Miloše Zemana bylo během vládních prázdnin všude plno. Správně využil chvíle a stal se novináři nejobletovanějším ústavním činitelem. Také kdy jindy převzít mediální otěže? Když zrovna nehoří vládní krize, fidlá hlava státu druhé housle. Aby byly nahlas slyšet, musí se interpret s prvními houslemi odmlčet.

Prezident se předvedl v příznivém rozpoložení a koaliční vládě víc přihrával, než škodil. Pochválil ji za půlroční působení a pouze pootevřel dveře spekulacím, koho že z ministrů (prý zhruba tři) by sám vyměnil. Z toho mráčku ale nezaprší, ostatně jistě by se našli nejméně tři ministři, kterým by naopak nechyběl Zeman.

Víme, že Zeman s nadějemi sleduje přípravu státního rozpočtu na rok 2015 a schvaluje vládní záměr zbrojní pomoci Kurdům. Z ekonomických sankcí, jež se staly nástrojem souboje EU a Ruska, radost nemá, leč koordinovaný postup evropských zemí podporuje.

V srpnu 1989 publikoval v Technickém magazínu Miloš Zeman text, v němž bez servítků popsal problémy komunistického plánování i tristní kondici československé ekonomiky. Foto web Miloše Zemana

Dohodnutý kompromis mezi koalicí a opozicí nad služebním zákonem je připraven skousnout, jen hrozí vetem (které by však poslanci hravě přehlasovali), pokud z předlohy nezmizí političtí náměstci.

Tato Zemanova kritika je na místě, byť představa, jak si budižkničemu v náměstkovském křesle toliko češe pěšinku, je zavádějící. Podstatně nebezpečnější by byl, kdyby úřad obsazoval sobě podobnými a nadto čile zasahoval do práce resortních profesionálů a kazil ji. Tím spíš měl prezident trvat na generálním ředitelství státní služby, které hodil přes palubu s nečekaně lehkým srdcem.

Pěkným před veřejností se pak Zeman udělal hned dvakrát. Potvrdil svůj neoblomný postoj v přetahované s katolickou církví o Mladotův dům v areálu Hradu. A po schůzce s vedením odborů si trefně rýpl do České národní banky, že loni devalvovala korunu možná proto, aby oddálila náš vstup do eurozóny a nepřišla tak o své kompetence.

Zeman je v roce 2014 prezidentem aktivním, ale nikoli aktivistickým. To je zpráva dobrá. Plní si povinnosti — vesměs solidně reprezentuje zemi, podepisuje zákony (a prakticky se vyhýbá jejich vracení Sněmovně), jmenuje soudce, profesory, bankéře ČNB apod. — a na rozdíl od svého předchůdce Václava Klause nevyvolává konflikty.

Od Václava Havla se ale liší tím, že jeho vystoupením schází vizionářský přesah, kterým by pomáhal posilovat důvěru lidí v demokratický právní stát a mnohými ostřelovaný ústavní systém. Raději v letmých šotech prezentuje sám sebe, což na brífinku korunoval hradní mluvčí informací o zlepšujícím se prezidentově zdravotním stavu.

Jenže od Miloše Zemana můžeme chtít víc. Skoro bez povšimnutí prošlo pětadvacáté výročí jeho prvního výrazného příspěvku do veřejné diskuse. V srpnu 1989 v Technickém magazínu publikoval text, v němž bez servítků popsal problémy komunistického plánování i tristní kondici československé ekonomiky. To jej později právem katapultovalo do vrcholné politiky. V dnešním prezidentovi není skryt jen glosátor a popichovač, nýbrž i bystrý intelektuál. Škoda, že nám tuto svoji tvář ukazuje tak málo.