Když v devadesátých letech Jaromír Nohavica přemýšlel, jak by to vypadalo, kdyby se narodil ve Slezsku před sto lety, popisuje region Těšínska ještě v tehdejším rakousko-uherském mocnářství. Jeho nevěsta by mluvila polsky, trochu česky, pár slov německy a smála by se hezky. Svým úsměvem by překlenula již tehdy probublávající skupinové animozity v tomto národnostně, jazykově i nábožensky rozmanitém regionu. Byla by oním zázrakem, který se podle písně koná jednou za sto let.

Kdyby Nohavica psal píseň Těšínská dnes, jistě by se rozvzpomenul na konflikt, který se o tuto oblast rozvířil mezi nově vzniklými Československem a Polskem. Zatímco Československo si Těšínsko nárokovalo argumentem historické příslušnosti území k českému státu, Polsko kladlo důraz na národnostní složení oblasti, ve které početně převažovali Poláci. Konflikt utlumila až v roce 1920 dohoda, která území mezi oba státy rozdělila.

A jak už to tak u umělých územních kompromisů bývá, k nespokojenosti zúčastněných. Nastala každopádně úplně odlišná teritoriální situace, se kterou se přirozené sousedství původně celistvého regionu muselo potýkat. Jak Nohavica dále v písni správně připomíná, ono „kdybych se narodil před sto lety“ je pokaždé „v jinačí době“.

Naše současné „před sto lety“ se tedy vztahuje k období zásadních změn na politické mapě, na které byla ostatně Evropa již pár let připravována peklem první světové války. Když se tedy ptáme, proč výročí 28. října 1918 vlastně slavíme, pomineme-li prostou magii čísel, může být jedním z důvodů podnětnost události k úvahám nad naším teritoriálním ukotvením. „Nad naším“ zde znamená každého z nás jednotlivě, znamená otázku „kam patřím“, „kde je mé primární sousedství“, když si zároveň uvědomím, že na mapě nic netrvá věčně. Když mám na paměti Nohavicovo závěrečné: „Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.“

Čí bylo Československo

Jak totiž ve své nedávné eseji, v tomto případě k výročí Mnichovské dohody, ukazuje historik Jakub Rákosník, klíčovou otázkou při různých výročních vzpomínkách je, proč by zrovna o tomto výročí měl každý občan vědět. Dodává, že pokud by měla mít znalost určitého historického faktu mezi občany jasně negativní efekt typu rozdmýchávání nenávisti mezi skupinami obyvatelstva, pak vlastně nevadí, že o něm většina populace nemá povědomí. V tomto smyslu můžeme uznat jako legitimní, když Slováci, místo aby se v nich nějakými shora organizovanými oslavami vzniku Československa oživovaly protičeské nálady, raději 28. října chodí do práce.

To ostatně připomíná i filosof Matej Cíbik, když ve svém textu ve společném čísle A2 a Kapitálu k výročí republiky odlišuje formálně stanovenou jednotku s mezinárodně-právní subjektivitou a politickou komunitu. Zatímco Češi se snažili o propojení obojího, přičemž nástrojem k tomuto propojení měla být zvláště ve 20. letech idea československého národa, většina Slováků viděla v rámci jednoho mezinárodně-právního subjektu politické komunity dvě. Ideu československého politického společenství vnímali jako veskrze český koncept.

Zajímavou ukázku jednostrannosti tohoto česko-československého pohledu lze vidět i v rámci současných oslav vzniku republiky, například v projektu agentury CzechTourism, probíhajícím pod patronací vysokých českých státních institucí, nazvaném Společné století. Na projekt upozorňuje video s Viktorem Preissem a Táňou Pauhofovou, kde věty jako „Doba, kdy celý národ mával šátky a házel květiny, je pryč“ nebo „…sen o svobodném národě nic nemohlo zastavit“ zaznívají bez přesnější specifikace toho, který národ mají tvůrci na mysli.

Zajímavá je už úvaha nad hereckým obsazením videa. Viktor Preiss za „českou stranu“ je snad „nejstátotvorněji“ vypadající herec, kdežto Táňa Pauhofová za „slovenskou stranu“ evokuje spíše dynamiku a krásu mládí. I tato připomínka nám tak naznačuje Česko jako staršího zkušenějšího partnera, který na Slovensko působí jaksi edukativním dojmem. Pokud bychom si ve videu představili například dvojice Tereza Voříšková — Milan Lasica nebo třeba Jakub Prachař — Magda Vášáryová, mohlo by působit docela jiným dojmem.

Vztah k prostředí

Spousta z nich se po určitém čase stráveném v Praze či v Brně cítí povolána vrátit se do rodného regionu a zde nejen zakládat rodiny, ale také se veřejně angažovat a starat se o konkrétní materiální i duchovní okolí. Přitom se však nijak neizolují a neztrácejí ani své „velkoměstské“ vazby.

Zamýšlíme-li se totiž nad otázkou politické komunity v dnešním evropském kontextu otevřených hranic, žijeme v době, kdy máme jedinečnou příležitost tvořit si více úrovní našeho sousedství. Vznik Československa před sto lety se někoho snažil uměle spojit, jako v případě Čechů a Slováků, u jiných vedl k neméně umělému rozdělení, jako v případě Těšínska.

Dnes však není nemožné vytvářet Česko, Československo i Těšínsko v jeden okamžik. Rozhodování například o některých ekologických problémech krajinně přirozených sousedství lze přesouvat na úroveň přeshraničních regionů, a to aniž by utrpěla sounáležitost utvářená naopak ideou národního státu. Chceme-li tak nejen nostalgicky vzpomínat na vznik samostatného státu, ale přetavit uvažování nad minulým v pozitivní vizi do budoucna, nebylo by od věci zdůraznit tento aspekt. A to i přesto, že stále platí varovné: „Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.“