Přestože je zákon o státní službě č. 218/2002 Sb. na stole už deset let, k jeho plné účinnosti nikdy nedošlo. Údajně kvůli jeho velké finanční náročnosti. Jaké však mohou být skutečné důvody jeho neustálého odkládání a v poslední době také důvody jeho nahrazení jinými legislativními kočkopsy předkládanými Ministerstvem vnitra?

Příprava zákona o státní službě byla nesmírně náročná a bouřlivá, nicméně v roce 2002 úspěšně prošel veškerými legislativními procesy. Na veřejnoprávní bázi se jal profesionalizovat, a proto také odpolitizovat státní správu jasným oddělením politických a úřednických pozic, tj. jinými slovy oddělením moci politické a odborně úřednické, což je pro fungující administrativu krok absolutně nepostradatelný. Díky navrhované pozici státního tajemníka, jehož postavení ve služebním úřadu bylo na rozhraní moci politické a moci úřední a kterého měl jmenovat generální ředitel státní služby po dohodě se členem vlády, který dané ministerstvo řídí, mělo být zamezeno politickým tlakům na obsazování vedoucích pozic a docíleno personální stability.

Obdobně vyvedení systemizace mimo úřady do nezávislého Generálního ředitelství státní služby mělo poskytnout dostatečné záruky proti účelovým změnám organizační struktury a systemizovaných tabulkových míst. Zákon zaváděl služební poměr úředníků, definoval jejich práva i povinnosti. Už před deseti lety zároveň stanovoval principy objektivní personální politiky — od náboru přes hodnocení a vzdělávání, rozvoj, kariérní řád až po propouštění zaměstnanců. Metodickým, koordinačním a kontrolním orgánem mělo být Generální ředitelství státní služby, tj. nově zřízený ústřední správní úřad s navrhovanými 60 tabulkovými místy (celkem ústřední správní úřady zaměstnávají cca 17.000 zaměstnanců a v tomto kontextu se jeho plánovaný rozpočet jeví jako zcela marginální).