Podaří se levici prosadit byrokracii proti demokracii?

Ivan Štampach

Obhajoba zákona o státní službě je podle Ivana Štampacha v zásadním rozporu se smyslem levicové programové vize. K levicové politice nepochybně patří silná pozice politiků. Vláda úředníků, to je součást hierarchického modelu společnosti.

Ve sněmovně v posledních týdnech hořel boj o zákon o služební zákon, přesněji řečeno o novelu Zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) č. 218/2002 Sb., která by umožnila jeho hladší náběh počínaje příštím rokem.

Opoziční strany nemohou dát dohromady hlasy pro odmítnutí novely a zvolily legální, ale neseriózní metodu, již, jak známo, příležitostně užívají oba hlavní bloky politického sporu, metodu obstrukcí. Nekonečnými diskusními příspěvky by se hlasování oddalovalo. Účinnosti zákona by ovšem neschválení novely nezabránilo. Jen by prý jeho realizace byla výrazně dražší. Pravicová část opozice fakticky podporuje masivnější nenovelizovanou verzi zákona, čímž jedná proti svým požadavkům úsporného veřejného sektoru.

Kdyby sociální demokracie prostě jen připomněla, že jsme posledním státem EU, který nemá na všech úrovních profesionalizovanou veřejnou správu a že se od nás přijetí účinného zákona požaduje, tak by mi to bylo jasné. Mé pochyby o smyslu zákona by to nesmazalo, ale rozuměl bych tomu, a doufal bych v nějakou budoucí změnu na evropské úrovni.

Sleduji-li vyjádření vedoucích politiků ČSSD, jeví se mi to tak, že tato strana a s ní obě strany levostředové koalice zákon nadšeně hájí. To se mi zdá být v zásadním rozporu se smyslem levicové programové vize.

Než odůvodním, co mně jako levicovému voliči na zákoně vadí, bych chtěl vyjasnit, co rozumím levicí. Je zdánlivě jasné, kdo tvoří levici a kdo pravici. Když však např. v internetových diskusích čtu, že nacisté byli levicoví, protože se přece hlásili k socialismu, tak zjišťuji, že je nutno vždy znovu levicovost a pravicovost definovat. Je to otázka spíš politických preferenci než objektivních politologických kritérií.

Občas připomínaný politický kompas má na jedné, obvykle horizontální ose napravo ekonomickou pravici a levici. Napravo tedy politiku hierarchickou, zdůrazňující nerovnost předpokladů a oprávněnou nerovnost dopadů, politiku ve prospěch úspěšně podnikajících, tedy politiku nízkých daní a útlého státu, ochranu jejich majetku a jejich vlivu. V opačném směru od středu se umisťuje politika chránící neprivilegované, posilující rovnost, regulující podnikání, politika vyšších daní a vyšších státních výdajů, zejména sociálních.

Z občas připomínajícího politického kompasu plyne, že existuje autoritativní levice a svobodomyslná levice, a stejně tak diktátorská pravice a liberální pravice. Foto flickr.com

Na vertikální ose znamená směr nahoru směřování k autoritativnímu státu kontrolujícímu občany, omezujícímu nebo popírajícímu lidská práva, někdy i občanské svobody, k omezování menšin a omezování alternativ v životním stylu. Směrem dolu od středu je naopak stát politicky a kulturně liberální, s širokým pojetím lidských práv a občanských svobod, stát vstřícný k různým menšinám, stát, který ve výchově podporuje ochranu identity menšin a podobě.

Z toho by mělo teoreticky vyplývat, že existuje autoritativní levice a svobodomyslná levice, a stejně tak diktátorská pravice a liberální pravice. Když se však podíváme na umístění současných evropských a českých politických stran, amerických prezidentských kandidátů, vlád jednotlivých zemí EU, tak je prakticky všechny najdeme vpravo nahoře, blíže ke středu nebo dále od něj. Tedy v autoritativně pravicovém sektoru.

Velmi skromnou opozici, jednotlivé osobnosti (i když leckdy tak uznávané jako např. dalajlama) a skupiny, např. německé Levé a některé zelené strany, najdeme vlevo dole. Prakticky tedy tvoří současný spor na jedné straně (více či méně) autoritativní pravice (včetně stran, které by podle tradice měly patřit nalevo od vertikální osy). A kriticky se vůči nim vymezují skupiny a jednotlivci sociální a svobodomyslní. Svobodomyslná pravice až na vzácné výjimky neexistuje, její sektor je prázdný, je to spíše teoretická možnost, než realita.

Se skupinami a jednotlivci, které by se vyskytovali spíše nalevo (alespoň vlevo od pravého okraje), a přitom jsou autoritativní, to už bohužel tak vzácné není. Především známe minulý režim, který se přinejmenším dovolával levice, navazoval na ni historicky a skutečně splňoval leccos z toho, co podle politického kompasu posílá jedince a skupiny doleva. Stát to byl nepochybně sociální. Ale byl diktátorský, v některých etapách možná doopravdy totalitní (maoismus, stalinismus, polpotovský teror).

Mohli bychom říct: To už máme za sebou. Státy, kde není na výběr a vládne tam formálně nebo fakticky jediná strana s komunistickým programem, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A i v nich už je to dnes jinak. Z některých je možno volně vycestovat, v některých jsou populární alternativní filosofické nebo náboženské směry. A v některých komunistická strana praktikuje tvrdý kapitalismus.

Ale bohužel máme autoritativně laděné politiky i v našem tradičním levicovém prostředí. A nemyslím vymírající nostalgiky po minulém režimu. Myslím lidi hlásící se k levici. Mám na mysli prezidenta Miloše Zemana a jeho (nutno uznat, že v poslední době už ne tak masivní) autokratické zásahy proti menšinám (kauza Putna, agresivní antiislamismus).

Myslím však bohužel i sociální demokraty nebo politiky kandidující jako nestraníci za sociální demokracii, a to i v nejvyšších patrech politiky, kteří jsou okázalými rasisty, kteří se pohrdlivě vyslovují o bezdomovcích, kteří práva takřečená třetí generace pokládají za kavárenské snobství a ne za reálný obsah politiky.

Teď ale bohužel nejde o tyto jednotlivce. Jde o stranu a její oficiální politiku. Jde právě o to, jak vehementně prosazuje zákon o veřejné službě. Snad není přílišným zjednodušením, když řekneme, že zákonem se oslabuje vliv politiků a posiluje se vliv úředníků. Strana se veze na vlně populistického odporu k politikům. Od své větší partnerské strany v koalici převzala představu, že rozhodovat nemají politici, nýbrž odborníci. Možná by dnes už dokonce podepsali, že stát má být řízen jako firma.

Jenže politici jsou voleni. Jsou to vyslanci občanů. Jsou tam ti politici, kterým dali voliči ve volbách přednost. Ano vůle lidu projevená souhlasem s připravenou kandidátkou usmolenou na základě všemožných kompromisů mezi lobbistickými skupinami, to není moc. Ale k autentické levici, tedy k levici demokratické a svobodomyslné, patří pojetí samosprávy.

Pokud by dnes nějaký politický směr měl odvahu prohlásit za svůj cíl socialismus, bylo by únosné, kdyby to byl decentralizovaný samosprávný socialismus, tedy socialismus demokratický, socialismus naplňující dosud spíše formálně deklarované liberální principy.

K levicové politice nepochybně patří silná pozice politiků opřených, pokud možno lépe než dosud, o vůli lidu. Jen tak demokracie bude (jak to vysnil Abraham Lincoln) vládou lidu, prostřednictví lidu a pro lid. Vláda úředníků, i když se nazvou odborníky, to je součást hierarchického modelu společnosti.

Úředníci nezodpovídají občanům za své jednání. Nepotřebují se voličů ptát, jsou-li s nimi spokojeni. Jsou na svých postech, až na případy vážného porušení zákona, s definitivou. Jediná jejich vazba na zvolené (a zvolenými do vlády delegované) zástupce občanů je už jen v tom, že musí dodržovat parlamentem přijaté zákony. Ale i návrhy zákonů pro ministry nebo pro poslance připravují mocní úředníci, kteří využívají své zkušenosti, znalosti tématu a s převahou připravují zákony tak, aby jim to vyhovovalo.

Britské seriály Petra Whitmora a Sydney Lotterbyho Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére ukazují zábavnou nadsázkou, jak směšnými figurkami jsou nakonec volení zástupci občanů (a ve Spojeném království tvoří vládu jen poslanci). Nebude-li levicová politika podporovat demokratické principy, tedy především občanskou samosprávu, pak lze sotva čekat, že bude někdy v budoucnu, až nastane příznivější situace, podporovat samosprávu pracovníků, což je (a nikoli státní dirigismus!) podstatou levicového programu.

Bude-li sociální demokracie vášnivě hájit náhradu demokratické politiky byrokratickou státní správou, nelze se divit, že se ocitá po konfrontaci otázek z testu se svými reálnými politickými kroky mezi pravicovými autoritativními stranami, i když naštěstí aspoň blízko středu. Pokud strana bude tak vehementně prosazovat pravicovou úřednickou agendu, měla by se přejmenovat na Českou stranu sociálně byrokratickou.

    Diskuse (97 příspěvků)
    August 7, 2014 v 12.12
    Ke státní službě
    Vážený pane Štampachu,

    ve svém textu píšete směrem k ČSSD: "Od své větší partnerské strany v koalici převzala představu, že rozhodovat nemají politici, nýbrž odborníci." Z myšlenky státní služby přece neplyne, že by politici neměli rozhodovat. A pokud myslíte, že návrh zákona předložený vládní koalicí by k tomu přesto vedl, je třeba to doložit na konkrétním znění tohoto zákona, protože to rozhodně není nic automatického. Ideou zákona o státní službě obecně je zajistit profesionální a fungující státní správu, která bude plnit příkazy ministrů.
    PM
    August 7, 2014 v 16.53
    Status uředníka by měl být
    garantem jeho loajality vůči zákonu a aktuální vládě.
    S nástupem privatizace státu/služeb společnosti - tedy od sedmdesátých let - dochází i na západě k výrazným změnám jeho statusu (příkladně i podmínek výpovědi), a to na všech stupních.
    Ovšem oproti údělu českého úředníka (který dostává své místo zištně darované politikem jen na volební období) se stále nachází ve stínu tradice.
    A tím nekompetentnosti a korupci výrazněji odolný....bych řekl.
    August 7, 2014 v 17.23
    graf je výborný, úvaha teoreticky zajímavá
    Díky pane Štampachu zejména za dvourozměrný graf znázorňující vztah pravicového a levicového myšlení (běžícího zprava doleva na vodorovné ose) k formě vlády od autoritářské (totalitní) k liberální (demokratické) (znázorněné shora dolů na ose svislé).
    Z grafu je patrné, že levice přirozeně tíhne k demokratické (samosprávné) formě vlády, což je pochopitelné pro levicový důraz na vzájemnou solidaritu a rovnost, kteréžto ideje nacházíme u pravicového myšlení v daleko menší míře.
    Všichni si přejeme mít účast na vládě (sami řídit svoje životy, být svobodní), ale ti solidární totéž přejí i ostatním. Proto může samosprávná vláda vzniknout přirozeněji ve společnosti uznávající princip solidarity.
    Souhlasím s Vámi i v tom, když přisuzujete autoritativní správě země hierarchickou strukturu, zatímco strukturou demokratické, samosprávné vlády by měl být spíše soubor paralelně seřazených řídících prvků.
    August 7, 2014 v 17.29
    v názoru na služební zákon jsem zajedno s Vladimírou Dvořákovou
    O potřebě zákona o státní službě píše dnes Vladimíra Dvořáková, která pleduje za jeho neokleštěnou podobu
    http://blog.aktualne.cz/blogy/vladimira-dvorakova.php?itemid=23465

    Pane Štampachu, jistěže máte pravdu v tom, že je i dnes úřednická struktura hierarchická a po přijetí služebního zákona jí bude ještě výrazněji. Ale berete ve svých úvahách v potaz, že úředníci (státní správa v užším slova smyslu) netvoří zákony, ale že jsou výkonnou, nikoli zákonodárnou složkou správy státu? Jakmile je občanů víc než se vejde k jednomu stolu nebo do jedné místnosti či na jedno prostranství, pak přímou demokracii nelze realizovat, ale vždy zde budou i určité prvky hierarchické (zastupitelské) struktury. Zadruhé si složitost vládnutí vyžádá oddělit od zákonodárné moci moc soudní a výkonnou. Lidé, kteří tvoří a schvalují zákony nezvládnou současně agendu uvedení zákonů do praxe, ověřování, zda je občané dodržují apod. Od toho jsou další složky správy státu.
    Zákony musí vznikat demokraticky, ale jejich uvedení do praxe by mělo být rychlé, levné, efektivní.

    Taky mi vrtá hlavou "Jistě, pane ministře". Tam to vypadá, že si úředníci fakticky uzmuli kus té zákonodárné moci, když ministrem manipulují. Jenže zajišťují taky kontinuitu a stabilitu vládnutí. Vzpomeňte na porevoluční legislativní smrště a na to, že všechny zákony této republiky dnes nezná prakticky nikdo.

    Myslím, že v dnešní situaci ten služební zákon potřebujeme jako sůl! Ale, jak píše Vladimíra Dvořáková, nekastrovaný: úřad nejvyššího úředníka státní správy by měl být nezávislý!
    August 7, 2014 v 22.32
    Pan Kolařík mě dost naštval,
    protože napsal, co jsem se chystal napsat já a dokonce lépe. Je dost znepokojivé, že základní odbornou litaraturou k diskusi o úřednících u nás je komediální televizní seriál.

    No nic, vyspím se na to a třeba mu to odpustím.

    Budu přemýšlet o demokraticky policky kontrolovaných úřednících, jakými byli Bátora a Nagyová.
    August 8, 2014 v 1.27
    Redakci DR
    Znám Josefa Hellera zhruba od osmdesátých let minulého století a mohu zde dosvědčit, že již tehdy patřil mezi velmi svérázné postavy komunistického hnutí

    Dnešní výrazně kritické výhrady vůči „protosocialismu“ a jeho fungování vyjadřoval již tenkrát

    Již tenkrát, a pak stále, se občas choval jako neřízená střela, k prosazování svých názorů si uměl vybírat způsoby zcela „netradiční“

    Uměl provokovat i naštvat (urazit) spousty lidí, včetně vysokých stranických funkcionářů

    Nikdy ale nebyl z KSČ/KSČM vyloučen

    To až vy jste ho vyloučili z řad diskutérů DR

    Přijde mi to ubohé a žádám, abych byl stejným způsobem vyloučen i já

    Zůstanou tu sice naše texty, ale nikdo se nedoví, kdo je napsal

    P.S. Ne vždy a ve všem jsem s Pepou souhlasil, ale to je jiná …


    August 8, 2014 v 10.46
    Etický kodex diskusí
    Jsem rád, že se redakce DR odhodlala k tomu, aby trvala na dodržování svého Etického kodexu diskusí. To, jak ho pan Heller soustavně porušoval urážením druhých diskutujících a komentáři nevztahující se k tématu, mi vadilo hodně a od účasti v diskusích, na kterých se podílel, odrazovalo. Také mi vadilo, že pan Heller zneužívá a poškozuje výsledky práce druhých lidí, tedy redaktorů DR.

    Tento můj komentář je také porušením kodexu, stejně jako přechozí příspěvek pana Molnára. Za to se omlouvám.
    August 8, 2014 v 11.15
    Kodexy patrně slouží zejména k tomu, aby se porušovaly.
    August 8, 2014 v 11.28
    Hellerovi nešlo o to, aby v diskusích prosazoval sám sebe, ale určitou věc, kterou považuje za mimořádně důležitou. Tohle ti, kterým jde především o vlastní důstojnost, nechápou.
    MP
    August 8, 2014 v 12.50
    Osobně si neumím představit, že by mi omezený dogmatismus Josefa Hellera v diskusích chyběl. A stejně jako pan Molnár ho znám osobně z osmdesátých let -- jenomže jinak, jako podlého a mstivého.
    Přesto bych chtěl redakci DR poprosit, aby svoje rozhodnutí přehodnotila. Ke svobodě slova patří snést nejen odlišný názor, ale respektovat i nesnesitelnou formu, kterou je prezentován. A důvodů, proč tuto svobodu omezit je velmi málo a Hellerova kauza mezi ně nespadá.
    Poprosit, nikoli požádat. Uznávám, že jednala plně v souladu s vyhlášeným kodexem a že stanovisko Jiřího Kubička -- o dva příspěvky výše -- je zcela hodné respektu (nikoli Respektu) a pravděpodobně majoritní. Ale poprosit naléhave :-)
    + Další komentáře