Blíží se 25. výročí revoluce roku 1989. Můžeme čekat mnoho vzpomínání: znovu příběhy pražských studentských vůdců (Martine!, Moniko!, Šimone!), ujišťování, že se máme lépe než za Husáka (a také lépe než za války), vynalézavější z publicistů možná budou psát o tom, jak by to u nás vypadalo, kdyby konec minulého režimu nenastal (byla by nouze o toaletní papír, chlapci by museli na dva roky na vojnu, a ještě navíc bychom jezdili na dovolenou k Balatonu. A okupovali by nás Rusové).

↗

Být ekologickým aktivistou byla a je čest. Jaromír Bláha, ochránce Šumavy. Foto Sedmá generace

Je ovšem takřka jisté, že pro samé opakování čím dál tím méně potřebné pravdy, že se dnes máme lépe než za Husáka, se nedostane většího prostoru úvahám o tom, co jsme mohli udělat jinak. Je bohužel vcelku pravděpodobné, že mezi aspekty našeho svobodného čtvrtstoletí, o nichž se bude cudně mlčet, se vedle sesuvu demokratické politiky, ekonomiky či médií zařadí i subtilnější, avšak neméně pozoruhodné jevy, jako je kupříkladu proměna veřejného obrazu ekologických aktivistů: z hrdinů v párie.

Ekologické hnutí vskutku vstupovalo do svobodných poměrů jako jeden z „vítězů“ listopadové revoluce, neboť témata životního prostředí a ochrany přírody patřila mezi klíčové prvky kritiky Husákova režimu disentem i tolerovanými oficiálními organizacemi. Jak se tedy stalo, že když dnes tuctový novinář některého z oligarchy vydávaných plátků chce o někom povědět něco zvláště nepěkného, opatří ho epitetem „ekologický aktivista“?

Je na místě připomenout, že v roce 1989 české ekologické hnutí ve svém všeobecně uznávaném postavení nebylo výjimkou. Ve velké části sovětského bloku, například i na Slovensku, právě členové ekologického hnutí tvořili jádro budoucí demokratické reprezentace přebírající z rukou komunistů moc.

Ekologické hnutí tak vstupovalo do poměrů po roce 1989 sebevědomě, radikální a hrdé, s romantickými představami o budoucnosti i své roli v ní. V prvních letech po roce 1989 každé noviny, ba i týdeníky, měly svého specialistu či specialistku věnujícího se této oblasti, který byl ve větší či menší míře sympatizantem ekologického hnutí a s gustem a přízní o jeho práci referoval.

Jeden kolega vzpomíná, že když se po roce 1989 zakládal klub ekologických novinářů, měl několik desítek členů. Jeho život byl však jepičí a z některých jeho účastníků se vzápětí stali specialisté na ekonomiku, protože jim to přišlo „jednodušší“: a v tom měli jistě pravdu.

Také na úřadech se zprvu k ekologickým aktivistům chovali vyloženě zdvořile a svou přízeň k jejich tématům manifestovala při rozmanitých příležitostech podstatná část nové politické elity. Když chtěl Václav Klaus v půli devadesátých let zařadit radikální ekologické organizace na seznam extremistů, obrátilo se to úplně proti němu.

Vzbouřili se poslanci koaličních stran a vzedmula se — dnes již nepředstavitelná — vlna solidarity. Desítky různých veřejných osobností, které zde projevily ekologickým organizacím přízeň, pak podporovaly i kampaň za ukončení dostavby Temelína: kdo si dnes ještě vzpomene, že ji podpořili — vedle spousty herců — i lidé jako Pavel Nedvěd, Karel Lopreis či Janek Ledecký?

Je jisté, že rozklad obecné přízně či alespoň respektu vůči ekologickým organizacím urychlil vypjatě záštiplný vztah Václava Klause, který se bohužel stal záhy po listopadu 1989 modlou podstatné části české veřejnosti. Ale rozhodující úlohu nesehrál. Příčiny proměny obrazu ekologických aktivistů u nás jsou hlubší, strukturální, systémové.

Z politické elity i z médií s postupem času mizeli lidé, kteří měli ekologické hnutí rádi, vážili si ho, rozuměli mu, ztotožňovali se s ním. To nebyl přirozený vývoj — alespoň ne v tom smyslu, že by ekologické téma ztrácelo na významu; pravda je totiž právě opačná. Spíše se jedná o důsledek vývoje povahy nových poměrů.

Postupně se začalo ukazovat, že to, čím se ekologické hnutí zabývá, se „nevyplácí“. Vydavatelům články na to téma nezvyšují čtenost, ani nelákají inzerenty. Tlak na úspory a zvyšování efektivity se tu nutně projevil: v médiích zanikaly pracovní úvazky s tímto zaměřením, analogicky postupně klesal zájem i v politice. Svou úlohu navíc sehrálo i politické harakiri Strany zelených v koalici s ODS.

Nadto rozmanité ekologické problémy obtěžují svou spletitostí. Aby je bylo možno řešit, je třeba jim porozumět. To stojí spousty času, který přetížení redaktoři, editoři či různí účastníci politického provozu nemají, navíc je jim protivné, že po nich právě takovéto porozumění ekologičtí aktivisté vyžadují. Nepříjemný pocit, že se tu „něco důležitého zvládá špatně“ pak mnozí obracejí v averzi či nechuť vůči poslům špatných zpráv: ekologickým aktivistům.

Velmi jim v tom pomáhají různé zaručené zvěsti o „nepodloženém vědeckém poznání“, o nových „generacích bezpečných jaderných elektráren“, a podobné zkazky vykreslující ochránce přírody jako nevěrohodné nadšence. Všechny diskreditační zprávy ovšem prakticky bez výjimky při bližším ohledání prozradí rukopis propagandistických agentur, které za úplatu překrucují skutečnost v zájmu korporací či zkorumpovaných politických struktur. Své neblahé zkušenosti s tím bohužel máme i u nás.

Dalším specifickým českým motivem je naše zápecnictví kombinované s inženýrským kutilstvím: my Češi máme spoustu milých vlastností, ke své škodě ale trpíme sklonem přehlížet trendy ve světě a opájet se představou, že si nakonec nějak dokážeme poradit sami: jářku než hladiny světových moří dostoupají až do Prahy, to si ještě počkáme...

Samo ekologické hnutí si nemá mnoho co vyčítat, na ztrátě svého vlivu a nepříznivé proměně svého postavení nenese prakticky žádný vliv. Lze debatovat o tom, zda k jeho cílům vede lépe ta či ona strategie, ale celkový charakter poměrů prostě nebylo v jeho možnostech změnit. Selhává snad jen tam, kde se uchyluje k představě, že změnit od základu politicko-ekonomické uspořádání ani není zapotřebí.

Pokud bychom tedy přece jen hledali nějaký principiální omyl některých zdejších ekologických snah, pak by spočíval v přemrštěné či nepromýšlené snaze se poměrům přizpůsobovat. Ekologické hnutí ovšem může zůstat účinné jedině tehdy, dokud si je vědomo, že je součástí širšího emancipačního snažení, jehož cílem je tvář společnosti principiálně změnit tak, aby se zabývala problémy, které jsou skutečně podstatné, a nikoli převážně těmi, které se z krátkodobého hlediska „vyplatí“.

Právě tahle teze patří k základům knihy Naomi Kleinové This Changes Everything: Capitalism vs. The Climate, která vychází za čtrnáct dní. Jakkoli radikální se nám to může zdát, nakonec nám nezbude nežli pochopit, že kapitalismus a příroda prostě na jedné planetě koexistovat nemohou.

Snad jako by chtěli Naomi Kleinové připravit půdu, vydali vědci z univerzity v Melbourne studii, která po čtyřiceti letech přezkoumávala základní teze Římského klubu shrnuté do proslulé publikace Meze růstu. Zjistili, že jejich základní závěr, podle nějž na omezené planetě nemůže trvat donekonečna ekonomický růst, ve všem podstatném obstála. Dnes o tom přináší zprávu Guardian: upozorňuje v ní, že první příznaky kolapsu globálního ekosystému se podle australských vědců začnou záhy projevovat.

A tak, až se budou koncem září scházet členové českých ekologických organizací v rámci konference Nadechnutí 2014 k diskusi o tom, proč ztrácejí vliv a co by mohli dělat jinak, jistě neudělají chybu, pokud knihu Naomi Kleinové zahrnou do plánované četby pro zbytek letošního roku. Ale především by neměli nijak zvlášť zoufat.

Ve všem podstatném mají pravdu. Dělají pro společnost pořád jednu z nejdůležitějších věcí, které dělat lze. Být ekologickým aktivistou je čest.

A občas to dokonce i někdo ocení. Že jeden z nejprincipiálnějších a nejobdivuhodnějších českých ekologických aktivistů Jaromír Bláha, který oceněné snahy Hnutí Duha na Šumavě už roky vede, byl i jedním z desítek dnes již zapomenutých studentských vůdců něžné revoluce roku 1989, berme třeba jako malý příspěvek ke vzpomínání na velké výročí.