Personální práce je klíčovým prvkem fungování každého zaměstnavatele. Za personalistiku přitom nemůžeme považovat pouhou administrativní podporu fungování společnosti. Kvalitní personální práce má vliv na všechny pracovní procesy, na výkonnost zaměstnanců, jejich loajalitu, motivaci i pracovní kulturu. Jak ale funguje personalistika ve státní správě? Nebo spíše jinak: Jak je tam dovoleno personalistice fungovat?

Zásadním problémem stávajícího stavu státní správy je deregulovaná systemizace, tj. stanovení funkčních míst v jednotlivých správních úřadech. V současné době si každý ústřední správní úřad určuje systemizaci v rámci limitů státního rozpočtu sám (většinou v součinnosti s Ministerstvem financí). Je tedy zcela na libovůli ministra měnit organizační řád a vytvářet tak pracovní místa i určovat jejich personální obsazení. Co to v praxi znamená? Utilitaristické slučování nebo rozdělování sekcí a odborů podle toho, pro koho se musí z politických důvodů vytvořit nový post nebo v druhém případě koho je nutné z daného postu odstranit (např. při změně vlády).

Tato nestabilita skýtá nejen korupční potenciál, ale především destabilizuje odborné činnosti i každodenní fungování úřadů. Jediným řešením pro personální stabilizaci je vytvoření nezávislého orgánu, který by byl za systemizaci všech ústředních správních úřadů zodpovědný. S tímto orgánem (Generálním ředitelstvím státní služby) počítal neúčinný zákon č. 218/2002 Sb., jehož plné uvedení v život je však (pochopitelně) v rozporu s politickými zájmy různých vládnoucích skupin.

Nové návrhy legislativní úpravy pracovněprávních vztahů ve státní správě, které předkládá Ministerstvo vnitra, počítají bez výjimky se zakonzervováním stávajícího stavu — tedy že za systemizaci bude i nadále zodpovědný ministr, a že si proto se strukturou i personálním obsazením úřadu bude dělat, co bude chtít (srov. např. zcela vážně míněna výjimka, že vedoucí správního úřadu nemusí respektovat výsledek výběrového řízení atp., tedy legislativní úprava pouze pro forma).