Dějiny jako přísná učitelka?
Jiří KarenStoleté výročí Československa je také festivalem mimořádně bizarních projekcí soudobých ideologických představ do dějin. Přitom vývoj světa se tak zrychlil, že minulost paralely nenabízí. Lze se v nich přesto něčím inspirovat?
Oslavy stoletého výročí založení Československa sebou kromě sentimentálního patosu, ahistorických soudů, vypjatého etnického nacionalismu a sebepotvrzujícího kýče přinášejí i řadu zajímavých otázek. Proč se vlastně s takovou pompou slaví svátek neexistujícího státního uskupení, nad jehož eutanázií z rukou kontroverzních politiků v roce 1993 nikdo vlastně ani moc nezaplakal, protože byly prázdniny? A lze se z dějin vůbec poučit?
Kanonáda poučujících interpretací
Veřejný prostor je narvaný takzvanými osmičkovými výročími až k prasknutí, přičemž výročí vzniku Československa přebírá roli hlavního identitotvorného svátku. Vycházejí nové publikace, jejichž základním společným jmenovatelem je, že za pár let o nich nikdo nebude vědět.
Debaty více či méně erudovaných odborníků, expertů, historiků, pamětníků a dalších hledají odkazy minulosti a smysl pro budoucnost. Dříve či později každá debata sklouzne k obligátnímu: „A jaké poučení z minulosti tedy pro nás vyplývá?“
Následuje kanonáda poučujících interpretací přecházející z různých škál bizarnosti přes halucinogenní představy až k moralizování na základě politického přesvědčení mluvčího — Daniel Kroupa by rád měl z České republiky „malý bojeschopný středoevropský Izrael, který bude nezávislý na všech“ (kdo asi bude hrát roli tyranizovaných Palestinců?), Pavel Kosatík vidí perspektivu pro záchranu liberální demokracie v představě, že tento politický systém pochází od Boha a historik Igor Lukeš se ve svém textu pro Respekt nejprve zaklíná varchrlatostí historických paralel, aby následně jeho článek sdělil, že „Rusko se rovná zlo“.
Ostatně toto je oblíbená rétorická figura historiků. Nejprve zatančí povinný alibistický rituální taneček vědeckého experta o tom, kterak všechny historické paralely kulhají a že historie jest řekou, do které dvakrát nevstoupíš, aby následně předvedli interpretační smršť, ve kterém nachrlí určitá historická fakta tak, aby se jim vylouplo jejich zamýšlené „poučení“. V horších případech, většinou tak dělávají fašizující historikové, se navíc zaklínají dávno mrtvou aureolou vědeckého experta poznávajícího „pravdu historie“.
Možná zajímavější než chaos různých, více či méně mýto- a identitotvorných interpretací ve veřejném prostoru a její kritická analýza je otázka mířící k hlubší podstatě - dá se vůbec z historie poučit? Má sousloví „poučení z historie“ v 21. století opravdu nějaký smysl? Jaký?
Historie je mrtva, ať žije přítomnost?
Francouzský historik François Hartog ve svém textu Na cestě k nové historické situaci rozvíjí svůj pojem prézentismus, kterým charakterizuje současnou historickou situaci po smrti obou konceptů osmyslňující psaní o dějinách. Původně římský koncept historia magistra vitae (historie učitelka života), který by se dal dnes možná vnímat jako touha po efektivní a praktické příručce pro mladé politiky, byl později v 18 a 19. století převálcován velkolepými ideami vědecky poznatelných Dějin směřujících na uhánějícím koni Pokroku k utopickému bodu existence lidstva — které se manifestovaly i mimo marxistickou filozofii dějin, v níž ovšem našly svého hlavního reprezentanta.
Tyto Dějiny umírají v Osvětimi a nastává období postmoderních reinterpretací tak zvaných velkých vyprávění. Podle Hartoga nyní stojíme v unikátním bodu dějin, kdy se zdá „jako kdyby v sobě přítomnost — prézens — finančního kapitalismu, informační revoluce, internetu, globalizace, ale též prézens krize započaté rokem 2008 pohltil kategorie minulosti i budoucnosti (jež se staly zastaralými)“. Lidstvo ztratilo minulost a co je nejdůležitější - ztratilo budoucnost.
Všichni dnes už ze zpráv klimatického panelu OSN víme, že máme na výběr mezi apokalypsou a katastrofou. Aby nastala jenom katastrofa, musely by se snížit uhlíkové emise o pětačtyřicet procent během příštích dvanácti let. Někteří také tuší, že realizace tohoto záchranného scénáře je v podmínkách současného globálního kapitalismu v podstatě nemožná.
V situaci podvědomě vnímané katastrofy na konci dějin se mění i vnímání minulosti. Jak píše Hartog: „Se systémovou krizí se nacházíme lapeni v permanentní přítomnosti: takové, jež se právem nazývá krizí systému.“ Už nejsme schopni nabídnout projekt smysluplné budoucnosti, revoluční idea končí na tričkách s Che Guevarou. V tomto historickém bezčasí věčného pohlcení přítomností se dějiny využívají pro zábavu a jako politický nástroj tvorby identity.
Myslím si, že poněkud bezradné otázky moderátorů na „poučení pro současnost“ v rámci osmičkového šílenství jsou symptomem takové situace. Dějiny už dávno nedávají žádný smysl jako celek, proto se vracíme k anachronickému příručkovému konceptu „učitelky života“.
Důsledkem takového regresu je o trochu hlasitější ideologický kravál obohacený o štuky historických faktů poněkud fetišisticky zamlžující podstatu, o které nechceme mluvit - „Hele, asi tady všichni zemřeme v bolestech, víme o tom?“
Často se argumentuje, že znalosti událostí 20. století nám nabízí nekonečné zdroje poučení. Opravdu? A jak zní ono poučení? Musíme hájit liberální demokracii, aby ji nesvrhlo autoritářství? Nebo kapitalismus a liberální demokracie vede k autoritářství? A není to všechno poučování z minulosti náhodou blbost?
Václav Bělohradský kdesi napsal, že základní charakteristikou zrychlující se modernosti je, že zkušenosti našich rodičů nám jsou naprosto k ničemu. Chtít se poučit z historických událostí je asi podobné, jako chtít se poučit z Bible.
Na všechno tam najdete žalm, inkvizice i teologie osvobození, všichni mávají Biblí. Dějiny, které by nás mohly poučit v 21. století, už prostě dávno neexistují. Smiřme se s tím. Nicméně, existuje přesto nějaká cesta ven z nekonečné přítomnosti bez dějinné perspektivy?
Obnovit fantazii možného
Co nám zůstane, pokud zavrhneme příručkovitou návodnost dějin z důvodů překotného vývoje i haraburdí velkého stroje Dějin roztříštěného absencí budoucnosti necháme odpočívat na smetišti? Jak se vztahovat k minulosti?
Podle mého názoru by určitou perspektivou mohlo být obnovení fantazie. I když historickým událostem odepřeme automatický poučovací efekt, lze se obrátit například k vědám zkoumajícím historicitu určitých společenských formací. Minulost je možno vnímat jako ohromný rezervoár možných světů a nekonečné inspirace.
Reflexivní vědomí hluboké historické determinace lidských bytostí (co si myslíme, co jsme, proč si myslíme, co si myslíme) může být možná klíčovým emancipačním prvkem lidské bytosti. Obzvláště v nynější situaci zatuhnutí v přítomnosti, ze které zdánlivě nevede žádná cesta.
Zapálení fantazie možného při kritickém studiu neskutečných myriád různorodých historických světů a historicitou formovaných lidí (v kulturně antropologickém smyslu) se zdá být velkou výzvou. Hlavní roli zde pak hraje reflexivní historické kritické vědomí, které by se proto mělo stát hlavním cílem dějepisné výuky ve školách.
Obnovit (politickou) fantazii lidí zaseklých v diktátu daného. Místo žáčků hledajících poučení, dospělí lidé schopni si vyfantazírovat společnou záchranu svého světa před zkázou. Dokážeme si ještě představit nemožné?
Nebudu se zdržovat výčtem toho všeho, v čem vidím danou věc stejně nebo podobně jako Vy. Téma je krajně komplexní; a ponořme se tedy rovnou do jeho jádra.
Vaší centrální tézí se zdá být jakási rehabilitace či reanimace fantazie. Ve vztahu k tomu, jak se na dějiny máme dívat, jak je máme hodnotit, jaké si z nich máme vzít poučení, a především, co z nich může vyplývat pro naši budoucnost.
Ovšem - tento postulát fantazie je sám o sobě značně vágní. Já vím - ono je krajně obtížné (poté co se zhroutily všechny dřívější koncepty strukturálně determinovaných, k jasnému cíli směřujících dějin) v současné době nalézt nějaký nový, vysloveně archimédovský "pevný bod". Kolem kterého by se znovu mohla začít otáčet zeměkoule. Anebo alespoň naše vlastní srozumění našeho světa a dění v něm.
Ale k věci, konkrétně. Problém dějin podáváte jako problém protikladu jejich (dřívějšího) výkladu konceptuálního (typicky Hegel a Marx), a výkladu zcela opačného, který zásadně popírá možnost (a legitimitu) připisovat dějinám nějaký strukturovaně lineární vývoj k určitému (kvalitativně vyššímu) cíli.
Zdá se mi - a je mi to sympatické - že Vy sám se v tomto protikladu snažíte zaujmout určitou středovou pozici. Spíše ovšem nakonec s příklonem k tomu anti-konceptuálnímu postoji. (Musím ovšem přiznat, že Vaše snaha p ř e s t o v dějinách rozpoznat určité momenty či struktury determinace našeho jednání je sice velmi pozitivní, ale tady bych měl zapotřebí nějaké konkretizace, co si pod tím vlastně představujete.)
Takže ještě jednou: v zásadě ji mi Váš pohled na dějiny sympatický; ale na straně druhé bych přece jenom ty velké konceptuální modely minulosti nechtěl předčasně pohřbívat.
Shodou okolností jsem zrovna dneska napsal v odpověď jednomu našemu čtenáři, že ten hegelovsko-marxovský koncept práce jakožto konstitutivního - a formujícího - faktoru dějin ještě zdaleka nepovažuji za obsoletní. Oba tyto koncepty - jak idealistický Hegelův tak materialistický Marxův - mají bezpochyby své velmi jednostranně zaměřené momenty, a jsou tedy v tomto ohledu limitované; ale to ještě zdaleka není důkazem toho, že by se v nich nemohlo skrývat velmi racionální, a velmi důležité jádro.
Ostatně, vezměme si názor protistrany: uváděl jste citát V. Bělohradského, podle něhož nemá smysl nějak systematicky zkoumat křesťanskou Bibli respektive Starý zákon, protože je tam možno nalézt odůvodnění pro cokoli.
To je sice svým způsobem bezprostředně pravda; ale na straně druhé, pokud se zůstane stát jenom a pouze u této heterogenity jmenovitě Starého zákona (která je přirozeně dána objektivní heterogenitou jeho zdrojů), a přitom nevidět či alespoň nesnažit se odhalit ten o b e c n ý trend, ten profilující charakter judaisticko-křesťanské duchovní a mravní tradice - tak to by bylo projevem naprosté intelektuální povrchnosti a plochosti.
Hegel by na to řekl, že je to naopak přímo v přirozenosti jednotlivin, jednotlivých kauz, jednotlivých výroků, že si navzájem protiřečí. Protože jednotliviny vůbec nemají schopnost pozvednout se k vyššímu poznání, které je jako takové vždy zobecňujícího charakteru.
Svého času řekl Platón Diogénovi, poté co tento odmítal jeho (Platónovy) obecné ideje spatřit i v reálném, to jest empirickém světě: "Protože ty používáš jenom své oči, ale ne svůj mozek!"
Zkrátka: ty jednotlivé (dějinné) události dokáže tak či onak vidět, spatřit, popsat každý. K tomu postačí jenom ty oči. Ale dokázat z tohoto zdánlivě chaotického nahromadění jednotlivých událostí a kauz vytáhnout, vydestilovat to poznání obecné, tedy poznání metaempirických, strukturálních určeností a determinant - tak k tomu už je opravdu nezbytné začít používat i svůj mozek.
Takže ještě jednou, o co se mi jedná: ano, ty velké konceptuální modely dějin dnes už není možno praktikovat v jejich původní, striktně aprioristické podobě. Na straně druhé by bylo stejnou chybou, stejnou jednostranností paušálně odmítnout jakékoli strukturálně konceptuální, k obecným zákonitostem směřující pojetí dějin, a namísto toho začít (stejně tak dogmaticky) hlásat absolutní nepodmíněnost a neurčitelnou polyvýznamovost všech společenských a dějinných událostí a procesů.