Dle francouzského politologa a historika Alexise de Tocqueville (1805-1859) se dějiny podobají obrazárně s mnoha kopiemi a málo originály. Ovšem Tomáš Garrigue Masaryk, jehož 80. výročí úmrtí si 14. září připomínáme, věru žádnou kopií nebyl.

Jakožto jediný filosof, který se kdy propracoval do čela, ba k samotnému založení státu, zaujal současného francouzského historika Alaina Soubigoua ze Sorbonny. Ten se podivil, proč neexistuje současný životopis tak velkého muže, začal se učit česky a psát o něm.

Masaryk jak sotvakdo jiný nahlédl již před rokem 1917 stíny Ruska a podrobil je drtivé kritice, ale překročil i stereotypy takzvaného středoevropanství, stále svazujícího naše myšlení i ducha. Jak myšlení takového člověka vypadá?

Alespoň neodporovat rozumu

Masaryk nerozpitvával jeden úzký problém, zajímal se o celek. Rozhodující, formující vliv na něj prý „neměli ti básníci a filosofové, ale život, život vlastní a náš“. Každá radikální noetická teorie (teorie poznání), která přijímá jen jednu stránku na úkor druhých, je chybná. A musíme „pamatovat, že všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací“.

Zájmy měl široké. Studoval u slavných psychologů-filosofů: ve Vídni u Franze Brentana, později v Lipsku u Gustava Fechnera i Wilhelma Wundta a s indickým mnichem se přel o buddhismus již v roce 1876. Sledoval i nejmodernější umění. Varuje ale, že „cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum. Jak a čím budeme rozhodovat, který ze srážejících se citů, která z odporujících si vůlí je správnější a lepší? Zas rozumem a kritikou.“

Jeho časopis Athenaeum poskytoval kritické recenze především zahraniční odborné literatury ze širšího, namnoze ne-německého světa. Češi by se měli seznamovat s dalšími jazyky a kulturami, francouzskou, a hlavně anglickou: ta prý má bohatou vědeckou literaturu, zdravou poezii a její praktický a empirický duch je Slovanům velmi užitečný.

Ve své „Konkrétní logice“ se pokoušel podat klasifikaci věd a objasnit, jak fungují a jaké metody a postupy používají. Zatímco jeho kolega Durdík nabádal pilné studenty leda k tomu, aby si tu jeho knihu přečetli ještě jednou, světový Masaryk vyzýval studenty, aby se dobrali vědomostí sami a četli si cizí díla v originále. Půjčoval jim je i ze své soukromé knihovny. Předkládal problémy, nabízel své odpovědi a polemiky vítal jako projev samostatného myšlení.

Mimo rozumu existuje i jistý řád srdce, ale ani z něj nevyplývá jakákoli rezignace před tradiční církevní autoritou. A to ani na způsob autora onoho úsloví, francouzského fyzika a myslitele Blaise Pascala.

↗

Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.“ Foto Wikipedia

Primitivismu slepé víry, pověry, církevnictví i víry v kolektivní politická hesla „do jisté míry poskytují zbraň ti filozofové a psychologové, kteří cit a vůli — také pudy — stavějí proti rozumu a nad něj — emocionalisté a voluntaristé“. Profesor Masaryk přitom počítá s lidmi takovými, jací jsou: i mravnost chce založit spíše na citu; postačí jen, pokud budou city v souladu s rozumem.

Neustálá reformace

Již na gymnáziu v Brně se mladý Tomáš ubránil před ředitelem, školníkem i povinným katolicismem pohrabáčem. Konvertoval k církvi evangelické — byla prý nejblíže husitské církvi bratrské: „Mně dával protestantismus víc svobody.“

I ten si ovšem Masaryk definuje pěkně k obrazu svému: „Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná reformace.“ Připouští, že puritáni „jsou lidé poněkud nepříjemní“. Na historické reformaci vyzvedává „racionalismus, rozumnost naproti autoritě“, opuštění středověkého ideálu asketického, který prý jde proti lidské přirozenosti a v každém případě šel Masarykovi proti srsti, větší pracovitost než v době starší a poskytnutí prostoru pro svobodnou vědu i filosofii.

K činu je zapotřebí přesvědčení a ještě lepší a pevnější je víra. I ta se ale musí poměřovat s kritikou přezkoumatelným věděním. Masaryk je ještě ochoten pracovat a jednat i s vysoce pravděpodobnou hypotézou. Nemá-li ani přesvědčení být upřímné, je lepší i důsledná skepse, pokud si ji člověk jen uvědomuje. Nejhorší je bez přemýšlení, slepě akceptovat něco, co se příčí našemu rozumu: autoritu teologickou či politickou: „Naše neštěstí je, že tak snadno přijímáme mínění jiných.“

Knihy bránil před rakouskou cenzurou. Již ve vídeňském parlamentu se stavěl proti pokusům zcela ovládnout obsah výuky na univerzitách římskokatolickou církví, vycházejícím hlavně od rakouské „Křesťanskosociální strany“, vedené antisemitou Karlem Luegerem. Tedy jedním z inspirátorů dalšího Středoevropana Adolfa Hitlera.

Raději se dívejte na oblaka

V Rusku studoval Masaryk zemi tradiční, teokratickou. Nepříliš lichotivý úsudek o ruských myslitelích z jeho světoznámého díla Rusko a Evropa dnes visí i v úvodu hesla „Ruská filosofie“ anglicky psané internetové filosofické encyklopedie.

„Rusa naučila jeho církev přijímat hotové, objektivně dané“, Rusové se přitom rádi vzdávají víry staré ve prospěch nové, „Rus chce věřit v cokoli“ — ale není schopen vlastního myšlení, soustavného kritického vyhodnocování, noetické kritiky, ba ani základních pravidel životosprávy a hygieny. Neváží si života vlastního ani životů svých bližních.

Masaryk se zhrozil, jak snadno spisovatel Dostojevskij přešel od svého mladistvého ateismu k éterickým pravoslavným ideálům — a vizím na spasení světa prostřednictvím cézaropapistického a absolutistického Ruska. Ještě na smrtelné posteli velebil mnohatisícový masakr turkmenských obránců své země ruským generálem Skobelevem. Kéž by se raději býval snažil zachránit sebe sama — pro svůj národ, lidstvo a lidskost, uvažoval smutně Masaryk. Jako mnoho Rusů „nepochopil, že šovinismus znemožňuje každý pokrok, i mravní“.

Ten se odvíjí spíše od pěstování mezilidských vztahů: „Přátelství... je tam, kde je výměna duší.“ Komunismus může být — ale jen mezi přáteli. Karlu Marxovi Masaryk vytýká i amoralismus a opomíjení krásy, což se muzikálnímu Masarykovi, který umění nestavěl na méně důstojné místo než filosofii, zajídalo. Na utopický požadavek dalšího komunisty Friedricha Engelse na volnou lásku měl již od mládí odpověď: Lásku ne volnější, ale ušlechtilejší.

Říkal-li Masaryk, že je člověkem politickým, pak pouze kalkuloval dopad každé ideje na politiku a uvažoval o patřičných opatřeních. Ale politika a moc mu nebyly na rozdíl od typických marxistů vším.

Posteskl si, že ruské porady trvají od rána do noci, a těžko se tam pak dostal na vzduch. Dle svědectví Karla Čapka podával ruku pevně a s krátkým stiskem, trochu zdálky, „jako by nechtěl překročit tajemný kruh, uzavírající kohokoli z nás“. A poté, co si větší společnost u Náchoda vyrazila do přírody a ženy se pilně chopily háčkování, jim Masaryk žertem připomněl: „Raději si lehněte a podívejte se trochu na nebe nebo na přírodu kolem. To není ztracený čas.“

Česká drobná práce, hrdinství, opatrnost

V polemice s polským romantickým básníkem Mickiewiczem považoval Masaryk za stejně cenné, ba i hodnotnější hrdinství jako položit život položit vlastní práci, utvářet heroismus práce promyšlené, drobné, malé, opatrné, drobné. Slepě se řítit do něčeho, slepé mučednictví, třebaže za nejvyšší ideál, to dělají děti, a ne člověk, který chce něčeho dosáhnout. A práce vypracuje charakter — bez ní se silné individuality nedosáhne.

Odmítal i radikální pacifismus svého přítele, ruského spisovatele L. N. Tolstého: „Vojsko, které táhne proti násilníkovi, liší se od něho jako den od noci. Myšlenka rozhoduje o skutku, ne ten skutek sám.“ Boj husitů vnímal jako obranu domácího hnutí, umožňujícího lepší vzdělání a akcentujícího mravnost a svědomí jednotlivce. Fascinoval jej Jan Žižka, i když mu hlavně před historikem Pekařem vytýkal občasnou útočnost a některé jeho metody neschvaloval.

Avšak za obrannou nepovažoval válku nefunkční říše, která zabírá další území slovanských a jiných menších národů, vede proti jejich představitelům vykonstruované procesy se šibenicemi a kvůli zájmům a územním ziskům jedné dynastie opakovaně posílá na smrt na bojišti statisíce Čechů. Bezesporu si připomínal osud svého milého bratra Martina, jejž šikanování v rakouské armádě připravilo o život.

Císaři Franzi Josefu I nepřiznával Masaryk více inteligence než průměrnému rakouskému poddůstojníku a stranil se jej. Neměl prý žádný plán pozitivního vůdcovství; nebyl spravedlivý k menším národům; jeho základní vlastností jako císaře i jako člověka byla být vlečen událostmi, nikoli je zvládat.

I odpůrci Masarykovi těžko upřou, že on hybatelem událostí byl. Tvůrci Českého století vytvořili hodně imaginární dialog s tehdejším britským premiérem Lloydem Georgem namísto Masarykova směrodatného a alespoň jím samým lépe vylíčeného rozhovoru na počátku války s bývalým rakouským premiérem Körberem.

Ten mu prozradil své obavy, že země není dobře připravena na válku a ani po eventuálním vítězství ve vleku Německa své národy neosvobodí, naopak vůči nim přitvrdí. Masaryk neotálel a 16. 9. 1914 rychle přeběhl na druhou stranu, rozhodnut rozbourat Rakousko-Uhersko zvenčí.

O válečných schopnostech tohoto německého vazala s jeho příslovečným šlendriánem si nedělal iluze. Ale tragickou vinou Němců prý bylo, že po dvě stě let pěstovali militarismus a oficír se tam stal měřítkem společnosti. Rozhořčen zákeřnými a nevybíravými útoky oné říše na civilisty, poskytuje Masaryk Dohodě Legie a navrhuje jí odhodlané a všeho schopné Německo vyhladovět. Válečný průmysl tak přestane fungovat a němečtí vojáci na frontě, třebas disciplinovaní a ochotní bojovat do posledního muže, nebudou mít čím střílet.

Nové víno, nové měchy

Mohou mít výkony malého národa světovou úroveň a rozměry? Ano! Může mít první ústavu s výslovně deklarovanou rovností pohlaví. Největší obuvnickou firmu. Největší funkcionalistickou budovu: Veletržní palác v Praze byl (snad vedle charkovské Techniky) ve své době stavbou zrovna tak novátorskou, jako měla být Kaplického — v naší době příznačně neuskutečněná — Národní knihovna.

Dle slov tohoto génia byla Praha dříve městem s největší hustotou moderní architektury. Dnes se sotva co nového vyrovná tehdy vzniklému brněnskému Výstavišti, urbanistice Hradce Králové nebo Ostravské radnici.

Že za to první republika vděčí Rakousku-Uhersku? Tak si zajeďme do dříve taktéž rakouského Krakova a spočítejme si stavby meziválečného období tam. A porovnejme si i počet tehdy postavených domů, bytů, škol a nemocnic i s naší současností.

„Ve Švejkovi je satira česká, snad lépe řečeno pražská, a dost humoru... posud ho v umění (a životě) mnoho nemáme...“ — Masaryk nebyl ani ve srovnání s Václavem Havlem žádný suchar. Spíš účinněji užíval politické prostředky, praktické zkušenosti s fungováním politických orgánů i své dlouhé prsty, aby společnost fungovala a jednotlivci dostávali i odevzdávali to nejlepší.

Víc než o společné či oddělené jídelny důstojníků a mužstva Legií se staral o to, aby měli všichni dobré jídlo a on byl ve styku se všemi. Po převratu schvaluje převzetí starého státního aparátu. Pevnou rukou utvářel prostor občanům, aby se naučili svéprávnému organizování i svobodné výměně názorů beze zbraní. Mnohé události jinde i dnes názorně ilustrují potíže národů, jimž právě takovéhle tradice vlastní státnosti scházejí.

Krade se a uplácí stále dost. Přes padesát let totalit je u nás ale pozoruhodně nízká míra sociální nerovnosti, málo antisemitismu a vyšší index demokracie i míra svobody tisku než ve značné části nejvyspělejšího „Západu“. A slovy nedávno z místa vyhozeného ruského profesora Zubova: Češi byli „snad jediným národem ve střední Evropě, který se nenechal pobláznit fašistickou ideologií“. Chce se dodat: i díky promyšlenému úsilí i hrdinství Masaryka.