Nejdříve bych rád odpověděl Ivanovi Štampachovi, který mne svým článkem Podaří se levici prosadit byrokracii proti demokracii? motivoval k napsání tohoto příspěvku.

Napsal: „Bude-li sociální demokracie vášnivě hájit náhradu demokratické politiky byrokratickou státní správou, nelze se divit, že se ocitá po konfrontaci otázek z testu se svými reálnými politickými kroky mezi pravicovými autoritativními stranami, i když naštěstí aspoň blízko středu. Pokud strana bude tak vehementně prosazovat pravicovou úřednickou agendu, měla by se přejmenovat na Českou stranu sociálně byrokratickou.“

Ivan Štampach upozorňuje v článku na řadu důležitých aspektů souvisejících s přijímáním služebního zákona v České republice, ale v tomto punktu je zcela mimo. Jen na okraj: Jím prezentované kvadranty rozdělující levici/pravici na svobodomyslnou/autoritářskou jsou jako sociologická pomůcka vcelku výstižné. Nicméně je třeba si uvědomit, že při identifikaci pozice konkrétního aktéra jde vždy o míru.

Kvadranty nepředstavují zcela oddělené sektory a naprostá většina aktérů se nevyskytuje v extrémních výchylkách od pomyslného průsečíku os. Je třeba mít zdravý odstup od toho, že jde o sociologický konstrukt. Jinými slovy, v reálném empirickém prostoru je konkrétní pozice aktéra vždy víceméně mixem všech čtyř orientací a i sama celková orientace je jen tendencí.

Co s tím má ale dělat zákon o státní službě, respektive státní služba? Znamená to snad, že když někdo prosazuje radikální levicově liberální projekt společnosti, že už nepočítá s úředníky státní/veřejné správy? Představa, že se řízení společnosti zcela rozplyne v nějaké samosprávě, kde zmizí zprostředkující „správa věcí veřejných“, je podle mého názoru supernaivní a pro demokracii nebezpečná.

Anebo snad Štampach sdílí Leninovu představu, že v takové společnosti si bude moci kdykoli svobodně odskočit zaúředničit každá hospodyňka od plotny? Jistě, levice má povinnost podporovat různé formy samosprávy a je dobré ji kritizovat, pokud to nedělá.

Ale vždy tu zůstává problém profesionální veřejné správy, u které se předpokládá odbornost, relativní nezávislost na krátkodobých, často účelových politických tlacích a odolnost proti korupci. A k tomu má sloužit zákon o státní službě. Jestli tohle má být nějaký ústup od levicových hodnot, či přesněji představ o dobře fungující společnosti založené na těchto hodnotách, tak nazdar.

K čemu vůbec máme demokratický stát?

Myslím, že v této souvislosti je třeba si ujasnit smysl demokratického státu. To je složitá otázka, takže jen velmi stručně pro účely tohoto příspěvku.

V původním a stále přetrvávajícím smyslu, jakkoli stát v průběhu historie nabývá různých forem, je účelem státu zvládat důsledky individuálních či soukromých transakcí, které mají víceméně nezamýšlené širší společenské dopady, to znamená, že se dotýkají přímo či nepřímo i jiných lidí než bezprostředních aktérů těchto transakcí.

Oblast těchto dopadů vytváří specifický tak zvaný veřejný prostor, jako komplementární k prostoru soukromému a lidé, kteří se o tento prostor systematicky starají, jsou veřejně činné osoby — politici. Tady se „objevuje“ stát.