Čest chránit přírodu

Jakub Patočka

Chystá se festival vzpomínání na rok 1989. Snad bychom mohli kromě ujišťování se o tom, že dnes je lépe nežli za Husáka, uvažovat též nad tím, co se mohlo za léta svobody stát jinak. Třeba: proč se tak změnil obraz ekologických aktivistů?

Blíží se 25. výročí revoluce roku 1989. Můžeme čekat mnoho vzpomínání: znovu příběhy pražských studentských vůdců (Martine!, Moniko!, Šimone!), ujišťování, že se máme lépe než za Husáka (a také lépe než za války), vynalézavější z publicistů možná budou psát o tom, jak by to u nás vypadalo, kdyby konec minulého režimu nenastal (byla by nouze o toaletní papír, chlapci by museli na dva roky na vojnu, a ještě navíc bychom jezdili na dovolenou k Balatonu. A okupovali by nás Rusové).

Být ekologickým aktivistou byla a je čest. Jaromír Bláha, ochránce Šumavy. Foto Sedmá generace

Je ovšem takřka jisté, že pro samé opakování čím dál tím méně potřebné pravdy, že se dnes máme lépe než za Husáka, se nedostane většího prostoru úvahám o tom, co jsme mohli udělat jinak. Je bohužel vcelku pravděpodobné, že mezi aspekty našeho svobodného čtvrtstoletí, o nichž se bude cudně mlčet, se vedle sesuvu demokratické politiky, ekonomiky či médií zařadí i subtilnější, avšak neméně pozoruhodné jevy, jako je kupříkladu proměna veřejného obrazu ekologických aktivistů: z hrdinů v párie.

Ekologické hnutí vskutku vstupovalo do svobodných poměrů jako jeden z „vítězů“ listopadové revoluce, neboť témata životního prostředí a ochrany přírody patřila mezi klíčové prvky kritiky Husákova režimu disentem i tolerovanými oficiálními organizacemi. Jak se tedy stalo, že když dnes tuctový novinář některého z oligarchy vydávaných plátků chce o někom povědět něco zvláště nepěkného, opatří ho epitetem „ekologický aktivista“?

Je na místě připomenout, že v roce 1989 české ekologické hnutí ve svém všeobecně uznávaném postavení nebylo výjimkou. Ve velké části sovětského bloku, například i na Slovensku, právě členové ekologického hnutí tvořili jádro budoucí demokratické reprezentace přebírající z rukou komunistů moc.

Ekologické hnutí tak vstupovalo do poměrů po roce 1989 sebevědomě, radikální a hrdé, s romantickými představami o budoucnosti i své roli v ní. V prvních letech po roce 1989 každé noviny, ba i týdeníky, měly svého specialistu či specialistku věnujícího se této oblasti, který byl ve větší či menší míře sympatizantem ekologického hnutí a s gustem a přízní o jeho práci referoval.

×
Diskuse
September 3, 2014 v 8.44
Zatrolená paměť
Mně se ten text líbí, i z osobních důvodů. Když tak vzpomínám, soudím ale, že o "platnosti" Mezí růstu bychom měli referovat nějak jinak. Nevím přesně, jak, ale když větu "první příznaky kolapsu globálního ekosystému se podle australských vědců začnou záhy projevovat" čteme v nepatrných obměnách po čtyřicet let, co s tím?
September 3, 2014 v 13.35
Možná by členům českých ekologických organizací prospělo, kdyby se z konferencí vrátili na náměstí.

Rovněž koncem září.

https://secure.avaaz.org/en/event/climate