Na našem úřadě chodí to nějak takto. Když už má úředník pro samá školení konečně čas, nejdřív při ústním jednání nepochopí, co je mým záměrem, pak zkouší, jestli jsem na zadaný úkol nezapomněl, když mu to dám písemně, brání se, že nemá pro již existující agendu čas, načež, že to neumí zpracovat, následuje další vyčkávání a po opakovaných urgencích, poté, co pošlu vlastní návrh, sebere veškerou energii a podrobně mi větu po větě návrh vyvrací svými zkušenostmi a již platnými normami, aby mi dokázal, že změna není žádoucí, ba ani možná. Když pak konečně vypořádám já jeho připomínky a politicky změnu prosadím přes jeho odpor, utrápeně za mnou chodí s každou blbostí, aby mi ukázal, co mu to přineslo za neřešitelné komplikace.

Co vláda připravila v podobě zákona o státní službě, máme na úrovni obcí a krajů už jedenáct let. Po šesti letech opozice, kdy mi úředníci odpírali informace, na něž jsem měl právo, svádím s nimi dva roky boj ve vedení obce. Boj o to nerovnější, že opozici, i kmotry a rasisty, i měšťáky a asociály, mohu aspoň porazit ve volbách. Úředníka přeřadí z místa na místo, abych na něj nemohl ani metodicky.

Moje zkušenost bojuje s vědomím, neboť mi nevadí generální ředitelství, služební postupy, platové tarify, až rakouskouherský titul rady pro úředníka vyššího. Nerozporuji náklady na provedení, chápu, že nás k věci léta a stále naléhavěji vybízí Evropa. A už vůbec necítím dávno rozšířený odpor proti úřednímu stavu jako takovému. Je totiž populismem tento odpor a šíří ho ti stejní, kdo zároveň žádají právní stát.

Úředník je mému vědomí měkkou donucovací mocí, má vést ty, kdo chtějí dodržovat zákony, aniž je mohou znát ve vší podrobnosti, aby nechybili při úsilí dosáhnout, co si předsevzali. Bez něj bylo by nejspíš mnohem víc nespravedlnosti a rozhodně víc nespokojenosti. Úředník vadí, omezuje-li naše záměry. Nutím se přiznat si, že stejně omezuje i záměry ostatních, které by mne jednou uskutečněné omezovaly podstatněji.

Posílit po obecním i státního úředníka proti politikovi po vzoru samosprávy znamená sice ztížit hovění soukromým zájmům na hraně zákona a příležitostně i za ní. Souběžně to však znamená i podstatně ztížit uskutečňování změn ve veřejném zájmu, tedy těch, které získaly legitimitu ve volbách. Správu posiluje služební zákon na úkor vlády, úřad na úkor politiky. Svazuje nezákonnost, ale znesnadňuje nápravu špatné zákonnosti. I zákony totiž připravují a zejména připomínkují především úředníci.

A zde právě pochybuji o služebním zákoně nejdůrazněji. Pochybnost se netýká rozšiřování vlivu, množství nebo jistot úředníků. Týká se zužování prostoru demokraticky zvolené politice, tedy i výkyvům, změnám v definici veřejného zájmu, prostoru, který je korumpovatelný, který je však také zdrojem dynamiky a legitimní, postupné, ač i zároveň postřehnutelné změny, a tím nutně rozšiřování prostoru pro radikalizaci politiky protidemokratické.

Není totiž silnější protivník demokratické politiky, než pocit marnosti občanů z vždy znovu očekávané změny, která nikdy nepřichází. S tím by se autoři předlohy měli vypořádat včasným návrhem protiopatření, jímž politiku naopak dynamizují, například některého z prvků přímé demokracie.