Současný prezident navazuje na svého předchůdce zaměřením na nejširší vrstvy, na rozdíl od něj však v nich probouzí jen to nejhorší — nacionalismus, zápecnictví a hulvátství. A navíc z nich dělá hlupáky.

Byl 7. březen a česká hlava státu se objevila před sochou TGM na Hradčanském náměstí. Uctít jeho památku. Chvályhodné. Kdyby to Miloš Zeman však neudělal, jistě by si vysloužil nějakou kritiku od svých odpůrců. Ne, nebuďme k němu nespravedliví, to nejlepší, co kdy Miloš Zeman ve svém politickém životě udělal, má ze svého navázání na masarykovskou tradici. Ze své četby Čapkových Hovorů s TGM. Ostatně jeho kampaň před pár lety zněla jako pozvání všech občanů k demokracii.

Nechme stranou, že jeho stoupenci platili lživou protikampaň; nechme stranou, že Miloš Zeman popřel i svá slova a skutky v souvislosti s česko-německými dějinami. V těchto dvou momentech se Zeman a Masaryk jako politici praxe skutečně liší.

Tehdejší prezidentský kandidát zacílil na společenské vrstvy, které nemohly z mnoha důvodů Karla Schwarzenberga ani cítit. Vládla tu Nečasova vláda, jíž byl Schwarzenberg členem. Bylo tu odporné zdůrazňování jeho šlechtictví, které jde proti principům rovnosti, svobody a volnosti. Bylo tu znevážení druhého odboje. Udivení liberálové se pak nestačili divit, koho si zbytek národa zvolil.

Ke zvolení Miloše Zemana přispěli za dvacet let svým snobismem (psalo se o tom jinde — báječná katolická kultura a odporní husité), opovrhováním manuální prácí a dlouhodobým odmítáním masarykovské politické tradice republiky (ostatně ani dnes není náhoda, že své debaty uvádí Respekt portréty Karla IV. a Václava Havla a na Masaryka „zapomněl“). Zeman ztělesňoval odmítnutí toho všeho, ale byl skutečně kandidátem „lidu, s lidem a pro lid“? Nemyslím a nemyslel jsem si to ani tehdy.