Zákon o státní službě je jednou z klíčových norem, které Sobotkova vláda předkládá Parlamentu v první části svého funkčního období. Zákon o státní službě se obecně pokládá za předpoklad solidního fungování státu. Na jeho zásadním významu se shoduje vláda, opozice i občanské iniciativy, z nichž nejhlasitěji vystupuje Rekonstrukce státu.

Význam zákona dokládá i to, že se nad ním schyluje zřejmě k nejvážnějšímu střetu mezi Sobotkovou koalicí a parlamentní opozicí za celou dobu od vzniku nové vlády. ODS a TOP 09 minulý týden ohlásily, že jsou připraveny pokusit se přijetí zákona o státní službě ve Sněmovně blokovat. Obstrukce začnou buď v pátek nebo příští týden ve středu.

Zákon o státní službě chtějí všichni, spor se vede o jeho parametry

Principiálních odpůrců zákona o státní službě je jako šafránu, snad jen pár Klausových věrných, možná někteří komunisté. Jeho přijetí bylo jednou z podmínek při našem vstupu do Evropské unie. A zákon o státní službě skutečně již od roku 2002 máme, avšak s postupně několikrát odloženou účinností, naposledy k 1. lednu 2015.

Význam zákona nechala politoložka Vladimíra Dvořáková na svém blogu vysvětlit Václava Žáka (viz zde a zde): „Až doposud si politické reprezentace zvykly se ve státní správě chovat jako na dobytém území. Rozparcelovaly si ministerstva mezi partaje, natahaly si tam fůru poradců. Běžně měnily šéfy odborů, ale třeba v investičních odděleních.“

Podle Žáka je takřka každému zřejmé, že s tím je třeba skoncovat: „Proto je omezení vlivu politiky na chod státu úkolem číslo jedna. Transformace státní správy ale vůbec neznamená, že by měla zmizet politická odpovědnost za řízení rezortu, kterou musí nést ta strana, jejíž ministr rezort řídí,“ říká v rozhovoru.

Podobně argumentuje platforma Rekostrukce státu. Ve svých materiálech zdůrazňuje, že státní správa čelí politickým a klientelistickým tlakům, proti kterým úředníci nemají dostatečnou obranu: „Důsledky tohoto stavu negativně ovlivňují kvalitu poskytovaných veřejných služeb, Česká republika stále nemá účinný zákon, který by reguloval podmínky pro práci úředníků, oddělil pozice úřednické a neúřednické a vymezil i jejich kompetence“.

Jako příklad Rekonstrukce státu uvádí odbor strukturálních fondů ministerstva vnitra s přibližně pětapadesáti zaměstnanci: „Jen deset zaměstnanců z roku 2009 je zaměstnáno o čtyři roky později, personální veletoč přestavuje 81 % úředníků odboru. Propouští se pro nadbytečnost a po patřičné organizační změně se přijímá vyšší počet úředníků na stejnou práci,“ uvedla Rekonstrukce státu.

Rekonstrukce státu rovněž napadá libovůli při odměňování a hodnocení úředníků. Odměny jsou podle ní zneužívány k manipulaci a zavázání si úředníků k loajalitě. Tento argument je ovšem sporný, poněvadž ponechává otevřenou otázku, jakými nástroji má vlastně politické vedení úřadu motivovat úředníky k odvádění kvalitních výkonů.

Závažnějším problémem je, že tu doposud neexistuje ochrana oznamovatelů korupce. Kauzy Libory Michálka, Ondřeje Závodského nebo Jakuba Klouzala, jsou sice mediálně známé, avšak prostředí pro whistleblowery se tu dosud nezlepšilo.

V neposlední řadě souvisí kvalitní služební zákon s čerpáním fondů Evropské unie. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier opakovaně v médiích zdůraznil, že musí být právní norma do konce roku přijata, aby Evropská komise nezastavila České republice čerpání peněz z fondů.

Důvodů pro přijetí služebního zákona je tedy nepočítaně. Spor se vede o jeho podobu.

Sporné principy zákona o státní službě

V důvodové zprávě ke služebnímu zákonu autoři zdůrazňují nezbytnost státní službu jednotně organizovat, řídit, kontrolovat a výrazněji oddělit od politického vlivu. Taktéž považují za nezbytné napříště prostřednictvím centrální systemizace schvalované vládou zabránit nepromyšleným a chaotickým zásahům do struktury veřejné správy.

Mimochodem, právě centralizace je trnem v oku pravicové opozice. Absence chybějícího služebního zákona se nicméně podle koaličních stran projevuje negativně právě na ústřední úrovni státní správy.

Nestabilita odborného úřednického aparátu, nevyvozování odpovědnosti za zjevná řídící či pracovní selhání, netransparentnost rozdělení odpovědnosti, absence koncepčního řízení a v zásadě nulová horizontální spolupráce či koordinace na ústřední úrovni zásadně negativně ovlivňují kvalitu veřejné správy.