabotující smysluplné občanské vzdělávání. Protože konkrétní žitá zkušenost žáků a tvrzení učitelů ve škole se často dostanou do klasického paradoxu.

    Bohužel ta indoktrinace v českém systému je, když se podíváte na učebnice dějepisu, tzv. Čornejovu řadu, uvidíte zde až trochu pohádkové černobílé vyprávění o hodném "středu demokracie", který je napadán "zlými totalitními extrémy zleva i zprava".

    Další rovinou pak samozřejmě je konkrétní podoba současné školy, kdy je podle mého názoru nemožné modelovat ony kýžené hodnoty v monologickém autoritářském prostředí.

    Je rozdíl mezi "vést k hodnotám" a "vést k politickému režimu." Vést k jednomu politickému režimu mi přijde trochu ne-liberální...
    JP
    March 4, 2019 v 10.45
    Reformní komunisté a jejich ideál
    Paní Zemanová, jestli máte opravdu přání se něco dozvědět o tom, kdo a co byli doopravdy reformní komunisté, jaké byly jejich ideály, a proč se stali nejen "reformními" komunisty, ale komunisty vůbec, tedy proč odmítli společenský systém kapitalismu a proč viděli v socialismu systém principiálně humánnější - pak se podívejte na toto video: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1064013792-oc-vlastne-bezi

    Ano, tato diskuse není podle dnešních měřítek - kdy každé politické měření musí být v první řadě "show", jinak znuděný divák okamžitě přepne na jiný, "zábavnější" program) - tak tedy tato diskuse není napohled nijak zajímavá. Už tím že její účastníci jsou všichni reformní komunisté, tedy není zde v zásadě žádný názorový střet a boj.

    Je to diskuse z března roku šedesátého osmého - tedy dva měsíce po přelomovém "Lednu", tedy po vítězství reformních sil v ústředí komunistické strany. Ale - je to ještě v době kdy toto vítězství nebylo upevněné, kde ještě nebylo nijak jisté, zda se to celé přece jenom zase nějak "neotočí". Ti účastníci té diskuse tedy šli přece jenom se svou vlastní kůží na trh.

    V této diskusi se mimochodem také ukazuje, že tehdejší režim, to zdaleka nebyla pouze nadvláda komunistů nad zbytkem národa; nýbrž že to byla zároveň nadvláda mocenského centra nad samotnými komunisty! Ukáže se tady (nebo přinejmenším tu zazní) to, jak se ti poctiví komunisté snažili o nápravy; ale jak vždy znovu a znovu naráželi na "strop". Kterýžto "strop" byl v těch šedesátých létech tvořen prezidentem Novotným a úzkou klikou jeho věrných.

    V každém případě Vám mohu zaručit, že zde v této diskusi vystupují opravdu upřímní, poctiví komunisté; nakonec jedním z nich je František Kriegel - ten samý Kriegel, který o půl roku později jako jediný odmítl podepsat moskevský kapitulační protokol. O jeho mravní integritě tedy opravdu nemohou být žádné pochybnosti.
    MP
    March 4, 2019 v 12.15
    Josefu Poláčkovi
    Takže myslíte, že by se na českých školách měli učitelky a učitelé vyvarovat každého výkladu, který by v žácích stvrzoval následující:

    a) Všichni lidé jsou rovni v určitých právech, z nichž nejdůležitější je právo na život, bezpečí, hledání svého vlastního štěstí, právo nebýt mučen, zotročen a ponižován.
    b) Tato práva si mají lidí vzájemně zaručovat a zatím se to nejúspěšněji dařilo a daří tehdy, pokud si je zaručují jako rovní občané jednoho státu.
    c) Občanská rovnost vyžaduje podíl všech občanů na utváření společné vůle a rozsah suverenity politického tělese alespoň v míře, která umožňuje takovou vůli utvářet a realizovat.
    d) Státy, ve kterých se vládne reprezentativně -- to jest s oddělením moci výkonné a moci zákonodárné -- obvykle umožňují realizovat občanská práva a svobody lépe než ty, ve kterých obě moci vykonává jeden suverénní panovník (absolutistický monarcha, fašistická nebo komunistická strana, náboženský vůdce).
    e) Body b) až c) se zdá vhodné spojit s nějakou formou obecné účasti občanů na ustanování vlády a s veřejností, která umožňuje diskutovat o odpovědnosti vlády; zatím v tomto ohledu v dějinách i současnosti nejlépe fungovaly a fungují státy se všeobecným volebním právem -- parlamentní demokracie, konstituční monarchie a prezidentská či poloprezidentská demokracie.
    f) Obtíž každé demokracie spočívá v tom, že se velm snadno stává z vlády všech občanů vladou většiny. Proto liberální demokracie vyžaduje, aby se práva uvedená v bodě a) nadřadila běžnému politickému rozhodování v demokratických státech. Jak toto nadřazení zavést a zajistit, to je předmět zásadní diskuse, ve které zaznívají navzájem neslučitelné představy, která však vychází ze společné shody o tom, že práva menšiny musí být chráněna před tyranií většiny.
    g) Každé lidské zařízení je nedokonalé, proto ani ty „nejlepší“ existující státy nenaplňují body a) - c) dostatečně a vyžadují neustálé zlepšování. Přitom jsme odkázáni na postup metodou pokus-omyl, žádné společenské zřízení nelze odvodit pouze z principů -- ty vůči němu vystupují vždy prvořadě v kritické funkci.

    Uznávám, druhé věty v bodě g) by se měl učitel na základní škole vyvarovat a měl by s ní zacházet opatrně i na gymnasiu. Její potřebné vysvětlení je mimořádně náročné a při výuce by pro něj nejspíš nenašel čas a dost často ani ochotu porozumět.

    Tyto body dávají v souhrnu založení liberální demokracie. Potěší mě, pokud mi uvedete, se kterými z nich nelze souhlasit, proč a co je na nich škodlivé?
    Vzhledem k bodu g), který je nejpozději od J. S. Milla naprosto nepominutelnou součástí liberálismu, nevěřím, že by bylo možné o řečených principech mluvit jako o něčem zcela správném, nadčasovém, absolutním”.

    A abych předešel nedorozumění: Nevidím věcný důvod, proč spolu s těmito body nehovořit o kritice liberální demokracie jakožto ryze formálního systému a proč neuvádět neschopnost demokracie spoutat klasický kapitalismus a nedostatky sociálního kompromisu, ve kterém se toto spoutání poměrně úspěšně zdařilo v několika západoevropských zemích po 2. světové válce. Naopak, demokracie je kritika a u budoucích demokratických občanů je třeba rozvíjet schopnost kriticky reflektovat vlastní přesvědčení (nebo vlastní indoktrinaci :-).
    Hodně bych si vážil středoškolského kantora, který by dokázal před žáky dobře provést kritiku ideologie lidských práv a obecně ideologický rozměr současné kultury a politické teorie (“Bych si” v tomto případě neznamená, že tací nejsou, ale že jsem se s podobným výkladem nepotkal a sám bych to na středoškolské úrovni s stávajícími časovými dotacemi neměl odvahu zkoušet.)

    p.s. Pokud se Vám dostane do ruky (nebo do čtečky): Axel Honneth, Die Idee des Sozialismus - Versuch einer Aktualisierung, Frankfurt a/M, Suhrkamp 2017, přečtěte si to. Je tam vynikající kus, který vysvětluje nutnost přijmout ten problematický bod g).
    JP
    March 4, 2019 v 12.24
    Svět přirozené a svět transcendentální občanskosti
    K rozboru dění roku osmašedesátého od pana Profanta: https://drive.google.com/file/d/1_xbivJrMnOPxYDv9SdGtKhEd54MmbNhQ/view?usp=sharing

    V každém případě uznání panu Profantovi za zajímavou analýzu (s odstupem a nadhledem času) tehdejších událostí a jejich hlubších souvislostí. Tento text pana Profanta má vlastně jednu jedinou vadu: není v něm prakticky nic, s čím by bylo možno/zapotřebí polemizovat. ;-) Takže vlastně žádný prostor pro polemiku, respektive vůbec diskusi na dané téma.

    Já bych se proto pokusil jenom zvýraznit ten centrální protiklad perspektiv, který určoval veškeré tehdejší dění, a který se nakonec nejzřetelněji ukázal v polemice mezi Kunderou a Havlem.

    Potkávají a střetávají se tu totiž dva základní principy vztahu občana nejen ke státu v užším slova smyslu, ale ke světu vůbec. Tyto principy jsou natolik protikladné, že se jeví být absolutně nekompatibilními. Krátce řečeno: buďto má pravdu Kundera, anebo Havel.

    Buďto má pravdu Kundera, že to dění roku osmašedesátého mělo svou vlastní, autonomní kvalitu; to znamená, že ten pokus o reformovaný socialismus překračoval dosah možností, dosah působnosti jednoho jediného člověka, jakožto jednotlivce, a že byl tedy záležitostí, dynamikou se svou vlastní substancí. Kterážto substance byla nesena kolektivem, tedy národem.

    Oproti tomu stojí pojetí Havlovo, které vychází důsledně z odpovědnosti člověka jako občana, tedy jakožto jednotlivce. Havel zásadně neuznává platnost ničeho - naprosto a absolutně ničeho - co by nebylo schopno obstát před nezadatelným mravním nárokem toho jednotlivce. Pro Havla platí: jakmile revoluce (ať nesená jakkoli vzletnými, jakkoli humanistickými hesly) narušila (vědomě!) práva třeba i toho nejnepatrnějšího jednotlivce, v tom okamžiku tato revoluce ztratila svůj pel nevinnosti, a stává se organizovaným bezprávím.

    Zdá se tedy, že tyto dvě pozice jsou navzájem zcela neslučitelné. Že tedy může platit jenom buďto jedna, a n e b o ta druhá.

    A přece: není možno se vyhnout závěru, že ve skutečnosti jsou platné a správné o b ě; a že tedy jediné pravé řešení může spočívat v tom, přece jenom obě dvě dokázat nějakým způsobem propojit dohromady, v jeden jediný funkční a (alespoň relativně) vnitřně harmonující celek.

    Musíme si napřed upřesnit, o co se nakonec jedná; tedy jaký vlastní základ těchto dvou protikladných pozic. Podle mého názoru nejvhodnější charakteristika tohoto rozdílu je ta, že Havel vychází z pozic p ř i r o z e n é h o občanství, zatímco Kundera z pozic občanství t r a n s c e n d e n t á l n í h o.

    O tom pojmu "transcendentální" jsme v poslední době dosti obšírně diskutovali v jiných souvislostech; díky tomu máme teď už ujasněno, že to "transcendentální" bezprostředně vzato neznamená nic tajuplnějšího (a mystičtějšího), nežli prostě "překračování".

    Ten, kdo transcenduje, ten překračuje, přesahuje omezenost své pouze individuální přítomnosti na tomto světě, uvědomuje si vyšší, univerzální vazby a souvislosti, vstupuje do těchto, a stává se jejich součástí.

    Ten Havlův koncept "přirozené občanskosti" - ano, ten bezpochyby osvědčil své naprosté oprávnění v střetu s totalitou a její tupou mocí; ale tady je zapotřebí si uvědomit jeden zcela zásadní moment.

    Totiž že p r á v ě a pouze v tomto přímém střetu s totalitou a násilím tato přirozená občanskost může vzbuzovat dojem, že i ona má schopnost transcendence. Že tedy překračuje, přesahuje ten omezený horizont pouhé jednotlivosti, individuality, a že člověka - neústupným setrváváním na mravních hodnotách - pozdvihuje do vyšších, transcendentálních sfér bytí.

    Jinak řečeno: ta "přirozená občanskost" nakonec p o t ř e b u j e tu totalitu, potřebuje svého opovědného nepřítele k tomu, aby se sama mohla jevit svébytnou, samonosnou hodnotou, která má potenciál zprostředkovat člověku-občanu vyšší smysl jeho existence.

    Jak omylný tento předpoklad je, musel sám Havel zažít a zakusit, když poté co byla poražena a odstraněna komunistická totalita, on musel bezmocně přihlížet tomu, jak se jeho sen o autentické občanské společnosti rozbíjí pod údery profánnosti (prodejnosti! - Patočka) kapitalismu a jeho politických forem.

    Jinak řečeno: tato "přirozená občanskost" se bez přítomnosti svého antipoda, totiž té autenticky transcendentální občanskosti, stává velice rychle pouhou banalitou.

    ----------------------------------------

    Kundera tedy stojí v zásadě na pozicích té "transcendentální občanskosti" - tedy na pozicích, že jestli má mít směřování toho či onoho národa opravdu nějaký vyšší smysl, pak zde musí být dán nějaký "transcendentální cíl"; tedy něco, co překračuje to pouhé individuum, něco co toto individuum včleňuje do dění, do usilování vyššího řádu.

    Ovšem: tady se samozřejmě okamžitě vynořuje ta potíž, že jakmile zde takovýto transcendentální cíl vytyčíme jako univerzální, tedy jako závazný pro všechny - tak že v tom samém okamžiku narazíme právě na to individuum, a na jeho nepodmíněnou autonomii. A ani Kunderovi, ani Kosíkovi se - přes všechnu snahu - nepodařilo tento protiklad vyřešit, překlenout. A nepodařilo se to těm "osmašedesátníkům" jako celku; neboť ti reformisté jako celek si tohoto protikladu v jeho hloubce a ostrosti fakticky vůbec nebyli ani vědomi; natož pak aby ho mohli dokázat pozitivně vyřešit.

    A přece: přece i nadále platí, že pravdu měli oba. Jak Havel, tak i Kundera. A že jestliže tento úkol - totiž pozitivní syntézu obou protichůdných principů - nedokázali vyřešit osmašedesátníci, pak ten samý problém, a ten samý úkol stojí před námi. A na tomto faktu nic nezmění, jestli my si naléhavost tohoto úkolu dokážeme uvědomit a přiznat, anebo ne.
    JP
    March 4, 2019 v 12.38
    Principy liberalismu a liberalistický politický režim
    Pane Profante, za mě už předtím v zásadě odpověděl pan Karen. Jde prostě o to, zcela samozřejmé a přirozené principy spravedlivosti a občanské rovnosti (tradičně pojímané jako principy liberalismu) nesměšovat s ideologickou apologetikou zcela konkrétního, právě panujícího ekonomicko-společenského a hospodářského režimu.

    Ta zcela zásadní slabina těch liberálních (liberalistických) principů vězí v jednom jediném: že totiž - i kdy jenom implicitně - v nich je fakticky vždy ukryto, zakódováno sdělení: že to tak totiž p o s t a č í.

    Že prý v z á s a d ě naprosto postačí, když p o v o l í m e nějakou tu svobodnou diskusi, to svobodné hlasování, nějaký ten kriticismus - a že tím už nastolíme v zásadě dobrý, humánní lidský řád.

    Svobodná diskuse - vezměme jenom jeden z těch momentů - tato svobodná (tj. bez vnějších mocenských zásahů a zákazů probíhající) diskuse je sice bezpochyby velká vymoženost; ale ona sama neskýtá naprosto žádnou záruku toho, že bude mít také nějaký s k u t e č n ý s m y s l. Že se neutopí jenom sama v sobě, že nezdegeneruje jenom v prázdné mlácení slámy. A že tedy nakonec pravidelně neskončí jenom u toho, co je naprosto očividně všem jasné a zřejmé: tedy u holého pragmatismu, který se v naprosté většině případů vyčerpá bezduchým materialismem.

    Tato "svobodná", liberální diskuse znovu a znovu sugeruje, že prý je "otevřená", že prý je s ní možno principiálně dospět kamkoli, tedy i k těm nejvyšším výšinám.

    Pokud v ní ale není přítomen ten prvek "transcendence" (viz můj předchozí vstup) - a to sice jako z á v a z n ý moment - pak tato "svobodná diskuse" nikdy nedokáže pokročit někam výš, nežli - v optimálním případě - k intelektualistickému kriticismu poměrů, ale nikdy nepřejde ve skutečný čin. V každém případě tato "svobodná diskuse" předstírá něco, čím není, a ve skutečnosti ani být nechce - a už v tom spočívá její principiální klamavost a nepravdivost.
    + Další komentáře