V ústředních správních úřadech pracuje zhruba 17.000 zaměstnanců (neterminologicky řečeno úředníků). Jaké jsou vlastně jejich sociologické charakteristiky? A ještě důležitější otázka: jak se s nimi jako s reprezentanty celé společnosti pracuje?

Veřejný sektor v kontextu EU je často zářným příkladem bourání společenských stereotypů a jde soukromému příkladem — např. v otázkách personální práce, genderu nebo zaměstnávání znevýhodněných osob. Jak je na tom z pohledu genderu česká státní správa?

Při celkovém přehledu je poměr mužů a žen 42 : 58, což je, když si uvědomíme, že žádné afirmativní akce ve státní správě neprobíhají, stav uspokojivý. Nicméně při zohlednění hierarchických pozic už situace tak příznivá není. Platí teze, že čím vyšší pozice, tím méně žen. Poměr mužů a žen se tak na pozici vedoucí/ho oddělení dostává na 41 : 59, ředitele/ky odboru 30 : 70, ředitele/ky sekce 14 : 86 a na pozici náměstka/kyně dokonce 9 : 91. Otázka absence žen ve vyšších manažerských pozicích souvisí s politickým tlakem (srov. zastoupení žen v nejvyšší politice) i s často ne právě přátelsky naladěním státní správy ke slaďování rodinného a pracovního života.

Přístup žen do těchto pozic by usnadnily buď afirmativní akce, anebo alespoň standardní personalistické nástroje jako kariérní řád nebo práce s talenty, pokud by byly správně nastaveny a fungovaly by. Ve srovnání s ostatními členskými státy EU patří Česká republika k lepšímu průměru co do zastoupení žen na vedoucích pozicích. Nejmenší rozdíly mezi relativním počtem žen ve státní správě a relativním počtem žen na vedoucích pozicích mají Německo, Rakousko a Švédsko, naopak největší Belgie a Nizozemí.