Zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů, není stále až na malou část ustanovení účinný. Byl přijat v roce 2002, jeho účinnost byla několikrát po sobě odložena. CS;mso-fareast-language:EN-US;mso-bidi-language:AR-SA">[1]

Česká republika je jediným členským státem Evropské unie, který nemá účinný mso-fareast-font-family:"Times New Roman";mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:
EN-US;mso-bidi-language:AR-SA">[2]  zákon upravující právní postavení státních úředníků, přestože jeho přijetí bylo jednou z podmínek vstupu ČR do EU a výslovně to předpokládá i Ústava ČR, která již dvacet let nebyla naplněna. mso-fareast-font-family:"Times New Roman";mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:
EN-US;mso-bidi-language:AR-SA">[3]

Opakované odkládání po více jak deset let jeho účinnosti nejprve z důvodu tvrzených vysokých finančních nákladů, později z důvodu nutnosti přijetí odlišné koncepce státní služby, je jednou z příčin destabilizace správy státu.

Právní regulace státní služby není samozřejmě všelékem, který ze dne na den zajistí kvalitní státní správu na území republiky, ale je bezpochyby jejím prvním a nezbytným předpokladem.

Kromě stále chybějícího zákona o státní službě jsme přitom byli v minulých letech svědky neschopnosti vlád přijmout jasné rozhodnutí o systému veřejné správy v České republice vůbec. Neustále se oddalovalo dokončení reformy veřejné správy (reforma na úrovni ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy).

Pokrytecky se deklarovalo zachování smíšeného modelu veřejné správy, ač docházelo systematicky k jeho oslabování a nabourávání (viz organizační příprava a provedení sociální reformy, ustavení Úřadu práce, centralizace poskytování sociální pomoci prostřednictvím „specializovaného dekoncentrovaného“ orgánu státní správy ve spojení s ústřední úrovní /ministerstvo práce a sociálních věcí jako odvolací a přezkumný orgán/).

Současně se oslabovalo postavení ministerstva vnitra, nerespektovala jeho střechová koordinace nad veřejnou správou se všemi povinnostmi, které z toho ministerstvu vnitra vůči vládě jako kolektivnímu orgánu vyplývají, jak z kompetenčního zákona, tak ze schválených koncepčních materiálů vlády.

Zatímco na obecní a krajské úrovni je účinný zákon o úřednících územních samosprávných celků, pro ústřední úroveň státní správy (zejména ministerstva) a dekoncentrované specializované orgány státní správy (například správy sociálního zabezpečení či katastrální úřady) platí pouze zákoník práce.

U odborné veřejnosti panuje většinová shoda o tom, že Ústava míní vztah veřejnoprávní. Úprava prostřednictvím zákoníku práce je tak nedostatečná. Právě veřejnoprávní regulace je schopná více zajistit nezávislost úřednického odborného aparátu vůči politickým tlakům, stejně jako je motivovanější při „odolávání“ korupčním tlakům či jejich vyloučení.

Negativní projevy jako riziko „profesionálního vyhoření“ či „přílišné uzavřenosti systému“ lze vyloučit propracováním manažerského řízení, benefitů, systémem vzdělávání a částečnou otevřeností ve výběrových řízení. S veřejnoprávní regulací je také spojen prostředek obrany prostřednictvím správního soudnictví, které lépe vyhovuje než soudnictví civilní s ohledem na specifičnost organizace i obsah práce vykonávané v rámci veřejné správy.

Bezodkladné nabytí účinnosti platného služebního zákona by tak odstranilo ústavní deficit, současně by vytvořilo podmínky pro odpolitizovanou, štíhlou, odbornou státní službu sloužící občanům a chránící zájmy státu.

Jaké předpoklady by tak měly být splněny pro kvalitní státní službu? Jaké instituty musí služební zákon upravit?

Odpolitizování státní správy. Zcela jasné a nepřekročitelné oddělení politických pozic (ministra a jeho kabinetu) od „úřednického“ aparátu zajišťující nemožnost obsazování míst státních zaměstnanců na základě politického klíče a průhledné zadávání úkolů s možnosti dovození konkrétní odpovědnosti za přijaté nezákonné rozhodnutí.