Nejdříve bych rád odpověděl Ivanovi Štampachovi, který mne svým článkem Podaří se levici prosadit byrokracii proti demokracii? motivoval k napsání tohoto příspěvku.

Napsal: „Bude-li sociální demokracie vášnivě hájit náhradu demokratické politiky byrokratickou státní správou, nelze se divit, že se ocitá po konfrontaci otázek z testu se svými reálnými politickými kroky mezi pravicovými autoritativními stranami, i když naštěstí aspoň blízko středu. Pokud strana bude tak vehementně prosazovat pravicovou úřednickou agendu, měla by se přejmenovat na Českou stranu sociálně byrokratickou.“

Ivan Štampach upozorňuje v článku na řadu důležitých aspektů souvisejících s přijímáním služebního zákona v České republice, ale v tomto punktu je zcela mimo. Jen na okraj: Jím prezentované kvadranty rozdělující levici/pravici na svobodomyslnou/autoritářskou jsou jako sociologická pomůcka vcelku výstižné. Nicméně je třeba si uvědomit, že při identifikaci pozice konkrétního aktéra jde vždy o míru.

Kvadranty nepředstavují zcela oddělené sektory a naprostá většina aktérů se nevyskytuje v extrémních výchylkách od pomyslného průsečíku os. Je třeba mít zdravý odstup od toho, že jde o sociologický konstrukt. Jinými slovy, v reálném empirickém prostoru je konkrétní pozice aktéra vždy víceméně mixem všech čtyř orientací a i sama celková orientace je jen tendencí.

Co s tím má ale dělat zákon o státní službě, respektive státní služba? Znamená to snad, že když někdo prosazuje radikální levicově liberální projekt společnosti, že už nepočítá s úředníky státní/veřejné správy? Představa, že se řízení společnosti zcela rozplyne v nějaké samosprávě, kde zmizí zprostředkující „správa věcí veřejných“, je podle mého názoru supernaivní a pro demokracii nebezpečná.

Anebo snad Štampach sdílí Leninovu představu, že v takové společnosti si bude moci kdykoli svobodně odskočit zaúředničit každá hospodyňka od plotny? Jistě, levice má povinnost podporovat různé formy samosprávy a je dobré ji kritizovat, pokud to nedělá.

Ale vždy tu zůstává problém profesionální veřejné správy, u které se předpokládá odbornost, relativní nezávislost na krátkodobých, často účelových politických tlacích a odolnost proti korupci. A k tomu má sloužit zákon o státní službě. Jestli tohle má být nějaký ústup od levicových hodnot, či přesněji představ o dobře fungující společnosti založené na těchto hodnotách, tak nazdar.

K čemu vůbec máme demokratický stát?

Myslím, že v této souvislosti je třeba si ujasnit smysl demokratického státu. To je složitá otázka, takže jen velmi stručně pro účely tohoto příspěvku.

V původním a stále přetrvávajícím smyslu, jakkoli stát v průběhu historie nabývá různých forem, je účelem státu zvládat důsledky individuálních či soukromých transakcí, které mají víceméně nezamýšlené širší společenské dopady, to znamená, že se dotýkají přímo či nepřímo i jiných lidí než bezprostředních aktérů těchto transakcí.

Oblast těchto dopadů vytváří specifický tak zvaný veřejný prostor, jako komplementární k prostoru soukromému a lidé, kteří se o tento prostor systematicky starají, jsou veřejně činné osoby — politici. Tady se „objevuje“ stát.

Mají-li tyto důsledky soukromých transakcí záporné dopady do veřejného prostoru, veřejně činné osoby-politici se systematicky starají o jejich nápravu či odstraňování. Naopak, jde-li o důsledky s kladnými dopady do veřejného prostoru, veřejně činné osoby — politici se o ně snaží systematicky pečovat.

V malých oddělených komunitách, kde jsou nezamýšlené důsledky soukromých transakcí snadno předvídatelné a kontrolovatelné, mohou tyto veřejné osoby — politici — do značné míry zastávat i funkci úředníků — správců. V pokročilých a stále složitějších, komplexních společnostech tuto dvojroli už politici nezvládnou a musí ze svých řad vyčlenit úředníky-správce jako samostatnou skupinu veřejně činných osobností, kteří se složitými procesy profesionálně zabývají.

Tak se dělí práce mezi veřejné osoby jako politiky a veřejné osoby jako profesionální úředníky. Zatímco v demokratickém státu je možné politiky s ohledem na pravidelný volební cyklus v relativně krátkém sledu měnit, tak úředníky tak často měnit nelze, neboť „technická“ správa složitých komplexních procesů předpokládá dlouhodobý výcvik a stabilitu. Zde by příliš častá změna chod státní/veřejné správy ochromovala.

Samozřejmě, že v demokracii je třeba bránit, aby nakonec nevládli úředníci, ale volení politici. Mýlí se ovšem ti, či přesněji řečeno nevědí, o čem mluví, když si myslí, že služební zákon automaticky posiluje roli úředníků nad politiky, a tudíž jde proti demokracii. I tvrzení, že takový zákon má sloužit k „odpolitizování“ státní správy, je chybné, zavádějící.

Dobrý služební zákon v demokratické společnosti vždy sleduje nastolení optimální rovnováhy mezi veřejnými osobami v roli politiků na straně jedné a veřejnými osobami v roli úředníků na straně druhé. A mít takový zákon by mělo být cílem levice, včetně levice liberální. Kdyby Ivan Štampach kritizoval z levicových pozic konkrétní podobu služebního zákona, tak prosím, on ale kritizuje služební zákon jako takový, což je špatně.

Zemanova kritika služebního zákona je projevem nepřátelství vůči politice

Z opačného směru než Ivan Štampach kritizuje stávající komplexní novelu služebního zákona prezident Zeman. Tomu se konkrétně nelíbí zřízení pozic tzv. politických náměstků na jednotlivých ministerstvech.

Prezident automaticky předpokládá, že tito lidé budou „budižkničemu“, neboť se bude jednat o politické trafikanty bez odpovídající odborné kvalifikace. Myslím, že tady se prezident mýlí. Znovu nám vnucuje svou populistickou a technokratickou představu politické vlády jako „vlády odborníků“.

Ministr jako politik zvolený za určitou stranu má za úkol realizovat program strany, potažmo program vlády, ve které tento stranický program nalézá uplatnění. Politický náměstek by měl být osobou s odpovídajícími manažerskými pravomocemi, která mu v tom pomáhá.

Samozřejmě záleží na lidech. Politický náměstek může být oním Zemanovým „budižkničemu“. Ale zájmem ministra je, chce-li být úspěšný, mít na svém resortu politicky myslící „pravou ruku“, loajální k hodnotám a cílům strany, tak aby se politické hodnoty a cíle systematicky zohledňovaly v konkrétní práci ministerských úředníků.

To, že musí jít o člověka, který zároveň elementárně odborně rozumí dané resortní oblasti, by mělo být samozřejmostí. To, že tomu tak nebývá, je jiná otázka: nekvalitní politika musí být v demokracii důvodem k jejímu nahrazení politikou lepší, nikoli záminkou ke zrušení politiky jako takové.

Takže zatímco prezident Zeman chce politiku rozpustit v technokracii, Štampach by rád rozpustil byrokracii v politice. Zemanova pozice je ovšem pro demokracii nebezpečnější, neboť jeho okázale technokratické pojetí politiky („vláda odborníků“, političtí náměstci jako „budižkničemu“) je ve skutečnosti pouze zastíráním určitého typu politiky a určitých politických zájmů.

Nevím, jestli si „sociální demokrat“ Zeman uvědomuje, že technokratické pojetí politiky nakonec nejlépe slouží neoliberální politice, ale dost možná je mu to jedno. Myslím, že Štampach si toto riziko naopak uvědomuje jasně.

Samozřejmě, že otázka přijímání služebního zákona souvisí s pojetím demokracie, respektive s dlouhodobými tradičními spory o její povahu a legitimitu. Například zda demokracie musí být v nejširším smyslu lidová, či jenom omezená, zda má být přímá, nebo nepřímá, raději řízená „experty“, jaká má být míra participace, kde vůbec meze demokracie leží a tak podobně.

A každý služební zákon v procesu tvorby, finálním výsledku a praktickém fungování tyto diskuse víceméně odráží. Je s podivem, že se u nás v souvislosti s přijímáním služebního zákona nevede intenzivnější diskuse a většina politiků, včetně levicových, ale i odborná veřejnost a média k nim přistupují jalově.

Ivan Štampach jistě správně vnímá otázku služebního zákona v  hlubších souvislostech, i když ji řeší způsobem, se kterým nemohu jako sociální demokrat souhlasit.

Bylo by správné prosadit původní Dienstbierův a koaliční návrh

Nakonec pár slov k aktuální situaci kolem přijímání zákona o státní službě v České republice. Od začátku byl proces tvorby komplexní novely zákona (zákona 218/2002) poznamenán skutečností, že většina politiků potřebu zákona o státní službě sice navenek deklarovala, ale mnozí z nich si jej ve skutečnosti vůbec nepřáli.

Deklarovaný zájem na zákonu tak byl u mnoha politiků diktován nikoli uvědomělým osobním přesvědčením, že takový zákon naše státní správa opravdu potřebuje, ale spíše zvnějšku — neochotným uznáním faktu, že služební zákon od nás vyžaduje Evropská komise, neboť bez něj je vážně ohroženo naše čerpání evropských fondů.

Tento dvojaký „ANO a NE“ postoj k služebnímu zákonu se projevil v procesu jeho tvorby, a to už na půdě koalice. Jako blízký pozorovatel tohoto procesu mohu odpovědně říci: Odborný tým Legislativní rady vlády pod vedením ministra Jiřího Dienstbiera a jeho první náměstkyně Kateřiny Valachové, který za proces tvorby komplexní novely zákona odpovídal, odvedl vynikající práci. Má největší zásluhu na tom, že se koalice na konkrétní podobě zákona, který odpovídá přísným nárokům na zajištění profesionálního chodu státní správy, včetně vyváženého vztahu mezi politiky a úředníky, nakonec shodla a byla připravena jej odhlasovat na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny. Ano, šlo o kompromis, ale o velmi dobrý kompromis.

Konsensus v koalici na prosazení této komplexní novely zákona trval ještě na přelomu července a srpna. Opozice pod vedením poslance Kalouska se však rozhodla, bohužel i za asistence některých „ANO a NE“ poslanců koalice, přijetí komplexní novely znemožnit obstrukcemi mimořádné schůze Poslanecké sněmovny.

Naše česká pravice si zřejmě přeje státní správu nepříliš chytrou, absolutně závislou na vůli politiků, submisivní, snadno uplatitelnou, snadno manipulovatelnou, přičemž navenek to ospravedlňuje bojem proti údajné byrokratizaci společnosti a námitkami, že byly od počátku ignorovány její připomínky. První argument je ideologické zastírání, druhý argument je vyložená lež.

Pravicová opozice měla vždy možnost do tvorby komplexní novely zákona zasáhnout a dát své připomínky, které, pokud se tak stalo, byly vždy řádně vypořádány. Bohužel, opozice využívala tuto možnost jen sporadicky a většinou proces tvorby zákona ignorovala či nevěcně kritizovala.

I pravicová opozice si je ovšem vědoma, že nějaký zákon o státní službě Česká republika přijmout musí, byť už jen kvůli možnosti dalšího čerpání evropských peněz. Chce však zřejmě takový zákon, při kterém se „vlk nažere a koza zůstane celá“.

A přitom doufá, že nějaký schopný slovní eskamotér bruselským úředníkům následně vysvětlí, že to holt u nás nešlo jinak a ti raději přimhouří oči. Takže tu nakonec můžeme mít pěkný legislativní zmetek schválený pohodlnou většinou poslanců, kteří to už budou chtít mít konečně z krku.

V těchto dnech a následných několika týdnech se rozhoduje o tom, zda koalice takové vyústění přijetí nového zákona o státní službě připustí, přičemž rozhodující bude postoj sociální demokracie. Ta by měla jako levicová strana (ano, pane Štampachu) takovému vyústění zabránit. A opravdu tady nejde v první řadě o evropské peníze, ani o ono pomyslné „odpolitizování“ státní správy, ale o kvalitnější fungování naší politiky, státní správy, demokratické společnosti.