Mám rád zemi, ve které jsem se narodil a ve které jsem prožil necelé dvě třetiny dosavadního života. Když však cestuji po Bavorsku nebo Rakousku a rozhlížím se kolem, napadá mne úsloví „krásná česká krajina“.

Mám pocit, že tam i jinde, v podobném typu kulturní evropské krajiny bory šumí po skalinách a že i tam v sadě skví se jara květ. Po záplavách let 1998 a 2002 vzbuzuje naši opatrnost, když vody hučí po lučinách. Raději neměly hučet a měly by spořádaně plynout ve svých korytech mezi loukami. Myslím si při cestování i po České republice, že země česká, ale i moravská a slezská je domov můj.

Jsem vděčný za jazyk, který mi byl vštěpován od prvních dnů a který jsem si uchoval i v těch skoro třech desetiletích, kdy bylo mým údělem žít na Slovensku. Slovenštinu pochopitelně ovládám na prakticky stejné úrovni jako češtinu. Když se s někým rozhovořím slovensky, po pár minutách si přestanu uvědomovat, že nemluvím svým mateřským jazykem.

Je však mateřský? Matka české příslušnosti mne porodila daleko od domova, zanechala mne v porodnici a rychle se někam vrátila. Půlka mé krve, jak se říkávalo, či mých genů, jak je módní to označovat dnes, je americká. Po americkém vojákovi dislokovaného do západních Čech, který mne, bůhví, za jakých okolností, zplodil někdy asi v květnu 1945.

Mí adoptivní rodiče, zdůrazňuji, že nadšení masarykovští humanisté, byli oba prakticky dvojjazyční. Němčina byla v domácnosti dorozumívacím jazykem téměř na úrovni češtiny.

Mám vztah k zemi, k jazyku, k národu, a jsem loajálním občanem České republiky. Jen mne nějak nic v těchto dnech nepudí slavit. Beru výročí na vědomí, nechám se jím pohnout k úvahám, ale nadšení se nedostavuje. Konstatuji, že Česká republika slaví vznik státu, který musela rozbít, aby vznikl současný stát. Není to licoměrné?

Slavíme prý sto let Československa, jenže ono existovalo od svého vzniku pod různými názvy jen ve dvou obdobích 1918 až 1939 a 1945 až 1992. Že se tím přihlašujeme k dědictví toho, co se stalo 28. října 1918 v Praze a co se v dalších dnech prosadilo v České republice a na Slovensku? Budiž, ale tady bych se spíš kál, než slavil.

Nevzbuzuje mou důvěru rojení států založených na národním principu po 1. světové válce. Když Francie ve dnech své slavné revoluce nahradila krále v roli suveréna národem, mohl se tím ještě zpočátku myslet lid. Jenže brzy národ v občanském smyslu fúzoval s národem jakožto etnikem.

Nacionální, etnické státy jsou semeništěm krvavých mezinárodních konfliktů. Když současná slovenská ústava začíná slovy My, národ slovenský, myslím na nějakých třináct procent jeho obyvatel jiných národností. Může to vždy vést k odsunutí menšin na vedlejší kolej.

Jsem rád, že v české ústavě subjektem, který ustavuje stát, jsme my občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. O národě není v ústavě ani letmá zmínka. Jsem rád, že Česká republika nepatří jen Čechům, ale i Moravanům, Slezanům, Čechoslovákům, Slovákům, Rusínům, Židům, Romům a komukoli, kdo se jakkoli etnicky cítí a je zdejším občanem.

Ústava z roku 1920 uvádí jako subjekt státního života národ československý. To přijímala jen malá část Slováků. Jistě to bylo cizí občanům německého jazyka, kterých bylo v Československu více než Slováků.

Podle některých pasáží v Masarykově Světové revoluci by se mohlo zdát, že je to zkrácené označení pro veškerý lid, respektive občanstvo Československa. Jenže sám TGM rozděloval zde žijící národy na státotvorné (Čechoslováci a Karpatorusové) a nestátotvorné (Poláci, Němci a Maďaři). Mohli bychom mínit, že to bylo konstatování faktů. Jenže to bohužel mohlo být vnímáno, a bylo vnímáno, jako program.

Rád bych ocenil Masarykovo evropanství komplementární k jeho národovectví. Jenže orientace na Evropu byla nedůsledná. Zahrnovala Francouze a Brity, a o to bylo větší zklamání, když právě tito nejbližší spojenci, jakousi zemičku daleko na Východě hodili přes palubu pro domnělé zachování míru v Evropě.

Vztahy se sousedy — snad kromě Rumunska — byly špatné. Národní princip státu vzniklého před stoletím vedl k marné obraně celku, který neobstál vůči totalitním režimům 20. století.

Mohl bych se sympatií myslet na transparent s nápisem Socialistický národ nesený v čele demonstračního pochodu v Praze 28. října 2018, jak to je známo z dobové fotografie. Opatrně si však vybavuji, co všechno může znamenat spojení principu nacionálního a socialistického.

Můžeme se cítit jako oběti nacismu. Neměli bychom však zapomínat na „autoritativní demokracii“ 2. republiky, na její antisemitská opatření a na pracovní tábory, kterým pak stačilo za protektorátu málo k tomu, aby mohly být vyhodnoceny jako vyhlazovací.

Československo oplatilo nacistům stejné víceméně stejným. Poválečné etnické čistky s požehnáním státu a politických stran, například národních socialistů, byly možná pochopitelné ale jsou neomluvitelné. Náš stát v kontinuitě s tehdejším Československem se zatím nedistancoval jednoznačně od toho, čemu tehdy jen malá část demokratického tisku říkala „český gestapismus“. Musí být jasno, že proběhlo několik Lidic naruby. To neslavím!

Snad má přece jen smysl zrovna v těchto dnech připomínat plebejské, sekulární, liberální, sociální, republikánské, rovnostářské a humanistické hodnoty, k nimž se minulý stát víceméně hlásil a do jisté míry je uváděl v život, nejen garancí občanských svobod a lidských práv, ale třeba také pozemkovou reformou a prvními krůčky k nastolení sociálního státu. Snad to můžeme připomínat, ne-li slavit, alespoň nostalgickým povzdechem.

Slavím-li co, je to demokratická a sociální evropská vlast. A pouze v ní — a s ní solidární — Českou republiku!