Mám rád zemi, ve které jsem se narodil a ve které jsem prožil necelé dvě třetiny dosavadního života. Když však cestuji po Bavorsku nebo Rakousku a rozhlížím se kolem, napadá mne úsloví „krásná česká krajina“.

Mám pocit, že tam i jinde, v podobném typu kulturní evropské krajiny bory šumí po skalinách a že i tam v sadě skví se jara květ. Po záplavách let 1998 a 2002 vzbuzuje naši opatrnost, když vody hučí po lučinách. Raději neměly hučet a měly by spořádaně plynout ve svých korytech mezi loukami. Myslím si při cestování i po České republice, že země česká, ale i moravská a slezská je domov můj.

Jsem vděčný za jazyk, který mi byl vštěpován od prvních dnů a který jsem si uchoval i v těch skoro třech desetiletích, kdy bylo mým údělem žít na Slovensku. Slovenštinu pochopitelně ovládám na prakticky stejné úrovni jako češtinu. Když se s někým rozhovořím slovensky, po pár minutách si přestanu uvědomovat, že nemluvím svým mateřským jazykem.

Je však mateřský? Matka české příslušnosti mne porodila daleko od domova, zanechala mne v porodnici a rychle se někam vrátila. Půlka mé krve, jak se říkávalo, či mých genů, jak je módní to označovat dnes, je americká. Po americkém vojákovi dislokovaného do západních Čech, který mne, bůhví, za jakých okolností, zplodil někdy asi v květnu 1945.

Mí adoptivní rodiče, zdůrazňuji, že nadšení masarykovští humanisté, byli oba prakticky dvojjazyční. Němčina byla v domácnosti dorozumívacím jazykem téměř na úrovni češtiny.

Mám vztah k zemi, k jazyku, k národu, a jsem loajálním občanem České republiky. Jen mne nějak nic v těchto dnech nepudí slavit. Beru výročí na vědomí, nechám se jím pohnout k úvahám, ale nadšení se nedostavuje. Konstatuji, že Česká republika slaví vznik státu, který musela rozbít, aby vznikl současný stát. Není to licoměrné?