Pětadvacet let po pádu komunismu nemůže u nás být výmluvnější doklad debaklu antikomunistické mobilizační strategie, nežli je popularita a rostoucí vliv Andreje Babiše. Neestébák, o jehož spolupráci s tajnou policií minulého režimu zřejmě nepochybuje ani jeho nemanželka, komunista, který byl pionýrem mafiánského kapitalismu už za Husáka a který i v novém režimu zůstal normalizačním profesionálem, tu získává čím dál větší zázemí a oporu, zatímco v pražských ulicích se mává červenými kartami na oplzlého bambulu na Pražském hradě. Nač obnovovat Českou sodu, když v ní žijeme...

Byť by třeba i nakrásně tisíckrát chtěl, takovou manipulaci s veřejným děním by nedokázal zosnovat ani Babišův mediální černokněžník Marek Pr(a)chal; je k tomu zapotřebí zvláštního nadání nadchnout se pro boj proti nicotným ničemnostem, které vykazuje určitý typ pražské pouliční angažovanosti. Zatímco popletové v rudém (k volbě barvy jim gratulujeme) honí papírové draky, za kulisami politická divize Agrofertu „nekecá a maká“ na demontáži toho, co ještě jakž takž drží českou demokracii pohromadě.

Nač obnovovat Českou sodu, když v ní žijeme. Foto Česká televize

Také Zeman se Babišovi stará o klid na práci

Miloš Zeman je mimořádně temnou postavou, o tom neveďme spor. Jeho hlavní nebezpečnost ale spočívá v tom, že se mu nastolováním některých témat, jež vyvolávají oprávněné roztrpčení velké části společnosti, podvodně daří obsazovat se do role reprezentanta lidí polistopadovým vývojem poražených, roztrpčených, znechucených, ačkoli sám je v mnoha ohledech výstavním představitelem pravicového autoritářství.

Počíná si v tom intuitivně, ale odpor povrchně liberálního establišmentu má zahrnutý do své strategie. Ostatně nedělá nic, co by neznal. Vyzkoušel si to poprvé v devadesátých letech, kdy se do Strakovky rovněž prodral proti odporu prakticky kompletního českého mediálního provozu.

Kolegové v pražských médiích si vůbec neuvědomují, že čím dále od hlavního města, tím méně jsou bráni vážně a že jejich kampaňovité působení proti Zemanovi má v mnoha místech přesně opačný účinek, než jaký zamýšlejí. Přidá-li se k tomu tu a tam nějaký lapsus typu vystřižení jména puncovaného gaunera Zdeňka Bakaly z typicky blábolivého Zemanova projevu, jeho aureola vůdce lidového odporu proti proradným a lstivým „pražským šašíkům“ se nesmyslně upevňuje.

A tak zatímco Zeman častuje své protivníky pohrdáním, jež ho spojuje s mnohými z jeho voličů, Andrej Babiš se nicotných půtek neúčastní a „prostě dělá“ to či ono. Reálně zde tak hrozí, že premiérem se stane už příští rok.

Kromě jeho vlastních novin se mu o klid na práci stará právě Zeman. Nepoučitelní huráaktivisté, kteří nepochopili, že svým bojem proti Paroubkovi si vysloužili Nečasovu hrůzovládu, vpád Babiše do českých médií i politiky a Zemana na Hradě, dnes bojem proti Zemanovi pomáhají připravit půdu pro úplné převzetí moci v českých zemích slovenským oligarchou.

Médiím musí začít záležet na tom, aby je společnost měla důvod brát vážně

Klade se samozřejmě otázka, v čem by vlastně Babišovo Ano mělo být horší než ostatní politické strany. Stačí vzpomínky na otřesnou Nečasovu vládu či na rozmanité zjevy ve vládě Topolánkově. Bohužel k podobné otázce vybízejí i dnešní výkony některých sociálně-demokratických ministrů, například selhání snah o zvýšení minimální mzdy, návrh reformy vysokých škol navazující na Dobeše, absurdní poklonkování Číně či hanebné tance kolem pomoci syrským uprchlíkům.

Je pravda, že pokud se demokratické politické strany nezačnou kultivovat, před vítězstvím autoritářských struktur nás nakonec neuchrání nic. Předpoklady takové kultivace jsou mnohé, ale tím základním je obnovit schopnost politické veřejnosti vést debatu a hledat kromě toho, co nás rozděluje, i prostory základní shody.

Dnes to předpokládá především ochotu k sebereflexi u kolegů v pražských médiích. To ona svou jednostrannou zarytostí proti všemu levicovému, která vyvrcholila zaslepenou snahou vnutit společnosti jako prezidenta z dobrých důvodů nezvolitelného Karla Schwarzenberga, dláždila cestu k dnešním poměrům.

Neuvědomí-li si kolegové v médiích hlavního proudu, že svou neochotou rozlišovat mezi různými typy levice a ten příznivější za určitých okolností podpořit, si vysloužili Zemana na Hradě a Babiše v Mafře a ve vládě, nevznikne tu prostředí, v němž by mohly mít politické strany, ba ani jakákoli jiná část politické veřejnosti, důvod brát jejich zpětné vazby vážně. Koho kromě fanoušků, kteří se chtějí utvrdit ve své pravdě, nakonec zajímá, co říkají sdělovací prostředky, u nichž je to, co řeknou, vždy jasné předem?

Zmátořit se tu musí jak mediální tak politický provoz, jinak nám Andrej Babiš a politická i mediální divize jeho firmy možnosti jakkoli veřejný prostor kultivovat přinejmenším na jistý čas podstatně zkrouhnou. Iluze, které přechovává podstatná část české politické veřejnosti o fenoménu Babiš, jsou patrně tím nejvýmluvnějším příznakem hlubokého úpadku, jímž procházíme.

Babiš nemůže společnosti prospět: vinou nepřijatlené koncentrace moci

Neupíráme Babišovi nos mezi očima. Je jasné, že spolu s ním do politiky přišlo mnoho lidí, kteří jsou zdatnější, nežli mnozí z těch, které nabízejí vyžilé české politické strany. Jeho nápor pro ně může být i službou: aby se koukaly vzpamatovat. Ale příznivé jednotlivosti nemohou zakrýt radikálně nebezpečný celek: bezprecedentní propojení mediální, ekonomické a politické moci z podstaty prostě nemůže přinést nic dobrého.

Až se pak Martin Stropnický, či podivně tichouncí Jiří Zlatuška či Jana Lorencová jednoho dne budou tvářit, že napomáhat vzniku autoritářské vlády nezamýšleli, připomeňme jim, že si od počátku mohli spočítat, s jakou rolí pro ně Babiš počítal. Nechá je leštit mu profil přesně tak dlouho, dokud to bude potřebovat.

A napomohli mu samozřejmě i dobrodějové z Rekonstrukce státu, kteří se v domnění, že zaručují schválení svých vysněných zákonů, nechali Babišem použít jako beranidlo, jímž prorážel hradby — údajně — zkorumpované politiky. Snad bychom se už mohli po dvou pokusech (Vyměňme politiky, Rekonstrukce státu) poučit, že odbourávat korupci marketingovými projekty oligarchů je jako protestovat veřejnými souložemi proti úpadku dobrých mravů.

Už sám výčet Babišových funkcí působí jako špatný vtip. Jakékoli námitky týkající se konfliktu zájmů, Babiš obvykle odbývá s tím, že jeho podniky mají stejné podmínky jako kdokoli druhý. Tuto zjevnou lež česká média nepodrobují důkladnějšímu zkoumání, protože ta veřejnoprávní mají evidentně strach jít po tématu dlouhodobě, zatímco ta soukromá se podle všeho bojí, že i je by si mohl Babiš koupit. A tak nám tu na daňovou disciplínu Agrofertu dohlíží ANO a v Mladé frontě Dnes si o tom pak můžeme přečíst, jak to dělá dobře.

Nedávno jsem se dověděl, že ODS v nějakém průzkumu zjistila, že si škodí kritikou Babiše a hodlá se podle toho zařídit. A někteří talenti v TOP 09 se prý chtějí zbavit Kalouska kvůli jeho příliš konfrontačnímu stylu. Z toho je vidět, že ODS už úplně ztratila zbytky politických instinktů a TOP 09 už asi nikdo jiný politicky myslící než právě Kalousek nezbývá. I v politice platí, že pokud chcete, aby lidé věděli, že se vám něco nelíbí, musíte jim to říct.

ČSSD musí zvažovat i jiné koaliční varianty

Oproti pravicovým stranám je ČSSD v jiném typu pasti, protože je se svým úhlavním protivníkem v koalici. První rok takového uspořádání ukazuje, že není optimální. Kombinace mocí, jimiž Babiš disponuje, spolu s vnitřní slabostí ČSSD jasně ukazuje, že reálně hrozí převzetí státu Babišovou korporací. Odpoutávání pozornosti k falešnému terči, jímž je Zeman, Babišovi mimořádně nahrává i proto, že vztah k Zemanovi celou demokratickou levici bolestně štěpí.

ČSSD v stávajícím uspořádání nemá příliš mnoho možností, jak Babišovu nástupu čelit. Buď nalezne do svého jarního sjezdu plán, jak stávající tendence zvrátit, anebo bude muset přemýšlet o změně vládní konstelace. Cokoli si vybere, je ovšem podmíněno zásadní demokratizací vnitřních poměrů a důsledným očištěním strany od mafiánských struktur, jinak půjde jen o prodlužování agónie.

Ať tak či tak z otázky, jak zformovat politickou většinu bez Babiše, se stává základní téma období, do kterého vstupujeme. Program je jasný: zlomit Babišovo monopolní postavení v českém zemědělství, které může zneužívat proti všem obchodním partnerům a které už nemá se zásadami svobodné soutěže nic společného, zákony vynutit mnohem větší pluralitu v médiích, a konečně celkově posílit demokratické struktury společnosti proti vlivu oligarchů.

Konstelace ve stávající sněmovně může být na dlouhou dobu poslední, v níž půjde něco takového prosadit. Možné cesty k tomu vedou přinejmenším dvě: ODS a TOP 09 by v obavě o svou holou existenci mohly tolerovat menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL působící s takovýmto programem, anebo by menšinovou vládu ČSSD mohly tolerovat TOP 09 a KSČM.

Samy úvahy na toto téma by mohly sociálním demokratům rozšířit proti Babišovi manévrovací prostor. Na každý pád je vývoj směřující k převzetí moci Babišem příliš nebezpečný, než aby se o těchto variantách neuvažovalo.

Kdo ale chce, může se dál pohoršovat nad Zemanem a strašit se Ruskem. À propos, jaký k němu má vlastně vztah Andrej Babiš?