Čas od času, a symptomatické je, že se tak děje především před volbami, se vynořují štvavé reakce na úředníky. Poukazuje se na ně jako na ty neschopné, pomalé, vyhořelé, byrokratické strůjce neštěstí „ostatních“, tj. „těch pracujících“. Přitom jsou to právě úředníci, díky kterým stát funguje, kteří zajišťují zákonnost a výkon práva. Nebo by tak alespoň činit měli, a pokud tak nečiní, je nasnadě zamyslet se nad tím, proč tomu tak je. Každopádně bez profesionálních úředníků nebude profesionální stát.

Úředník se nesmí stát sprostým slovem nebo opovrhovanou profesí. Média za úředníky označují často pouze politické představitele sedící na ministerstvech nebo v krajích na exponovaných místech, o kterých se mluví v souvislosti s různými kauzami. Tím ale devalvují pravou podstatu tohoto pojmu na hrstku všemocných (a často nekompetentních) „mluvících hlav“.

Stále slyšíme volání po zefektivnění státu, agend, výkonu veřejné moci, po zeštíhlení státního aparátu atp. Přitom většina těch, kteří se „fundovaně“ k této problematice vyjadřují, se sami nevyznají v základních pojmech, o nichž hovoří: veřejný sektor, veřejná správa, státní správa, správní úřad atp. Zaměňování těchto pojmů vede ve svém důsledku ke zcela scestným závěrům.

Na základě současné legislativy se za úředníka (jako terminus technicus) označují pouze zaměstnanci územních samosprávných celků (obcí a krajů) v režimu zákona č. 312/2002 Sb. Jedná se tedy o lidi vykonávající obecní samosprávu a vzhledem k přenesené působnosti, způsobené tzv. spojeným modelem veřejné správy, také regionální státí správu. Otázku ne/vhodnosti tohoto spojeného modelu necháváme stranou tohoto článku. Nutno také podotknout, že ne všichni zaměstnanci územních samosprávných celků jsou úředníci (tj. nepracují v režimu daného zákona). Celkem územní samosprávné celky (13 krajů, hl. m. Praha a 6 245 obcí) zaměstnávají cca 75 000 lidí.

Jinou kategorií jsou zaměstnanci státní správy. Vzhledem k stále oddalované účinnosti služebního zákona č. 218/2002 Sb. je státní správa plně ve vleku politické reprezentace. Její situace je žalostná, a to jak co do stability, tak co do profesionality. Vzhledem k tomu, že je zaměstnanost ve státní správě regulována prakticky pouze zákoníkem práce, s každou politickou změnou dojde k významným personálním otřesům.

Zůstávají většinou pouze řadoví zaměstnanci, demotivovaní, znechucení, nuceni být vedeni politicky, tj. lidmi často zcela odborně, manažersky i lidsky nekompetentními. To, co se za 10 let fungování právní úpravy v obcích a krajích podařilo, to ve státní správě absentuje. Nebylo totiž v politickém zájmu mít stabilní, nezávislý a profesionální aparát zaměstnanců. Současné návrhy Ministerstva vnitra, které situaci vůbec neřeší, naopak pouze ji silně manipulativně petrifikují, tomu dávají implicitně zapravdu.

Ústřední orgány státní správy (tj. ministerstva a další ústřední správní úřady — např. Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Národní bezpečnostní úřad, Český statistický úřad, katastrální úřady atp. — celkem jich je 26) zaměstnávají cca 17 000 zaměstnanců. Jedná se o špičkové experty v daných oblastech, o ty, kteří píší legislativu, koncepce, metodiky, kteří jsou často zcela nenahraditelní ve své odbornosti. K nim musíme připočíst ještě zaměstnance podřízených správních úřadů a příspěvkových a rozpočtových organizací (např. finanční úřady, Českou správu sociálního zabezpečení, Úřady práce atp.), čímž se dostaneme na cca 88 000 zaměstnanců.

Na tomto místě je také dobré připomenout, jak jsme na tom s jinými zaměstnanci placenými z tzv. veřejných zdrojů: V České republice je zhruba 194 000 učitelů veřejných škol, 143 000 zaměstnanců ve veřejném zdravotnictví nebo 21 000 zaměstnanců v oblasti kultury. Veřejný sektor přitom není možné prezentovat jako „ty, kteří nevydělávají“ nebo „ty, kteří chtějí naše peníze“. Veřejný sektor má své poslání a integrální místo ve státě i společnosti. Volání po jeho redukci, privatizaci nebo outsourcingu ukazuje na nepochopení smyslu veřejného sektoru jako veřejné služby v zájmu státu a v zájmu jeho občanů a na jeho záměrné využívání k vlastnímu obohacení některými jeho politickými představiteli.

Zaměstnanců ústředních orgánů státní správy je tedy zhruba 17 000. Jak jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi? Zdaleka ne tak katastrofálně a přebujele, jak je nám podsouváno. Co do absolutního počtu zaměstnanců je Česká republika srovnatelná s Irskem, Dánskem, Bulharskem nebo Švédskem. Suverénně nejvyšší počet zaměstnanců státní správy mají tradiční byrokratické země jako Německo (cca 280 000), Francie (cca 250 000) nebo Velká Británie (cca 190 000). Nejméně pak státy svým počtem obyvatel nejmenší — Lucembursko, Malta, Estonsko.

Pro srovnání stavu české státní správy je však důležitější srovnání relativních čísel, tj. podílu zaměstnanců státní správy na celkovém počtu obyvatel. Z tohoto srovnání vyplyne, že je Česká republika na celkově pátém nejnižším počtu z celé evropské sedmadvacítky. Menší relativní počet má pouze Slovinsko, Rakousko, Belgie a Slovensko (významný rozdíl je dán částečně také rozdílnou metodologií, tj. tím, co daná země považuje za státní správu).

Česká republika tedy není přebujelý byrokratický stát s extrémním počtem úředníků. Do značné míry paralýza státní správy je dána neúčinnou zákonnou normou upravující práva a povinnosti úředníků a definující zásady apolitické a profesionální správy. Bez politické vůle řešit koncepci státní správy jako celku v intencích služebního zákona jsou všechny ostatní kroky, které se v současnosti dějí, pouze prázdným gestem: snižování míst ve státní správě o deset procent, slučování ministerstev a úřadů, rádoby analýzy agend, nové či pseudonové legislativní návrhy pro státní správu ve skutečnosti nic neřešící atp. Těmito činnostmi, resp. důsledky jejich politické interpretace, bude státní správa naopak ještě více ochromena. Ke spokojenosti některých skupin, slušelo by se mezi řádky dodat.