Až zpětně mi dochází, jaký měla petice Několik vět vliv na můj život. Bylo léto 1989. Coby patnáctiletý kluk, čerstvý gymnazista, jsem sice před pár měsíci poprvé naladil Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, BBC, české vysílání německého rozhlasu, Vatikánu, i albánského rozhlasu, ale šlo hlavně o zvědavost. Kdesi v Rudém právu jsem si přečetl, nebo z Československé televize slyšel, jaké podvratné úsilí vyvíjejí zahraniční rozhlasové stanice a chtěl jsem si udělat vlastní obrázek.

S Několika větami jsem si ale začal definitivně tříbit politický názor. Přiměřený text, sepsaný Václavem Havlem, se týkal samozřejmých věcí, které koneckonců vycházely i z rádoby socialistického ústavního pořádku. V soft verzi byl zopakován stěžejní vtip Charty 77: vyžadovat zákonnost. Jenže po dvaadvaceti letech nastala příležitost šířit poselství základních občanských práv a svobod jinými cestičkami a s novými spojenci.

↗

Večer co večer jsem hltal jména signatářů. Nejen proto, že jsem ostřil sluch, zda se osmělí někdo z mých kantorů, sousedů, známých... Ten úmyslně vytvořený mix disidentů, dělníků, vědců i umělců měl v sobě prvky nejen demokratizační, ale i dramatizační.