Vážený pane prezidente,

ono už to tak na světě chodí, že člověk od člověka má na věc jiný názor. Ostatně, proč ne. Někdo si myslí, že národní parky mít máme, jiný, že ne.

O vás je známo, že si potrpíte na výstřednosti: nevhodné a urážlivé komentáře na adresu kohokoliv, kdo se vám nelíbí; lety helikoptérou nad Šumavou; objímání stromů v předvolebním klipu a, inu, občas asi i nějaký ten opilecký výstřelek.

Podívejte, výstřednostem já osobně fandím a rozhodně nebudu tvrdit, že na ně nemáte věk. Jenomže máme výstřednosti chytré a výstřednosti veskrze pitomé…

Váš mluvčí Jiří Ovčáček v pondělí na tiskové konferenci říkal, že prý za „vlády zelených aktivistů“ byli pracovníci parku nuceni předstírat, že uschlé stromy nejsou dílem kůrovce, ale dílem polomů, a museli s vysokozdvižnou plošinou uřezávat kmeny v polovině a pilou na nich simulovat vruby.

A citoval také další váš výrok: „A co horšího, v noci za svitu reflektorů byli nuceni přesazovat sazenice, které se sázely pod uschlé stromy. Poté se naivním politikům, jako byl například Miloslav Vlček nebo Vladimír Špidla za denního světla demonstrovalo takzvané omlazování šumavského lesa, a to za radostného tleskání obou zmíněných politiků.“

Už dlouho se o vás tady na jižní Moravě proslýchá, že jste se zbláznil… Víte co, pane prezidente? Už jsem vaše názory četla. Pojďte si teď přečíst moje zápisky ze srpna 2011, z blokády nelegálního kácení lesů u Ptačího potoka na Šumavě.

Jasně, lesy v lokalitě, kde milovníci divoké přírody už třetím týdnem brání ilegální těžbě dřeva, tady nerostou nepřetržitě od dob Velkého třesku. Ano, i zde se v minulosti uměle vysazovalo.

Co je ale důležité, nyní tu probíhá přirozená obnova, dramatický koloběh života, smrti, života a zase smrti a tak pořád dokola. Výjevy v této druhé zóně národního parku, která je úplně normálně přístupná všem turistům, berou dech.

Přijďte se přesvědčit. Mezi suchými kmeny — z dálky možná poněkud smutnými — se otevírají fantastické pohledy na husté shluky třímetrových smrků, stovky maličkých smrčíčků vyrůstajících z popadaných tlejících klád a další krásy.

A to vše za asistence mediálně nejznámějšího brouka — kůrovce. Každý návštěvník, pokud otevře alespoň jedno oko, tady pochopí, že les nerovná se plantáž smrkových klonů s vyprahlou půdou zasypanou suchým jehličím. Divadlo, jehož režisérem je zde příroda, dává obrovský smysl. A v České republice mu dáváme tak maličký prostor, že by byla škoda přijít o něj.

Méně smyslu však dává jednání, ke kterému se — navzdory vědcům — rozhodlo současné vedení národního parku. Jeho důsledky? Devastace a holiny.

Právě proto se u Ptačího potoka za poslední tři týdny vystřídaly stovky milovníků přírody, kteří se pro tento pozoruhodný kus lesa neváhají nechat opakovaně zadržovat policií (která bohužel zcela nesmyslně pomáhá a chrání ilegální těžbu). Všechno, co se tady děje, je úplně zvrácené.

Nejeden strážce, který nyní pracuje pod ředitelem Stráským, nás, když se ostatní nedívají, poplácá po rameni. Dřevorubci přiznávají, že jsou (aby to rychle odsýpalo) na sobě v prostoru těžby nebezpečně namačkaní. Sama jsem viděla, jak na jednoho z nich jen těsně nespadl strom, právě podřezaný jeho kolegou.

Policisté se mezi padajícími kmeny pohybují, jakoby si mysleli, že jsou díky uniformě nezranitelní, a činnost dřevorubců, kteří těží bez ohledu na to, že u nich stojí člověk, vůbec nezastavují.

Moje kamarádka, mimochodem bývalá zdravotní sestra, která při zadržení ležela spoutaná na břiše a s obličejem v rašelině (takže nemohla nikam vědomě zamířit kopanec), je obviněná z útoku na veřejného činitele a podle televize „skopala policistku do obličeje“.

Můj kamarád, mimochodem dřevorubec, který by  „v národnom parku nikdy neťažil“, si zase z policejní eskorty odnesl roztržený ret a rozbitou bradu. Těsně, než se to stalo, prý policista číslo 315781 řekl: „tak co, kam s ním naryjeme“.

Jiní blokádníci a blokádnice skončili „jen“ vymáchaní v bahně. Zkrátka vstáváme ve čtyři a celý den v lese hrajeme hru na „policajty a aktivisty“ s tím, že policajt může skoro všechno a aktivista má jeden život.

Cíl? Zpomalit těžbu. A cena útěchy? Povzbudivé smsky od Konfederace politických vězňů, knížete či od členů vedení KRNAPu.

Ale abych nebyla nefér, musím se zmínit, že v antonu a na stanici jsou policisté mnohem milejší než rambové v terénu (kteří jsou asi vycvičení spíš na fotbalové rowdies či neonacisty), dokonce nám tu a tam dávají najevo své sympatie či si alespoň se zájmem nechávají vysvětlit, proč to vlastně děláme.

Taky se vám tady může stát, že půl hodiny na to, co se vám místní odborník a znalec (nerada někoho urážím, ale je to obtloustlý, bezzubý a nesympatický lesník), který „tady strávil celý život a dobře tomu rozumí,“ vysměje, že „tady žádný tetřev není“, tohoto vzácného opeřence potkáte v houštině. A to ještě nebyla řeč o developerech, jihočeských kmotrech a jejich manipulaci s několika zfanatizovanými obyvateli Modravy či o zničených autech ochránců přírody.

Jak říkám, celé to divadlo u Ptačího potoka je zvrácené, absurdní a zbytečné. Jen kdyby ministr Chalupa nebyl zbabělec, nebál se o křeslo a řekl veřejně, co už dávno ví. Že dosadit Stráského s jeho pobočníky do vedení národního parku byl totální lapsus. Předem mu děkuji, že co nevidět těžbu u Ptačího potoka zastaví a vrátí se k tomu, co mu jde nejlépe: k podpoře farmářských trhů na Praze 6.

A ještě něco. Omlouvám se všem dřevorubcům za to, že jim komplikujeme život. Obraťte se prosím na ministra Chalupu a ředitele Stráského, aby vám našli jinou práci. Hospodářských lesů máme u nás dost.

Děkuji za pozornost. Vaše Vlasatá