Dějiny jako přísná učitelka?
Jiří KarenStoleté výročí Československa je také festivalem mimořádně bizarních projekcí soudobých ideologických představ do dějin. Přitom vývoj světa se tak zrychlil, že minulost paralely nenabízí. Lze se v nich přesto něčím inspirovat?
Oslavy stoletého výročí založení Československa sebou kromě sentimentálního patosu, ahistorických soudů, vypjatého etnického nacionalismu a sebepotvrzujícího kýče přinášejí i řadu zajímavých otázek. Proč se vlastně s takovou pompou slaví svátek neexistujícího státního uskupení, nad jehož eutanázií z rukou kontroverzních politiků v roce 1993 nikdo vlastně ani moc nezaplakal, protože byly prázdniny? A lze se z dějin vůbec poučit?
Kanonáda poučujících interpretací
Veřejný prostor je narvaný takzvanými osmičkovými výročími až k prasknutí, přičemž výročí vzniku Československa přebírá roli hlavního identitotvorného svátku. Vycházejí nové publikace, jejichž základním společným jmenovatelem je, že za pár let o nich nikdo nebude vědět.
Debaty více či méně erudovaných odborníků, expertů, historiků, pamětníků a dalších hledají odkazy minulosti a smysl pro budoucnost. Dříve či později každá debata sklouzne k obligátnímu: „A jaké poučení z minulosti tedy pro nás vyplývá?“
Následuje kanonáda poučujících interpretací přecházející z různých škál bizarnosti přes halucinogenní představy až k moralizování na základě politického přesvědčení mluvčího — Daniel Kroupa by rád měl z České republiky „malý bojeschopný středoevropský Izrael, který bude nezávislý na všech“ (kdo asi bude hrát roli tyranizovaných Palestinců?), Pavel Kosatík vidí perspektivu pro záchranu liberální demokracie v představě, že tento politický systém pochází od Boha a historik Igor Lukeš se ve svém textu pro Respekt nejprve zaklíná varchrlatostí historických paralel, aby následně jeho článek sdělil, že „Rusko se rovná zlo“.
Ostatně toto je oblíbená rétorická figura historiků. Nejprve zatančí povinný alibistický rituální taneček vědeckého experta o tom, kterak všechny historické paralely kulhají a že historie jest řekou, do které dvakrát nevstoupíš, aby následně předvedli interpretační smršť, ve kterém nachrlí určitá historická fakta tak, aby se jim vylouplo jejich zamýšlené „poučení“. V horších případech, většinou tak dělávají fašizující historikové, se navíc zaklínají dávno mrtvou aureolou vědeckého experta poznávajícího „pravdu historie“.
Možná zajímavější než chaos různých, více či méně mýto- a identitotvorných interpretací ve veřejném prostoru a její kritická analýza je otázka mířící k hlubší podstatě - dá se vůbec z historie poučit? Má sousloví „poučení z historie“ v 21. století opravdu nějaký smysl? Jaký?
Nebudu se zdržovat výčtem toho všeho, v čem vidím danou věc stejně nebo podobně jako Vy. Téma je krajně komplexní; a ponořme se tedy rovnou do jeho jádra.
Vaší centrální tézí se zdá být jakási rehabilitace či reanimace fantazie. Ve vztahu k tomu, jak se na dějiny máme dívat, jak je máme hodnotit, jaké si z nich máme vzít poučení, a především, co z nich může vyplývat pro naši budoucnost.
Ovšem - tento postulát fantazie je sám o sobě značně vágní. Já vím - ono je krajně obtížné (poté co se zhroutily všechny dřívější koncepty strukturálně determinovaných, k jasnému cíli směřujících dějin) v současné době nalézt nějaký nový, vysloveně archimédovský "pevný bod". Kolem kterého by se znovu mohla začít otáčet zeměkoule. Anebo alespoň naše vlastní srozumění našeho světa a dění v něm.
Ale k věci, konkrétně. Problém dějin podáváte jako problém protikladu jejich (dřívějšího) výkladu konceptuálního (typicky Hegel a Marx), a výkladu zcela opačného, který zásadně popírá možnost (a legitimitu) připisovat dějinám nějaký strukturovaně lineární vývoj k určitému (kvalitativně vyššímu) cíli.
Zdá se mi - a je mi to sympatické - že Vy sám se v tomto protikladu snažíte zaujmout určitou středovou pozici. Spíše ovšem nakonec s příklonem k tomu anti-konceptuálnímu postoji. (Musím ovšem přiznat, že Vaše snaha p ř e s t o v dějinách rozpoznat určité momenty či struktury determinace našeho jednání je sice velmi pozitivní, ale tady bych měl zapotřebí nějaké konkretizace, co si pod tím vlastně představujete.)
Takže ještě jednou: v zásadě ji mi Váš pohled na dějiny sympatický; ale na straně druhé bych přece jenom ty velké konceptuální modely minulosti nechtěl předčasně pohřbívat.
Shodou okolností jsem zrovna dneska napsal v odpověď jednomu našemu čtenáři, že ten hegelovsko-marxovský koncept práce jakožto konstitutivního - a formujícího - faktoru dějin ještě zdaleka nepovažuji za obsoletní. Oba tyto koncepty - jak idealistický Hegelův tak materialistický Marxův - mají bezpochyby své velmi jednostranně zaměřené momenty, a jsou tedy v tomto ohledu limitované; ale to ještě zdaleka není důkazem toho, že by se v nich nemohlo skrývat velmi racionální, a velmi důležité jádro.
Ostatně, vezměme si názor protistrany: uváděl jste citát V. Bělohradského, podle něhož nemá smysl nějak systematicky zkoumat křesťanskou Bibli respektive Starý zákon, protože je tam možno nalézt odůvodnění pro cokoli.
To je sice svým způsobem bezprostředně pravda; ale na straně druhé, pokud se zůstane stát jenom a pouze u této heterogenity jmenovitě Starého zákona (která je přirozeně dána objektivní heterogenitou jeho zdrojů), a přitom nevidět či alespoň nesnažit se odhalit ten o b e c n ý trend, ten profilující charakter judaisticko-křesťanské duchovní a mravní tradice - tak to by bylo projevem naprosté intelektuální povrchnosti a plochosti.
Hegel by na to řekl, že je to naopak přímo v přirozenosti jednotlivin, jednotlivých kauz, jednotlivých výroků, že si navzájem protiřečí. Protože jednotliviny vůbec nemají schopnost pozvednout se k vyššímu poznání, které je jako takové vždy zobecňujícího charakteru.
Svého času řekl Platón Diogénovi, poté co tento odmítal jeho (Platónovy) obecné ideje spatřit i v reálném, to jest empirickém světě: "Protože ty používáš jenom své oči, ale ne svůj mozek!"
Zkrátka: ty jednotlivé (dějinné) události dokáže tak či onak vidět, spatřit, popsat každý. K tomu postačí jenom ty oči. Ale dokázat z tohoto zdánlivě chaotického nahromadění jednotlivých událostí a kauz vytáhnout, vydestilovat to poznání obecné, tedy poznání metaempirických, strukturálních určeností a determinant - tak k tomu už je opravdu nezbytné začít používat i svůj mozek.
Takže ještě jednou, o co se mi jedná: ano, ty velké konceptuální modely dějin dnes už není možno praktikovat v jejich původní, striktně aprioristické podobě. Na straně druhé by bylo stejnou chybou, stejnou jednostranností paušálně odmítnout jakékoli strukturálně konceptuální, k obecným zákonitostem směřující pojetí dějin, a namísto toho začít (stejně tak dogmaticky) hlásat absolutní nepodmíněnost a neurčitelnou polyvýznamovost všech společenských a dějinných událostí a procesů.