Osmdesát let od Masarykovy smrti: jeho program platí i dnes
Zdeněk ZacpalZa výjimečnost meziválečné první republiky s jejím humanismem a světovými aspiracemi nevděčíme Rakousku-Uhersku, ale především mimořádné Masarykově osobnosti.
Dle francouzského politologa a historika Alexise de Tocqueville (1805-1859) se dějiny podobají obrazárně s mnoha kopiemi a málo originály. Ovšem Tomáš Garrigue Masaryk, jehož 80. výročí úmrtí si 14. září připomínáme, věru žádnou kopií nebyl.
Jakožto jediný filosof, který se kdy propracoval do čela, ba k samotnému založení státu, zaujal současného francouzského historika Alaina Soubigoua ze Sorbonny. Ten se podivil, proč neexistuje současný životopis tak velkého muže, začal se učit česky a psát o něm.
Masaryk jak sotvakdo jiný nahlédl již před rokem 1917 stíny Ruska a podrobil je drtivé kritice, ale překročil i stereotypy takzvaného středoevropanství, stále svazujícího naše myšlení i ducha. Jak myšlení takového člověka vypadá?
Alespoň neodporovat rozumu
Masaryk nerozpitvával jeden úzký problém, zajímal se o celek. Rozhodující, formující vliv na něj prý „neměli ti básníci a filosofové, ale život, život vlastní a náš“. Každá radikální noetická teorie (teorie poznání), která přijímá jen jednu stránku na úkor druhých, je chybná. A musíme „pamatovat, že všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací“.
Zájmy měl široké. Studoval u slavných psychologů-filosofů: ve Vídni u Franze Brentana, později v Lipsku u Gustava Fechnera i Wilhelma Wundta a s indickým mnichem se přel o buddhismus již v roce 1876. Sledoval i nejmodernější umění. Varuje ale, že „cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum. Jak a čím budeme rozhodovat, který ze srážejících se citů, která z odporujících si vůlí je správnější a lepší? Zas rozumem a kritikou.“
Jeho časopis Athenaeum poskytoval kritické recenze především zahraniční odborné literatury ze širšího, namnoze ne-německého světa. Češi by se měli seznamovat s dalšími jazyky a kulturami, francouzskou, a hlavně anglickou: ta prý má bohatou vědeckou literaturu, zdravou poezii a její praktický a empirický duch je Slovanům velmi užitečný.
Ve své „Konkrétní logice“ se pokoušel podat klasifikaci věd a objasnit, jak fungují a jaké metody a postupy používají. Zatímco jeho kolega Durdík nabádal pilné studenty leda k tomu, aby si tu jeho knihu přečetli ještě jednou, světový Masaryk vyzýval studenty, aby se dobrali vědomostí sami a četli si cizí díla v originále. Půjčoval jim je i ze své soukromé knihovny. Předkládal problémy, nabízel své odpovědi a polemiky vítal jako projev samostatného myšlení.
Mimo rozumu existuje i jistý řád srdce, ale ani z něj nevyplývá jakákoli rezignace před tradiční církevní autoritou. A to ani na způsob autora onoho úsloví, francouzského fyzika a myslitele Blaise Pascala.
Primitivismu slepé víry, pověry, církevnictví i víry v kolektivní politická hesla „do jisté míry poskytují zbraň ti filozofové a psychologové, kteří cit a vůli — také pudy — stavějí proti rozumu a nad něj — emocionalisté a voluntaristé“. Profesor Masaryk přitom počítá s lidmi takovými, jací jsou: i mravnost chce založit spíše na citu; postačí jen, pokud budou city v souladu s rozumem.
Průmysl přináší více bohatství než zemědělství a také méně konzervativní mentalitu.
Kvantitativní zastoupení stylů historismu a secese a ovšem i kvalita staveb z posledního mírového dvacetiletí monarchie jsou dodnes v Praze velmi přítomné a město tvořící. Ve většině čtvtí, vč. Nového a Starého Města, nedosáhl stavební boom za republiky úrovně z předcházející doby. Architektura dvacátých let opustila eklektismus, stavělo se většinou v konstruktivistickém duchu. Podstatným stimulem se staly potřeby hlavního města nového státu, velké budovy především pro ministerstva vznikají v konzervativním stylu. (Myslím, že je to Praze dodnes na prospěch.) Za krize a po ní se prosazuje funkcionalismus, některé objekty (v komentáři zmíněný Veletržní palác, nebo Penzijní ústav) byly poprvé v moderní historii postaveny ve vysloveně naddimenzovaném měřítku (což by byl i případ realizace Kaplického Národní knihovny na zvoleném místě).
Praha se tedy liší od měst v jiných částech Rakouska-Uherska nejen tím, že zde byl značný potenciál, ale především jejím povýšením mezi skutečné metropole. Naproti tomu maďarská, polská a rumunská města zažila po vzniku nových států výrazný stavební útlum, příp. se stavělo pokud možno jako za zašlých „zlatých časů“. V případě Záhřebu a Lublaně se počáteční lepší předpoklady rovněž příliš nenaplnily. Budapešť a Vídeň byly velkoměsty pro nové státy až příliš velkými. Ani významné stavební počiny v hlavním městě Rakouské republiky nepřepsaly příliš výraz bývalého centra soustátí s 55 miliony obyvatel.
Byl to myslím v článku-komentáři zmíněný A. Soubigou, u něhož jsem četl, že Masarykova první cesta přes Prahu do Saska proběhla bez zastavení v českém hlavním městě, jež i později připadalo Masarykovi ve srovnání s Vídní staře a stísněně. Později si na ně zvykl a měl rád. O novou výstavbu se se svou obdivuhodnou duševní mladostí zajímal a podporoval ji jako cokoliv, v čem viděl příslib lepší budoucnosti.
S Masarykem je bezpochyby možno v mnohém souhlasit, jeho střízlivý pohled na dění lidské byl dozajista jeho předností; na straně druhé nelze přehlédnout jeho naprosté nepochopení vůči velkým - a skutečně originálním - myšlenkovým konceptům i činům.
Já si mimochodem myslím toto: Co by kdo ve filosofii ještě mohl přinést nového?
Masarykovi je třeba vyslovit uznání za boj proti Rukopisům, za zastání L. Hilsnera, za prosazování střízlivosti a odklonu od rusofilního romantismu k anglosaskému empirismu a střízlivosti.
Zachoval se záznam rozhovoru Karla Kramáře s Masarykem ve Vídni hluboko před první světovou válkou. Kramář mu položil otázku, zda ví, proč jej všichni mají za proroka. Masaryk nevěděl a tak Kramář pokračoval: "Všechny problémy nadhodíte a žádný do konce nedomyslíte. Ale všichni, kteří vás poslouchají, věří, že je máte vždycky domyšleny." Masaryk mu dal za pravdu. (Pernes: Pod habsburským orlem. 2006)
Podobně jako Beneš, který odmítl pomoci Polákům bojujícím proti bolševické agresi, tak Masaryk odmítl pomoci Ukrajincům po vyhlášení samostatnosti a napadených bolševiky. V Kyjevě také v únoru prohlásil: "Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická."
Realita Československa si zcela protiřečila s jeho koncepcemi (Světová revoluce) a sliby (Versailleská konference) o rovnoprávnosti národnostních menšin v Československu.
Později skepticky podotkl: "Dosáhli jsme příliš mnoho, naše republika je pouze horším vydáním starého Rakouska." A měl pravdu.
T. G. Masaryk se v nejvyšší funkci sice smiřoval s projevy pochlebnictví i s pomníky zaživa, přesto víme, že v duchu jeho odkazu by skutečně bylo střízlivé hodnocení, jak píše David Unger. V tomto mají Masaryk a Havel dost společného, záleželo jim na mínění lidí, ale čekali více kritiky, samozřejmě kritiky upřímné a aspoň trochu znalé.
Sám David Unger nepochybně vědomě vyzdvihl ve svém příspěvku Masaryka jako charakterního člověka. Platí to o zmínce o politikově odpovědi Kramářovi, která je zajisté nejen dnes nemálo vzácná a cenná. Ještě více se to týká citace v posledním odstavci Ungerova příspěvku. Podotknutí TGM, hořké poznání, že lze dosáhnout příliš mnoho, je vítězstvím kritiky (a v tom i sebekritiky) nad přirozeným uspokojením i diplomatičností a často zmiňovanou potřebou být pozitivní.
Masaryk dokázal velice umně a s citem zaujímat středovou pozici mezi různými extrémy; v této vyvážené středové pozici zbavené všech výstřelků a riskantních řešení spočívala jeho síla. Ale: něco takového prostě ještě není program. Takovýto realistický pragmatismus "střední cesty" může být nanejvýš programem bezprostředně politickým; ale není to žádným programem ideovým.
Takže jestli byl Masaryk spíše ekletik, nebo překlenovač myšlenkových protikladů? Nejspíš ani jedno, ani druhé.
On měl svou vlastní jasnou linii; v tomto smyslu nebyl eklektikem, který jenom pasivně na jednu hromadu hodí všechno možné z různých názorových směrů. Ale že by byl nějaký překlenovač, spojovatel protikladných myšlenkových směrů - to se o něm stejně tak v žádném případě nedá říci.
Pokud bychom měli nějakým způsobem charakterizovat přetrvávající Masarykův odkaz, pak především jako nezpochybnitelné autority mravní. Jeho připravenost postavit se kdykoli třeba celému zdivočelému davu v boji za pravdu - to je vlastnost natolik vzácná, že už jenom tím si bohatě zasloužil všechny ty pomníky, které mu kdy byly postaveny.
"A je zcela nemožné ještě říci něco nového, co by už předtím neřekl někdo jiný."
Tak tato slova pronesl - kdo? Nějaký novodobý skeptik, při pohledu na bezradnost a dezorientovanost současné světové filozofie? - Nikoli, takto si nad marnými snahami lidského ducha po objevení něčeho zásadně nového povzdechl už jistý antický myslitel, někdy v pátém století před naším letopočtem.
Zkrátka: lidstvo ve svém myšlení, ve filozofických reflexích svého bytí krouží stále kolem víceméně těch samých témat. Na tom není nic tak příliš překvapivého: ty základní struktury lidského - a mezilidského - žití jsou víceméně konstantní, stále stejné.
Takže o co se jedná, je to, když se někomu podaří na tato věčná témata pohlédnout nějakým novým pohledem. Že je takovýto nový pohled nemožný - tak se to zdá vždy, až právě do toho okamžiku, než se najde někdo, kdo s takovýmto novým pohledem přece jenom přijde.
Nakonec, už jsem tu svého času poukázal na to, že ani třeba takový Ježíš nepřišel s nějakými zcela novými, originálními myšlenkami; ty centrální věty jeho učení, které jsou mu evangelii připisovány, zde většinou v té či oné formě byly už před ním. Takže nejde ani tak o to že by přišel s něčím naprosto a zásadně novým; ale jedinečným byl právě ten z p ů s o b, jakým on to jsoucí uchopil, a předložil lidem jako jejich novou povinnost. Povinnost, a zároveň možnost dosáhnout v reálném životě něčeho nového.